PETR ŽANTOVSKÝ

Laudatio na Jozefa Leikerta

Když jsem přijal, a rád, čestnou funkci laudátora Jozefa Leikerta při jeho ocenění Unií českých spisovatelů, neuvědomil jsem si, jak těžký je to vlastně úkol.

Jak stručně popsat osobnost a dílo člověka, jehož znám víc než deset let, byl jsem učitelem na fakultě, kterou vedl a kde jsem i získal docenturu, byl jsem a jsem pozorným čtenářem jeho citlivé a niterné poesie, jakož i vynikajících a často objevných knih z oblasti literatury faktu. To z jeho rukou jsem také převzal před pár lety cenu Vojtecha Zamarovského udělovanou Klubem spisovatelů literatury faktu, v jehož čele stojí.

A naopak jeho jsem měl tu čest dekorovat ho Krameriovou cenou za nezávislou žurnalistiku, kterou uděluje pro změnu Asociace nezávislých médií, u jejíhož vzniku jsem zase před lety byl já.

Jak tedy račte viděti, jsem ve všech možných smyslech toho slova v totální kolizi zájmů. Na mém místě by měl stát literární vědec a ocenit dílo Jozefa Leikerta, mimo jiné profesora kulturologie. Určitě by byl velmi kompetentní a slyšeli byste z jeho úst mnoho odborných termínů a analýz.

Já na to však půjdu, když dovolíte, jinak.

Jozef Leikert je jedním z nejzajímavějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Vždy korektní, uctivý, s vysokou kulturou vyjadřování i jednání. Mnohdy jsem jej obdivoval, jak zvládá i nepříjemné okamžiky, s jakým filosofickým nadhledem zpovzdálí pozoruje, jak mu někdo cizí ničí dílo, na němž roky pracoval, a nastoluje pravý opak – chaos, nepotismus, aroganci, domýšlivost, hloupost.

Jožo ví, o kom jde teď řeč, a já jsem příliš zdvořilý, než abych byl jmenovitý a tu osobu ženského pohlaví, neboť dámou bych ji nenazval, teď tady deanonymizoval, protože mi za to ani nestojí. Uvádím ji jen jako dokonalý protipól Jozefa Leikerta, člověka noblesního a na úrovni.

Obdivoval jsem Jozefa za jeho píli, důslednost a pečlivost, s jakou se věnoval svým knihám z oblasti literatury faktu.

Zvláště obdivuhodné jsou ty, které postihují okolnosti 17. listopadu 1939 a osudy lidí s tímto datem tragicky propojených. Ostatně byl to právě Jozef Leikert, kdo loni 28. října inicioval udělení Státního vyznamenání za hrdinství z rukou prezidenta republiky popraveným studentům z roku 1939. Za jednoho z nich, Marka Frauwirtha, o němž napsal samostatnou knihu, dokonce ono vyznamenání ve Vladislavském sále převzal.

Z desítek Leikertových knih mám ještě ve zvláštní úctě knihu Takový byl Ladislav Mňačko; jednak pro kvalitu knihy samé, ale i proto, že je Mňačko mým oblíbeným autorem a zároveň na jeho osudech lze dobře sledovat mnohé zákruty naší historie 20. století. Ostatně s Jozefem Leikertem jsme se potkali i na mňačkovské výroční konferenci konané před časem právě ve Slovenském domě.

Abych byl úplně konkrétní, dovolím si citovat z jedné z jeho knih, pak řeknu toto:

Leikert by mohl po Kischovi převzít titul „zuřivý reportér“. Mám na mysli zejména jeho knihu Ráno přišla noc, věnovanou památce Jana Opletala a dalších studentů.

Každý znal fotografii hrozícího a plačícího davu, „vítajícího“ na Můstku německé okupanty 15. března 1939. Ale jedině Leikert si dal obrovskou práci, aby nejen identifikoval jejich jména, ale zaznamenal i jejich autentické zážitky!

Pro českou literaturu zaznamenal v rozhovoru s Karlem Hodačem vznik Nezvalovy básně Za Janem Opletalem.

„Sotva jsem začal mluvit, už mě Nezval přerušil, že báseň napíše. Pokládal za svou povinnost, aby ji napsal právě on. Báseň složil podle domluvy. Druhého dne jsem od něho utíkal za Emilem Burianem, jenž bez dlouhého rozmýšlení rozhodl, že verše bude recitovat Marie Burešová, jedna z nejlepších hereček divadla D-34…“

Policejní ředitel však podstatně zkrátil trasu pohřbu a zakázal slovní projevy. Dokonce i Nezvalovu báseň.

„Nezbývalo mi nic jiného,“ pokračuje Hodačova zpověď, „než zajít za Nezvalem a vysvětlit mu, jaká je situace. Byl zklamán, ale nedalo se nic dělat. Jeho stisk ruky byl dlouhý a pevný. Podobně reagoval také E. F. Burian, jenž mě mlčky poklepal po rameni. Řekl tím hodně.“ Leikert pokračuje:

„Nebudu daleko od pravdy, vyslovím-li domněnku, kterou zatím nikdo nepotvrdil.

Fakt, že Marie Burešová nemohla báseň recitovat, hluboce zapůsobil na citlivého Buriana a po oficiálním Nezvalově potvrzení, že pro něho napíše Manon Lescaut, což bylo tři dny po tragickém sedmnáctém listopadu 1939, se rozhodl svěřit hlavní roli Marii Burešové.

Zakrátko i E. F. Burian putoval tam, kde byli čeští vysokoškoláci – do koncentračního tábora. A Divadlo D-34 stihl stejný osud jako vysoké školy. Kolik náhod najednou…“

Knihu v překladu Jiřího Vrchoty vydala Mladá fronta a Smena v roce 1989. Shodu okolností ji vytiskl závod Mír, Opletalova č. 3! Opravdu, kolik náhod najednou!

Kniha končí autorovým vyznáním, kterého se držel a drží celý život:

„Přál bych si, aby kniha řekla pravdu. O lidech i o době. O jejich touze a síle. Tak jsem ji aspoň chtěl napsat.“

Na konec jsem si nechal Leikertovu poesii. Neokázalou, ztišenou, nenápadně putující očima až do duše.

O poesii se nemá mluvit, ta se má číst, což vám tímto vřele doporučuji.

A tobě, milý Jožo, upřímně gratuluji k ceně Unie českých spisovatelů. Přechází do správných rukou.