JAROSLAV KOJZAR

V pondělí před 17. listopadem jsem odletěl do Berlína. Šlo o jednání s vedoucími pracovníky Neues Deutschland. Z cesty stojí jen za zaznamenání, že kromě stranického hotelu v hlavním městě jsem jednu noc strávil ve Wannsee ve vile, v níž přednesl 20. ledna 1942 svůj pověstný projev – či spíše plán – na „řešení židovské otázky“ všemocný „bůh smrti“ Reinhard Heydrich.

V onom berlínském týdnu jsem však viděl, jak přes most nad Sprévou jen na průkaz přecházejí desítky východních Berlíňanů do západního Berlína. Byl jsem na druhé straně někdy v osmdesátém osmém roce také. To když jsme pokládali 8. září věnec před zeď v Pletzensee nedaleko místa, kde byl ukončen život Julia Fučíka. A to jako vedoucí delegace Čs. svazu novinářů. Tehdy s námi šla i Fučíkova sestra. Také pár vět jsem při té příležitosti vyslovil.

Nyní však byla jiná situace. Dopoledne 17. listopadu mě přijal velvyslanec a poté začala beseda se zaměstnanci ambasády. Zajímalo je, co se děje v Praze, protože odtud přicházely v posledních dnech jen podivné zprávy. Šlo nejen o dokument Několik vět, který stále podepisovali ti, kteří nebyli spokojeni s vývojem událostí. Co jsem věděl, jsem řekl.

Pak mi na oplátku diplomaté sdělili, že dnes do Prahy míří snad všichni korespondenti zahraničního tisku, kteří jsou akreditováni v NDR. Tam se něco chystá?, ptali se mě. Nevěděl jsem. Těsně po jedné hodině jsem volal do Prahy a z porady nechal vyvolat Zdeňka Hořeního. Sdělil jsem mu zmíněnou informaci. Nepokládal ji zřejmě za významnou, proto byl ke mně až úsečný. Já ovšem svou povinnost, bral jsem to tak, splnil. Víc jsem udělat nemohl.

Navečer jsem si sedl po společné večeři se zástupkyní šéfredaktora na vlak a zamířil do Prahy, kde jsem měl být druhý den po ránu.

Pak jsem se dojel domů převléci a jel za ženou, jinak náruživou „příroďačkou“, a synem na „příroďáckou exkurzi“ po některých zajímavých lokalitách ve Středočeském kraji. Tehdy nebyly ještě mobily a tak jsem naší škodovkou jel do Jungmannových Hudlic, kde měla být delší zastávka u zdejšího „krajinného zlomu“.

O událostech z předchozího dne jsem nevěděl nic a v Rudém právu byla jen zmínka o manifestaci na Albertově a zastavení u hrobu Karla Hynka Máchy. To vše pod vedením pražského svazu mládeže. Nic víc.

Později jsem se dozvěděl, proč RP nepřineslo širší zprávu anebo alespoň zmínku o Národní třídě. Jirka K., který patřil do jednoho z mých oddělení, dostal za úkol napsat zprávu o Albertově. Nic jiného neměl pražský svaz mládeže v plánu. Jenže atmosféra byla taková, že část studentů se rozhodla táhnout z Albertova na Vyšehrad poklonit se k hrobu Máchy. Pro Jirku to bylo znamení, že vlastně všechno končí a šel s průvodem kousek k Vyšehradu, a pak se obrátil zpět a spěchal do redakce, aby napsal zprávu. Jenže na Vyšehradě nic nekončilo. Následovala Národní třída a známé události, které byly rozbuškou.

Tuto informaci doplněnou o detaily jsem se dozvěděl až po návratu domů. Zastihl mě i telefon šéfredaktora, který mně dával pokyn, abych se ráno v čas stanovený ředitelem ČTK – byl jím tehdy Otto Čmolík – dostavil společně s dalšími šéfy či podšéfy hlavních sdělovacích prostředků do jeho kanceláře.

Nepamatuji, zda to mělo být v devět nebo v deset, ale byl jsem tam včas. Byli tam kromě mě zástupci šéfů televize, rozhlasu a filmového zpravodajství. Už jsme všichni věděli, že na Národní třídě měl být údajně zastřelen student Šmíd. Z jaké však byl fakulty, nikoli. Také první divadla v sobotu večer přestala hrát a přešla na politickou agitaci.

Když jsme skončili, okamžitě jsem telefonoval Jirkovi K. a dal mu pokyn zjistit cokoli bližšího o „onom studentovi“. Brzy se ukázalo, že šlo o „kachnu“. Jenže ona „kachna“ se už od včerejška šířila úplně kosmickou rychlostí. Přestávala hrát divadla a z jejich scén herci dostávali diváky téměř „do transu“. Heslem se stalo – snad to měl vykřičet herec Haničinec – „zabíjejí naše děti“.

Ještě večer jsem měl na redakčním stole jména tří Šmídů. Ani jeden, jak jsme zjistili, nebyl tím „mrtvým“. O studentu Růžičkovi a jeho story jsme se dozvěděli až později. Prostě nikdo nebyl zavražděn. Jen prý desítky mladých lidí byly zraněny. Ani to jsme nemohli ověřit. Jenže legenda se rozjela a nebylo ji možné zastavit.

Divadelní týden

Hledal jsem název, jak týden po 17. listopadu nazvat. Nenapadlo mě nic lepšího a výstižnějšího, než „divadelní“. Tehdy totiž, jak se legenda o „zabitém Šmídovi“ dostávala dál a dál, vyvolala po celé vlasti podivná divadelní představení. V každém divadle byl někdo, kdo nebyl spokojen se stávající mocí, nebylo tedy třeba zvláštního úsilí k přesvědčení kolegů, aby odvrhli program a „udělali školení pro návštěvníky“. Pražská radnice, aby byla informována, pracovníky oddělení kultury rozeslala do všech divadel.

Tak se má žena dostala do Divadla S. K. Neumanna, dnes Divadla pod Palmovkou. Večer co večer navštěvovala „stejný program“, aby ráno, stejně jako její kolegové a kolegyně, podávala hlášení vedení odboru, a to informace postupovalo dál až do kanceláře primátora.

Já pochopitelně celý týden byl v redakci až do noci. Když pak, jak se šířila psychóza, kolem naší budovy pochodovaly davy z Vysočan, končily ovšem všechny diskuse. Milicionáři pozvaní k nám z venkova byli sice u vchodu, ale ono nešlo o přepadení budovy, o variantu „českého Majdanu“.

Obyčejně se nějaká skupinka zastavila a začala vyvolávat. Často mé jméno a jména některých mých spolupracovníků. Pokusili jsme se z nákladního auta diskutovat s demonstranty. Vzal to na sebe sekretář Zdeňka Hořeního Honza Hrobař a někdo další, jehož jméno si nepamatuji, ale neuspěli. Demonstranti ho nenechali promluvit. Stačilo zřejmě málo a mohl dopadnout špatně. Vrátil se tedy.

Brzy ony milicionáře poslali domů. Jejich náčelník se u mne objevil a omlouval se. Byl to totiž právě on, kdo po svém příjezdu přišel ke mně, podal mi ruku a řekl, že nás, své Rudé právo, ochrání. Slib splnit tedy nemohl. Jenže ten týden nebyl ještě u konce.

V redakci po svém příjezdu z Vystrkova Zdeněk zavedl nový systém služeb. Měli jsme tu zůstat všichni a každý úzce spolupracovat se svými odděleními, i když hlavní službu měl vždy jeden z nás, především však jako první v pořadí zástupců starý harcovník Franta Ryba. Byl tu však i Zdeněk. Jen když zasedal sekretariát ÚV KSČ – a ten snad ve dne zasedal permanentně – se vzdálil na jednání. Ostatně nebylo to daleko.

Bylo to myslím ve středu, kdy odpoledne odejel do budovy SČSP, kde očekával Miloše Jakeše. Měl převzít vyznamenání pro organizaci. Divil jsem se. Zdeňkovi jsem to také řekl s tím, že ve chvíli, kdy jde o všechno, by si vedení nemělo hrát „hru o metály“. Pokrčil rameny a odejel. Cestou mu prý nějaký proud demonstrantů bušil do naší redakční šestsettřináctky.

Demonstrace a stávky pokračovaly dál. Proto bylo svoláno zasedání Ústředního výboru do zasedacího sálu Vysoké školy politické. Vpředvečer se však sešli zástupci médií a ideologických skupiny v zasedačce ÚV KSČ. Referoval Honza Fojtík. Nálada byla výbušná. Také kritika na hlavu Fojtíka zazněla.

Měl jsem službu, přišel jsem tam jen na skok. Přihlásil jsem se o slovo. Mé oblíbené, „kde jsme byli my ostatní, když se začaly kupit problémy“, jsem vyslovil také. Postavil jsem se i za Fojtíka, kterého jsem tehdy pokládal za jednoho z nejschopnějších tajemníků. Zda někdo na mé vystoupení reagoval, nevím. Musel jsem odejít do redakce, kde jsem napsal svůj poslední komentář pro Rudé právo, který vyšel druhý den ráno a byl reakcí na slova Václava Havla ve Svobodném Slovu. Článek, který vyšel v sobotu 25. listopadu, měl název: Jediný představitel?

Ve čtvrtek, jak oznámilo Svobodné Slovo, ve svém vystoupení na Václavském náměstí Václav Havel řekl, že Občanské fórum, jež vzniklo počátkem tohoto týdne z různých opozičních skupin, „je dnes jediným faktickým představitelem jediné vůle“. Dovoluji si o tom pochybovat. Jaké jediné vůle? Jakým právem mluví jménem stovek a tisíců pracujících, kteří zasílají svá stanoviska, volají po klidu a stavějí se proti vyhlášení generální stávky, jež může znamenat hospodářské ztráty? Cítí se snad už být pánem této země? Odepsal všechny stoupence socialismu u nás? Říká, že přijímá návrhy těch či oněch ekonomů, jak naši zemi vyvést ze stávajícího systému do „demokracie, svobody, plurality“. O jakou demokracii a svobodu jde, se zatím nehovoří.

Je k tomu důvod. Havlem požadovaná práva totiž budou znamenat i umožnění vykořisťování jedněch druhými, což oklestí jím vyhlašovaná jiná práva. Že zítra, pozítří, za rok sem přijdou se svými požadavky nejen naši bývalí majetníci továren, filmových ateliérů a jejich potomci, ale i Mannesmannové, následníci vlastníků firmy Sellier a Bellot a pak třeba i sudeťáci.

Souhlasí s tím většina lidí u nás? Sotva. Za jakou „jedinou vůli“ a „jediné faktické představitele“ tedy Václav Havel mluví?

Když jsem psal tato slova, už zasedal ústřední výbor. Noční zasedání bylo, jak jsem se dozvídal, bouřlivé. V půlnoci jsem již byl doma. Ráno, když jsem zapnul televizi, uviděl jsem na obrazovce svého šéfa, Zdeňka Hořeního, jakožto předsedu tiskové komise ÚV. Byl unaven. Bylo to na něm vidět. Proto dokonce na otázky novinářů odpovídal s váháním a nepřesně. Litoval jsem ho.

V redakci, kde vedení dne převzal Zdeněk Porybný, jsem se dozvěděl, že kolem mého komentáře bylo rušno. Prý zahraniční korespondenti se Porybného ptali, jakže to pan Kojzar vlastně myslel.

V budově Ústředního výboru

Do čela nového vedení komunistické strany byl zvolen Karel Urbánek. Všichni ostatní členové Jakešova vedení byli odvoláni. Padni, komu padni. Měl štěstí. V listopadových dnech byl právě v Rumunsku a nebyl tedy ničím vinen. Ve vedení se ocitl také Mirek Štěpán, ale po protestech byl náhle vyměněn.

Mne se všechno týkalo jen tím, že jako další „z viníků“ jsem přestal být pověřován službami a po několika dnech, myslím, že to bylo 5. prosince, mne Zdeněk Hoření zavolal a řekl, že musím pochopit novou situaci, ale že jsem se ocitl v palbě kritiky a abych byl chráněn a vlastně se mnou i Rudé právo, že dohodl s novým tajemníkem Vasilem Mohoritou, že zatím přejdu k němu na ÚV. Sbalil jsem tedy své věci do aktovky a šel se hlásit k Mohoritovi.

Přijal mě okamžitě a poslal za Jardou Škvařilem, který mu organizoval informační síť. KSČ totiž přestala dostávat monitory a další potřebné informace od ČTK a rozhlasu, které pomalu přebírali jiní šéfové. Tady ve dvou kancelářích společně se Škvařilem byli tři asistenti z VŠP a četli tisk, vypisovali zajímavé informace a dodávali je pak rozmnožené Vaskovi a zřejmě i Urbánkovi.

Zařadil jsem se mezi ně a vlastně přetáhl hlavní tvorbu informací na sebe. Měl jsem totiž nejvíc zkušeností z práce s tiskem.

Mé odvolání z funkce na sebe nenechalo dlouho čekat. V redakci RP jsem však kmenově zůstal. Brzy, ale to předbíhám, následovalo odvolání i Zdeňka Hořeního a zástupců Franty Ryby a Míly Vítka. Vedením Mohorita pověřil Zdeňka Porybného, který si postupně vybral své zástupce.

Ještě několik událostí však stojí za připomenutí. Kromě demise Gustava Husáka a odvolávání jednotlivých šéfů, k němuž docházelo po tlaku Občanských komisí, samozvaných orgánů, které přebíraly moc a umožnily svým členům se dostat po čase nahoru, nebo ze strachu či zklamání odcházeli sami, se „něžná revoluce“ dostávala za pomoci herců a aktivistů disentu všude.

Stačilo, že ses jako komunista nevzdal legitimace, nebo tě někdo nařkl z čehokoli, a byls odvolán. Na vysokých školách dokonce studenti tak odstraňovali své učitele. Na prověřování nebyl čas. Začalo období sebevražd a přehodnocování dějin. Bylo to po kapkách. Vzpomínám na omluvu Václava Havla sudetským Němcům za odsun, Čalfův obrat ve vztahu k disidentům a jeho podpora Václava Havla. Ale to všechno je známo, dokonce i z mých Osudových okamžiků, které zčásti byly publikovány knižně, většinou však jsou k dispozici v už neexistujících Haló novinách.

Mne se týkaly tři schůzky. První ve svazu novinářů v Pařížské ulici, kam jsem ani nebyl osobně pozván, ale vzal mě sebou Míla Vítek. Tady se sešli novináři komunisté a promýšleli, co dál. Cosi jsem navrhl. Zdálo se to moc radikální. Bylo to odmítnuto. Odcházelo se tedy bez jakéhokoli rozhodnutí.

V Paláci kultury se pak sešel ústřední výbor novinářského svazu. Všichni jsme abdikovali. Bylo voleno nové předsednictvo. Dosud jsem byl jeho členem, dokonce odpovědným za svazový tisk a publikace, které jsme, tedy svaz, vydávali. Dodnes je najdete v knihovnách. Byl jsem do nového předsednictva také navržen. O jeden jediný hlas jsem neprošel.

A do třetice schůzka kulturních komisí Prahy, stranické, ideologické a i té, kterou ustavilo plenární zasedání pražské radnice.

Hlavní slovo měl Karel Beránek. Přítomen byl i náměstek primátora odpovědný za kulturu Petr Hájek. Hovořil tajemník Karel Beránek. Nic se nevyřešilo, jen mluvilo a mluvilo.

Když jsme skončili, řekl jsem Petru Hájkovi, že mu držím palce v této složité situace a ať se drží. Trochu se zaškaredil. Nevěděl jsem totiž, že touží po tom stát se primátorem. Na měsíc se mu to dokonce podařilo.

Dovršený rozvrat

Byl prosinec roku 1989. Událost stíhala událost. Média začala ovládat veřejné mínění. Šlo o to ovládnout i stát. Krok za krokem se i tento záměr opozici splnil, i když nikoli té, která chtěla zlepšení socialismu, opravdovou spravedlnost a zbavit se „svých kádrováků“, protože každý si začal myslet, že mu v minulých letech bylo ublíženo. Ze svého „místa“ na ÚV jsem na tyto kroky upozorňoval a to jen na základě novinových článků. Zřejmě takové varování bylo málo.

To ostatní jsem se dozvěděl až později a věnoval se tomu ve svých knižních či pravidelně publikovaných novinových Osudech.

Nyní jen o tom, co jsem skutečně prožil.

Demise Gustáva Husáka, s nímž vlastně poslední rozhovor pro Rudé právo ještě před Listopadem udělali Zdeněk Hoření a Marie Boudová, rozvířila dění. Předcházely jí několikeré změny ve vedení strany – definitivně byl, alespoň z našeho pohledu, vyřazen Mirek Štěpán a vlastně i Rudolf Hegenbart, jenž se dral k moci domnívaje se, že pro stranu by mohl být záchranou – a pomalu se rozjela kampaň za nového prezidenta.

Podle tisku bylo několik kandidátů – bývalý premiér Ladislav Adamec, Alexander Dubček, Čestmír Císař a, hlavně Václav Havel. Zdálo se, že popularita prvních dvou musí zvítězit. Jenže „vstoupily do hry zákulisní čachry“. Dokonce sovětský vůdce Gorbačov. Ten za přispění nového premiéra Mariana Čalfy, zřejmě po dohodě s Gorbačovem, se přiklonil k Havlovi. Adamec se z cesty odstranil sám. Zjistil, že Gorby má jiné plány a tak se stáhl. Císař ohrozit dva zbylé nemohl a tak se rozhořel boj mezi těmi dvěma. Dalo se tušit, že byl tvrdý. Ani jeden nechtěl druhému ustoupit. Zřejmě však stále ve veřejnosti měli navrch Adamec a Dubček.

Volby, které se měly konat koncem měsíce, ještě v polovině prosince neměly favorita. Nově vzniklé Demokratické fórum komunistů začalo požadovat přímou volbu prezidenta. Karel Urbánek byl pro… tady musím zastavit.

Už nevím, který to byl den, ale do zasedačky ÚV byli pozváni všichni poslanci. Měli se poradit, co dál. My jsme ovšem věděli, že Mohorita, tajemník Šedivý, premiér Čalfa, mají za cíl je zpacifikovat. Návrh na přímou volbu odmítnout a zvolit prezidentem Václava Havla. Pokud by poslanci prosadili změnu Ústavy a uskutečnila se všeobecná volba, Havel by neprošel.

Urbánek se jednání v zasedačce neúčastnil. Nepozvali ho? Nechtěl mezi ně přijít? Těžko se hledají odpovědi. Zákulisní boje na ÚV už vrcholily a možné bylo všechno.

Na ulici v té chvíli stovky příznivců DFK demonstrovaly za všeobecnou volbu. Ve stejné chvíli, jako se konalo shromáždění v zasedačce. Jejich vůdcové otevřeně volali po právu občanů rozhodnout, po skutečné demokracii.

Tehdy jsme se Škvařilem byli právě v křídle, kde měl kancelář generální tajemník. Z průchozí chodby bylo dobře vidět na demonstranty a slyšet jejich vůdce. Náhle se na chodbě objevil Karel Urbánek. Znali jsme se z minula, kdy byl ještě šéfem brněnských komunistů, zastavil u nás.

Chvilku se díval s námi. Zeptali jsme se ho na názor. Řekl, že jim jde dolů říci, že také chce všeobecnou volbu. Přivítali jsme to. Ještě chvilku s námi stál a pak po schodech sešel dolů a svůj postoj sdělil přítomným. Strana, jak zdůraznil, bude za volbu všemi občany bojovat. To ovšem nevěděl, že poslanci v budově za ním jsou již zpacifikováni a že i on jakožto generální tajemník bude ve funkci jen ještě pouhých pár dnů. O KSČ už rozhodovali jiní.

Pokud jde o Rudé právo, nechodil jsem tam. Nechal jsem dokonce mnohé věci ve své kanceláři. Zůstala tam i kresba Františka Jiroudka, kterou nakreslil pro mne. Asi už neexistuje, protože ti, co převzali mou kancelář, nepatřili mezi znalce výtvarného umění.

Občas za mnou přišli někteří redaktoři a informovali mě o změnách. Také o tom, jak šéfovství deníku převzal Porybný, a Ryba s Vítkem byli posláni do penze.

Nešlo tehdy jen o ně. Také většina členů Rady, tedy komentátorů, musela odejít. Prostě vedení Rudého práva spjaté s érou socialismu na konci roku zmizelo. Tím nechci tvrdit, že ti, kteří zůstali, byli antisocialističtí. Spíše bych použil slovo „přizpůsobivější“.

A jsem konečně u onoho mimořádného sjezdu, který se konal ještě před Vánocemi. Nebyl jsem delegátem. Stranická organizace v Rudém právu se příliš rychle rozpadala a tak ani nevím, zda náhodou někdo přece jen nebyl za delegáta vybrán. Jisté je, že zpravodajství ovšem bylo zajištěno.

Když jsem sem přišel a sedl do lóže určené pro nás z „informačního centra“, viděl jsem dole pod sebou velmi rozháraný dav, kdy křičel jeden přes druhého. Později jsem také o této atmosféře ve svých Osudech napsal. Dnes nemám, co na tom měnit.

Bylo mně těžko z toho, co jsem slyšel. Rozvrat byl zřejmý. Chyběl vůdce, který by poraženou stranu dokázal sjednotit. Karel Urbánek to nebyl. Ostatně jeho měsíční „generální tajemnictví“ sjezdem také skončilo. Do čela strany se postavil Ladislav Adamec.

Rok byl zakončen volbou prezidenta. Dopadla podle předpokladu těch, kteří se jistili pro budoucnost. Tedy tu svou. I to jsem už popsal v Haló novinách a v knižní podobě. Nebudu se tedy k tomu vracet.

Sliby a prohlášení samotného Havla, který toužil po další metě, a jimž lidé uvěřili, však měly brzy vzít za své a lidé na ně mohli zapomenout. Po soustředěné mediální a propagandistické palbě také zapomněli.

Když na Silvestra onoho roku jsem si znovu položil otázku, co bude dál, mohl jsem odpovědět, že má listopadová „vize“ se začíná naplňovat a vůbec, opravdu vůbec, nebude sametová.