MILAN BLAHYNKA

Snad se příliš nemýlím, mám-li knihu ZA POETIKOU MILANA KUNDERY, Od básnických počátků k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti (Host, Brno 2022, obálka a grafická úprava Tereza Žurková, 430 s.) za vrchol dosavadního intenzivního bádání Jakuba Češky o díle Milana Kundery. Z devíti svých knih a studií z let 2005-2022 výslovně o Milanu Kunderovi, které sám uvádí a které (až na tři mně zatím nedostupné) znám anebo jsem je aspoň prolistoval, jeví se mi šest přímo nebo nepřímo přípravnou prací k porozumění nejvlastnější podstatě a působivosti Kunderova románového díla, českou i světovou kritikou interpretovaného hlavně politicky a nanejvýš kulturněpoliticky.

Teprve Češka našel odvahu kvalifikovaně a důsledně se vzepřít redukci významu románů MK. V poslední kapitole píše o tom, že česká i francouzská kritika v půli osmdesátých let i později „přeceňovaly historičnost románů a politickou angažovanost spisovatele“. Dělo se tak už po vydání Žertu, ale česká bdělá ždanovovská kritika již v padesátých letech byla naopak nespokojená s Posledním májem, byl pro ni politicky nedostatečný. Plného pochopení mnohovýznamového Kunderova díla se lze dobírat jen skrze jeho poetiku.

Nejnápadněji se Češkův výklad románového díla Milana Kundery paradoxně liší od většiny dosavadní literatury o něm už tím, že nerespektuje výroky, jimiž se MK distancoval od všeho, co napsal a vydal před svou románovou tvorbou (a toho, co pojal do dvousvazkové edice svého díla v nakladatelství Gallimard (OEuvre, 2011).

Češka má k tomu hned dva velmi dobré důvody: jiné, zdánlivě protichůdné projevy MK (jeho verše, články a rozhovory zná a uvádí mnohem častěji než všecka dosavadní literatura o MK), a hlavně fakt, že MK neváhal sám znovu psát a publikovat část toho, čeho se zříkal, a dokonce leccos z toho integroval do svých románů.

Jakub Češka není první, kdo při výkladu Kunderových románů přihlíží k publicistice a veršům z let před chronologicky prvním románem, jimž se dodatečně staly Směšné lásky. Tu třeba jmenovat především objevnou knihu Comment devient-on Kundera? (Paris 2001; Jak se stát Kunderou?, česky nevyšla) Martina Rizeka; a i pisatel této recenze se opovážil nedbat ve statích, shrnutých do knížky Sedm kapitol o díle Milana Kundery (Brno 2019) zmíněného tabu.

Češka invenčně využil z poezie a rané i pozdější publicistiky MK pro plné porozumění jeho románům nečekané maximum. Snad lze dodat, že recenze Kalininovo poučení z Kulturní politiky 1949, kterou Češka zaznamenává, pomáhá pochopit, proč se mocensky bezvýznamný Kalinin dostal do Slavnosti bezvýznamnosti jako postava, jež dojala cynického generalissima. Kundera roku 1949 psal o Kalininově (relativní) lidskosti v projevech plných „srdečného humoru, vtipu“ a ocenil projev, v němž se Kalinin vysmál líčení člověka ne jako konkrétního lidského individua, „nýbrž jako hadrového panáka, pronášejícího hrdinská slova“. Kalinin je v posledním Kunderově románu ubohé lidské individuum, počuránek spíše než „chcáč“, jak to v zájmu atraktivní expresivity zní v českém vydání románu. Románový Kalinin by se přece neodvážil provokativně „chcát“ na sochu francouzské královny Marie Medicejské, ale prostě si jen ulevil na podstavec té sochy, nicméně bezohledně potměšilý Stalin v převleku za lovce prozradil čurajícího Kalinina za podstavcem sochy královny vandalskou střelbou na její už beztak ošklivou tvář a vzkřikl: „Čurat v nejslavnějším francouzském parku, to je zakázáno,“ a dal se do osvobozujícího smíchu, zatímco nebohý stařec „se špičatou bradkou“, tj. Kalinin, zapínající si poklopec, rozběhl se přikrčit za sochu „mnohem krásnější“ vévodkyně Orleánské.

Češkovi se daří díky hloubkovému studiu učení Rolanda Barthese a detailní znalosti ne toliko románového, ale i básnického, kritického a esejistického díla MK, ba i příležitostných, zdánlivě bezvýznamných glos neignorovat indicie z veršů, publicistiky i dramatických textů MK a ukazovat je jako nepominutelné zdroje poetiky jeho českých i francouzských románů. Tak „lyrické momenty“ má Češka za „dispečery fabule“, inovaci ve stavbě obou řad románů MK spatřuje „v dějové potenci lyrických prostředků“. Postupně krystalizující Monology přesvědčivě představuje jako „předobraz budoucí románové tvorby“.

Patrně nejvíc zaujme většinu čtenářů Kunderova díla Češkovo vysledování snové linie jako asi nejvýznamnějšího důkazu „emočního zakotvení“ a trvalé vnitřní soudržnosti celé domněle jen intelektuální Kunderovy tvorby.

Nemohu pochopit, že při kvantitativní, číselné analýze struktury románů MK, kterou Jakub Češka virtuózně rozvíjí, nevěnoval jsem v jeho díle pozornost všudypřítomnosti snění. Kupodivu mi nedocházelo, že v tom Kunderovo dílo souzní se sny a sněním u Nezvala a v surrealismu, v obou to láskách MK. Co jiného než sny a snění je ostatně v Kunderových těžko realizovatelných přáních jeho „představuji si…“?

K brilantnímu rozboru Slavnosti bezvýznamnosti, kterou Češka má za „vypointování a inovativní završení díla“ MK mám několik poznámek spíše doplňujících v duchu autorovy metody.

Vypointováním je už sám název zatím posledního Kunderova románu. Klíčové slovo v něm je bezvýznamnost, l‘insignifiance. Jeho iniciála „i“ završuje řadu iniciál „i“. Počíná ještě česky psanou, ale už v mnohém francouzsky myslící Nesmrtelností, (L‘Immortalité), a po prvním, už francouzsky psaném románě La Lenteur (Pomalost) pokračuje Totožností (L‘Identité) a Nevěděním (L‘Ignorance). Francouzská fráze, kterou cituje Petite Larousse 1959, mettre les points sur les „i“ překládá se do češtiny vyjadřovat se jasně a úzkostlivě pečlivě, přesně. Neplatí to nejen o tečce nad „i“, ale metonymicky i o celém „i“? Jazyk francouzských románů MK, v jejichž názvu je iniciála I, je zvlášť jasný, přesný, pečlivý.

Inovativním završením Kunderova díla je Češkovi ve Slavnosti bezvýznamnosti zásadní rozchod „s antiromantickou perspektivou tvorby (…), přitom antiromantičnost je stále silně svázána s romantičností…“, jíž je koneckonců i vše, co se jeví jako smíření. Alainovo smíření s matkou se odehrálo „jen“ v jeho snění, z něhož ho vytrhne jeho kamarád Ramon, ztělesnění románu (jeho jméno je průhlednou přesmyčkou slova román), vlastně toho, co MK kdysi nazval „moudrostí žánru“. I když Ramon vrací Alaina rázně do reality, je Alain svým sněním proměněn. Za Alainovou proměnou je „promísení dvou perspektiv (snové a skutečné)“, a na tom promísení a na autorově přítomnosti opakovaně si beroucí slovo je Slavnost vystavěna.

Škoda, že v knize Za poetikou MK není rejstřík, v němž bych si ověřil, zda Jakub Češka se zmiňuje o tom, že MK už r. 2003 oceňoval hodnotu bezvýznamnosti. Svou předmluvu Směšná nahota věcí ke knize Benoita Dutertra Divná doba (originál 2001, česky 2003) končí odstavcem: „Tak v této knize všechno vyrůstá z těch nejbanálnějších situací. Idyla stejně jako zlý sen. Sen, který si zachovává veškerou komickou vážnost bezvýznamnosti.“ První vydání Slavnosti bezvýznamnosti vyšlo až o dvanáct let později, a v tom románě je už jak idyla, tak sen snad spíš škodolibý než zlý i – a hlavně – v románě.

Slavnost bezvýznamnosti bezděky koriguje postřeh, že obraz zahrady, v knížkách veršů MK dominantní, později se vytrácí: v románě o bezvýznamnosti opět nenápadně dominuje. Je to protiklad k salonu a bytu, v „nejslavnějším parku“ Slavnost kulminuje, je to živý sen, azyl, postavy se v něm potkávají, bezdůvodně i soucitně lžou a klamou se, marně hledají vysvětlení a v bezvýznamnosti ožívají.

Ramon už dřív vypráví o tom, čím si jeho „starý přítel“ Quaquelik zjednává větší zájem žen než duchaplný ješita D‘Ardelo, a to banálními poznámkami, svou bezvýznamností, neboť „bezvýznamnost osvobozuje“.

Jakub Češka má pravdu, když v polemice se mnou ve studii o Slavnosti bezvýznamnosti (Česká literatura 2/2019, 170) uvádí, že má interpretace jednoho významu románu (jako výsměchu domýšlivosti, že naše vlast je významný pupek Evropy), nemá „v románu oporu“, a ani v něm „žádné invektivy vůči vlasti nenajdeme“. To je však až rozkošné nedorozumění. Nápadnou absenci snadnince čitelných českých stop – na rozdíl od předešlých románů ve francouzštině – ve Slavnosti bezvýznamnosti nemám za invektivu vůči Kunderově rodné vlasti, ale za poklonu její bezvýznamnosti a myslím, že vybízí k otázkám: přestal Kundera přemýšlet o domově, o své první vlasti, a zakázal si ji v románu byť i jenom připomenout? Opravdu se od ní odstřihl, roztrpčen, že mu jeho vlast nevrací občanství, anebo si jen přál, aby si to ve Francii, ale i u nás pohodlní vykladači jeho díla a jednání mysleli? Není jeho román naopak výzvou zemi, která by přiznáním vysoké „hodnoty bezvýznamnosti“ v dnešním rozbouřeném světě – právě uprostřed mezi Paříží a Kremlem – mohla vynikat, jako ve francouzské společnosti vyniká neslyšitelný, bezvýznamný, a tím úspěšný Quaquelik? Ten už svým jménem, nespojitelným s žádným slovem a významem v jazycích významných mocností, prozrazuje autorovu dlouho zkoumanou a zapíranou lásku k rodnému domovu; stačí ho napsat po česku Kvakelík. Moje interpretace nemá oporu v textu románu, zato ji má v Kunderově objevu hodnoty, významu a možností bezvýznamnosti, v jeho hravosti a umění mystifikace.

V citované studii v České literatuře mi Jakub Češka vytkl jako chybu, že románovou vražedkyni nepovažuji za Alainovu matku. V knize Za poetikou MK už výtku neopakuje. Nemyslím, že se k ní nevrací jako k otázce už vyřízené, spíše se domnívám, že díky své pronikavé analýze plodného napětí skutečnosti a snu v románě nazřel, že dívka, která prchajíc po zabití člověka, který ji chtěl zachránit, vrazí do Alaina a ještě ho urazí (to vypráví MK jasně), nemůže být zároveň Alainova matka. Takovou ženou se stala až v Alainově snění, protože jen ve snu je možné vše. MK není Alain, je autor, který neblouzní jako jeho postava. Kniha Jakuba Češky nám to erudovaně připomíná.

A ještě k otázce Slavnosti bezvýznamnosti jako románu smíření. Ano, k tomu všecko až nápadně ukazuje. Ale nejsou ta smíření po kunderovsku nejednoznačná? Všecka smíření v románě, napovídající, že jde o román smíření – Alainovo smíření s matkou, Ramonovo s D‘Ardelem, Kalibanovo s nemožností sblížit se s hezkou portugalskou služkou atd. – jsou vesměs založena na iluzi, na lži různého druhu, na útrpnosti, na pasti sebeklamu i paradoxní přejnosti. Nad ty dvojznačné projevy smíření ční velké smíření vepsané už do názvu románu, smíření s bezvýznamností na základě poznání její překvapivé hodnoty.

Jakubu Češkovi se podařilo z domněle bezvýznamných indicií vyčíst poznání a poetiku, díky níž je vždycky nejednoznačný Milan Kundera jedinečný.