FRANTIŠEK UHER

Václav Franc je zkušený prozaik a básník, který se urputně držel základní linie vlastní tvory. Úrovní a jistou periodicitou rozhodně nezůstávala mimo pozornost. Což není mimořádný úkaz. Mnozí autoři zůstávají sví, kutají na vlastních literárních ostrovech, ty se někdy postupně vzdalují a nejednou mizí z dohledu. Pouze výjimečně dospějí k nové tvůrčí expanzi, osvěženi čerstvými inspiračními zdroji se náhle mihnou mezi stálicemi jako jiskřící meteorit. Vaclavu Francovi se to povedlo sbírkou MINATURY (vyd. Jiří Raichl, 2023, 57 str., vl. ilustrace).

Českou poezii vždycky oživovali autoři povrchních veršovánek z domovských luhů a hájů, ale také tvůrci humorných, úsměvných, satirických, kritických či ironicky dráždivých veršů. Epigramy si občas i renomované osobnosti vyrovnávaly účty s odpůrci z literárních bojišť. Byla by to dlouhá plejáda jmen, namátkou od Kvapila, Kalisty a Zhora k Žáčkovi, Oulíkovi či Ondřeji Suchému. Zajisté bychom mohli nahlédnout do ještě hlubších studní. Svou polívčičku si přihřála i celá řada znamenitých básníků, kteří by kráčeli v první řadě, kdyby se básníci všech dob shromáždili a vykročili k Máchovu pomníku. Také se někdy objevovaly i tolerované peprnější verše, většinou pečlivě vytečkované. Poněkud složitější je to v posledních desetiletích, kdy nějaký ten jadrnější výraz už není účelně utlumený, vulgarity jsou hojné a záměrné. Na tom nic nemění skutečnost, že často zbytečné, básník s invencí je dokáže nahradit, aniž by otupil hrot svému šípu. Připusťme, že ojediněle jsou svou pádností nezbytné. Udejme příklad: báseň Vy jako Jana Laňky ve sbírce Gesto.

Podobné úvahy se zákonitě objevují při čtení Francových veršů. Pohybují se ovšem v odlišné, intelektuálně podstatně vyšší rovině, zdobí je nejen úsměvy a bystré postřehy, vyrůstají z podhoubí skryté něhy, vzácně citlivého přístupu. Nescházejí náznaky erotických utajení, někde jsou až lehce erotické, dráždí čtenářovu všímavost, ladí však básnickou strunu do přívětivých, přesně odpozorovaných zátočin života (Hledání, Jinolické rybníky, Zásnuby). Rozhodně by nebylo vhodné jakékoli znevažování. Nejsou verši z podpalubí! Naopak! Nejde o úsměvně naladěný chvost poezie, je to předzvěst příští kvalitní úrody, výzvědná hlídka, ověřující všechny možnosti otevřeného prostoru. V názvu uvedená slova pamlsek naděje jsou závěrečným veršem Francovy sbírky, která je skutečně jakým si pamlskem, básníkovou i čtenářovou nadějí.

Vtipné, střízlivě konkrétní a precizně odpozorované postřehy negativních jevů, obecně známé, nesmírně poutavé a prospěšné v temnějších dobách, čerpají z interních i klasicky obecných životních miniatur, náznakem skrývají cudné diskrétnosti ve vřelých lidských vztazích v pestře rozličných dimenzích. Jako kdyby nás Václav Franc chtěl ujistit o zbytečnosti obav, že lidské nebe nepříjemně zazebe. V časech společenské pouštní žízně je každý jeho verš kapkou živé vody. Zmíněným pamlskem naděje nám budiž slova kveteš mi z dlaní. Kéž by rozkvetl větší počet podobných pamlsků! Citát vylámu si na tobě / všechny sliby bychom mohli poopravit, ale není třeba, Franc si na svých miniaturách zuby nevylámal, staly se příslibem.