50. výročí úmrtí Pabla Nerudy

JENNY FARRELOVÁ

Pablo Neruda v projevu při přebírání Nobelovy ceny za literaturu popisuje svůj útěk z chilské vlády Jorgeho Videly přes Andy do Argentiny.

Náročná a nebezpečná cesta tímto pravěkým světem se stává podobenstvím o cestě lidstva vlastní historií a současností, světem, který je navzdory největším nebezpečím také vždy určován solidaritou prostých lidí. Jeho průvodci střeží Nerudu jako svůj největší poklad. V této samotě se setkávají s ostatními, kteří jim nabízejí přístřeší a jídlo, o jejich blaho se skutečně stará sama příroda. Toto neodmyslitelné spojení mezi přírodou, historií a pracujícím lidem je prvořadým tématem Nerudovy poezie.

Neruda se narodil jako Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto 12. července 1904 v Parralu ve středním Chile. Jeho otec, strojvedoucí nákladního vlaku na vznikající železnici, ho bere na cesty krajem, a tak je svědkem tvrdé fyzické práce železničářů. Tato zkušenost s pravěkou přírodou formuje Nerudovu poezii a později definuje podstatu přírodních básní v Canto General (Veliký zpěv).

Jeho otec je však nespokojen s Neftalího literárním zájmem a napětí nakonec vede k tomu, že si mladý básník v šestnácti letech změní jméno na Pablo Neruda. V roce 1923 vydává první sbírku Kniha soumraků, v roce 1924 následuje Dvacet básní o lásce a jedna ze zoufalství.

Po první světové válce se v Chile výrazně zintenzivnily pracovní boje, stávky a demonstrace i střety s policií. Komunistická strana, založená v roce 1911, mohla stavět na FOC (Chilská dělnická federace) a komunistické hnutí v Chile se mělo stát jedním z nejaktivnějších v Latinské Americe, díky dlouhé tradici odborového boje v měděných a dusičnanových dolech.

Ibáñez del Campo přebírá prezidentský úřad v roce 1927. Jako ministr vnitra velel Ibáñez masovému zatýkání a deklaroval, že jeho cílem je očistit zemi od „anarchistů a komunistů“. Neruda se dává na diplomatickou kariéru. V roce 1927 je vyslán do Rangúnu, následují Colombo, Singapur a Jáva, v roce 1932 se vrací do Chile. Chile vládne nový diktátor Carlos Dávila.

V roce 1933 je Neruda jmenován vicekonzulem v Buenos Aires. Zde se setkává a přátelí se s Federicem Garcíou Lorcou. V roce 1934 je jmenován konzulem ve Španělsku, kde se politická situace vážně zhoršuje. Kromě Lorcy se Neruda zná i s dalšími předními básníky té doby: Albertim, Hernándezem, Guillénem. Neruda se setkává se svou druhou ženou, komunistkou Delií del Carrilovou, a stále více směřuje ke komunistickému postoji.

Po Frankově puči v červenci 1936 následují represe, v srpnu je Lorca zavražděn a začíná španělská občanská válka. Ve Španělsku v našich srdcích (1937) Neruda výmluvně a jednoznačně straní Španělské republice:

Ulice vizte krví zaplavené,
přijďte a vizte po ulicích krev!
Přijďte a vizte po ulicích krev!
(Pablo Neruda: BÁSNĚ. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 9-11. Přeložili František Nechvátal s Jaroslavem Kuchválkem.)
V roce 1936 se v Paříži setkává s Louisem Aragonem a Paulem Éluardem a organizuje a účastní se druhého mezinárodního kongresu spisovatelů na obranu kultury, po němž se Neruda a Delia vracejí do Chile a Neruda doplňuje knihu Španělsko v našich srdcích.

Španělská krev spouští vzpomínku na umučené lidi v dějinách Jižní Ameriky; paměť se vynořuje jako ústřední funkce poezie, básník je svědkem. Paměť se stává základním principem Canto General, dokončeného v podzemí o deset let později.

Tématem Canto General jsou dějiny: příroda se stává člověkem, dějiny Jižní Ameriky, osvobozenecká hnutí a antiimperialistický boj. Lidé se stávají protagonisty historického procesu, počínaje pracujícím lidem Machu Picchu, potomky Inků.

Počátkem roku 1939 požádal demokratický prezident Aguirre Cerda Nerudu, aby usnadnil imigraci španělských uprchlíků. Neruda zajišťuje útěk asi dvou tisíc Španělů do Chile.

Po nacistickém vpádu do SSSR Neruda aktivně podporuje Sovětský svaz a píše Píseň pro Stalingrad, která pojednává o společné zkušenosti obléhaných, o jejich odporu.

Neruda navštěvuje peruánské incké naleziště Machu Picchu, což na něj má trvalý vliv. V roce 1945 vstupuje do komunistické strany a v roce 1946 podporuje středolevého prezidentského kandidáta Videlu, který o rok později perzekuuje pokrokové síly a brutálně potlačuje odbory. Při setkání s těžce bojujícími horníky si Neruda uvědomuje, že umění musí být pochopeno masami.

V roce 1948 ho politické pronásledování donutilo asi na rok odejít do ilegality. Dokončuje Canto General. Koncem února 1949 prchá přes Andy do Argentiny, pak utíká do Evropy, cestuje do mnoha socialistických zemí a začíná jeho vztah s Matildou Urrutia, která se stává jeho třetí ženou.

Dvacátý sjezd KSSS a Čínská kulturní revoluce vrhají stín na Nerudovu bezpodmínečnou podporu všech aspektů stávajícího socialismu, ale nikdy to neovlivní jeho plné odhodlání jako komunisty dospět k humánní budoucnosti. Padesátá léta jsou také svědkem Kubánské revoluce a Neruda ji oslavuje sbírkou Protestní píseň.

Od roku 1969 se Neruda aktivně podílí na volební kampani Salvadora Allendeho, který v září 1970 vyhraje volby. V roce 1971 Neruda obdrží Nobelovu cenu za literaturu. V listopadu 1972 se vrací do Chile vážně nemocný. 11. září 1973 slyší zprávy o puči a smrti prezidenta Allendeho.

Pablo Neruda umírá 23. září. Jeho pohřeb se stává prvním projevem lidové vzpoury:

Když někdo silným hlasem začal křičet: „Soudruh Pablo Neruda!“, všichni jsme odpověděli „Přítomen!“ Pak najednou ten výkřik zněl „Soudruh Victor Jara!“ Najednou se naše hlasy zlomily: „Přítomen!“ „Soudruh Salvador Allende!“ „Přítomen!“

V únoru 2023 mezinárodní tým expertů na forenzní vědu zjistil, že Neruda byl na příkaz junty otráven.

Z měsíčníku Komunistické strany Irska The Socialist Voice (říjen 2023) přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK