MILAN BLAHYNKA
Sotva bych se odvážil nazvat recenzi knihy BESKYDSKÉ STUDÁNKY S hrníčkem v batohu (Bronislaw Ondraszek, Nakladatelství Beskydy, Vendryně 2023, 148 s.; fotografie na obálce a dalších 12 snímků v knize Luděk Boucný, fotoportrét autora na zadní desce Vladimír Lipina, 16 fotografií v knize David Karas, zbývající autor; sazba a grafická úprava Ján Petrovič) tak, jak jsem ji nazval, nebýt v textu hned k první studánce věta „Jdeme tak proto, že v podrobných mapách je jeden úsek cesty (…) posetý spermiemi studánek“. Nemám takovou mapu a jen se dohaduju, že se značka pro studánku podobá značce pro spermii. Volil kartograf pro označení studánky známou značku pro spermii schválně, aby naznačil životodárný význam studánek?
Buď jak buď, Jaromír Šlosar je myslím první, kdo ve studánkách vidí živé spermie, jeden z pramenů a symbolů nekonečného života. Samozřejmě: je ve všem, co vidí, slyší, píše, především básník, metafora je jeho denní chléb a spermie patří k lásce; také k lásce k přírodě. Šlosar píše o studánkách, stráních, lesích a chodníčcích v nich, jako se psává (o) rozmarné, nestálé a stále tajemné milence.
V kapitolce Studánky na Smrku pojednává o první tak, že ji jako všechny ostatní napřed geograficky přesně (přesnost patří k poezii) lokalizuje, jak jinak než podle toho, co místní i turisté ještě nejspíš znají, podle loveckých chat: „Více než stoletá chata Klinská patří k nejstarším chatám v biskupských lesích ostravsko-opavské diecéze. Když ji arcibiskupovi hajní stavěli, dobře věděli, že její komfort zaručí nejen lovecká kaple, ale i čirá voda“. Vida, Šlosar se vyzná nejen ve studánkách, ale i v historii, v chatách, v jejich stavitelích a jejich umu.
Než se dostane ke studánce u chaty Klinské, poví, že „jsme v nadmořské výšce kolem jednoho tisíce sedmdesáti metrů“, že „les je tu starý“ (to nepozná každý) a že se „pohybujeme kousek pod hranicí přírodní rezervace Smrk“ (kdopak ví, kde jsou hranice rezervací?). Pak (jako v románu Robbe-Grilleta) podrobně popíše „příbytek“ studánky: „Je sroubený ze smrkové kulatiny. Stříška krytá už vetchým šindelem vrůstá do svahu. Hřeben nad štítem zdobí špičatá makovice, prosté dílo tesařského mistra. Z plechové roury jako od kamen vytéká ledový pramen (…). Šine si to do ráztočky V Klině. Tam už je to jako ve skutečném pralese“. S hosty lovecké chaty se shodneme, píše potom, „že šindelová střecha už by chtěla zalátat, roura vyměnit, že voda je skvělá. Když s plnými nádobami odejdou, Jenda z ruksaku vyloví lahvičku domácí slivovice. Věřte nevěřte, připíjíme si na pramenitou vodu“.
Dlouhý citát mi snad prominete, neboť prozrazuje a) jak Šlosar a často ne sám chodil po studánkách; b) jak zná slova pro mne a asi mnoho čtenářů z měst neznámá, tajemná jako „ráztočka“; c) jak ovládá místní názvy („V Klině“) a d) jak oplývá humorem. K zážitku u této studánky připojil P.S. o tom, jak byl 19. září 2022 u studánky zas. „Všechno je jinak. Místo pochroumané stavbičky je tu dokonalá dřevostavba krytá kanadským šindelem. Plechovou rouru od sporáku nahradil kus černého plastového potrubí. Voda skáče na kámen. Přesto se po něčem marně pídím. Jako by spolu se špičatou makovicí odešlo něco, na co je všechna okázalost krátká.“
Tak taková je celá kniha o beskydských (nejen) studánkách.
Těšil jsem se, jak potrápím kdekoho, kdo si myslí, že vládne bohatou slovní zásobou češtiny, když si počínaje ráztočkou vypíšu z knihy málo známá slova a úsloví; když se ho optám, co je to například buřinka a vysměju se mu, odpoví-li, že přece toliko tvrdý klobouk, a ani nezatuší, že je to malé místo porostlé plevelem zvaným buřeň a že taková buřinka na temeni Lysé se jmenuje Gigula. Anebo se optám na krpál a uslyším, že krpály se někde říká sešmatlaným střevícům, kdežto v Brně, jak se praví ve Slovníku nespisovné češtiny, je to slovo pro lidi malého vzrůstu, prcky, ale jak zaznamenává na prvním místě týž Slovník, jde o prudký svah, Šlosar zná „možná ten nejstrmější krpál v Beskydech“, a o pár stránek dál píše – už bez vyznačení kurzivou – „a pak se tím krpálem vracet zpátky…“
Když jsem se pak na jedné z posledních stran dočetl, že jistému způsobu probírky lesa se říká pařezina, a Šlosar přiznává, že ho o tom poučil lesník ochrany přírody, pochopil jsem: nejenom já a ti, které jsem mínil usvědčit, netušíme, že čeština je ještě bohatší, než si myslíme. Kéž bych si zapamatoval význam aspoň některých slov z knihy o studánkách…
Podobně jsem pochodil se jmény studánek, chat, cest a míst jako v minulém zmíněná Gigula, ale také s názvy z botaniky a fauny, žijící ve studánkách a jejich okolí. Co jsou to blešivci, podle Šlosara „krevetky našich vod“, ví kromě zoologů patrně Lydie Romanská, jež umí pojmenovat kdeco z toho, co se jí dere do bytu, jak víme z jejích Dveří do zahrady.
Ale ani Šlosar neumí pojmenovat ve svých Beskydách vše, o čem vypráví, i když zná nejenom jménem neuvěřitelně mnoho.
Nad chátrající studánkou u lovecké chaty Leopoldky doznává: „Mladé javory se jí budou klanět dále, vzrostlé buky držet stráž, tak jako ji nezradí býlí, co neznám, se známou mařinkou vonnou a kapradím“.
Co všechno bych se mohl naučit od Šlosara, uvědomoval jsem si nad stránkami o cestách a místech, kde jsem také byl, například na Radhošti nebo na cestě na Lysou: co všecko jsem tam neviděl, o čem všem jsem se nedočetl v turistických příručkách! Jaromír Šlosar naznačuje, jak víc vidět a vědět.
Šlosar je doma v Beskydech nejen přírodních, ale i kulturních. V kapitole o studánce U Panenky Marie Borové připomene, jak Beskydy miloval Bezruč. Cituje destičku na kmínku pod studánkou s jeho verši. „Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory…“ A jinde vzdá hold insitní veršující malířce, Pepince z Javořinky, Josefě Tomáškové, která cestu dětem do starohamerské školy opatřila obrázky s nabádavými veršíky například k růžovému praseti: „Podívej se jak vypadáš, / když odpadky a smetí v lese necháváš.“ Nebo na obrázku škrpálů: „Kdo chce do lesa jíti, / musí dobré boty míti.“
V Litovli na bohaté úrodné Hané jsem za svých mladých učitelských let ve vzorně uklízené čekárničce zastávky na vlak čítal čtyřverší s prosbou cestujícím, aby tam zůstávalo čisto „takjak je tu včelká / o to prosí Vaša Pospíšelka.“ Snad toho paní Pospíšilová narýmovala víc, ale jen v chudých Beskydech vznikla „taková obrazárna“, řečeno se Šlosarem, jakou by „záviděl i Celník Rousseau.“
Nakonec, ne však co do významu, patří chvála připomínání (vesměs těžké) historie Beskyd. Šlosar nepřejde mlčky kolem kříže na památku tragédie z roku 1777, kdy blesk uhodil „do fůry sena a zabil ženu s dvěma dětmi“.
A kniha o studánkách s živou vodou právem a dnes včasně nezapomíná na Beskydy partyzánské. Nezapomínají samy Beskydy. V kněhynském pralese „ve výšce 1150 m je studánka U Partyzánky a pomníček Růženy Valentové, učitelky hudby z Olomouce, kterou tam, zabili nacisté při střetu s partyzány v listopadu 1944“. Pod kopcem Lipí je pramen, kdysi „nenápadná tůňka v mlazině (…), už tenkrát pramen Škpt. Blechy“. Byl to člen odbojové skupiny Obrana národa, „na nedaleké Goduli ho ranili fašisté a zemřel pár týdnů před osvobozením v Mauthausenu“. Dnes tam je studánka, kterou nikdo nepřehlédne, „vyzděná z placáků jako křeslo, křeslo pro štábního kapitána. Do sedátka z godulského pískovce je vyrytý název pramen Štkp. Blechy a letopočet 1945. Nad tím vším (…) informace o Rudolfu Blechovi i dovětek, že v roce 1995 pramen obnovili Sokoli z Českého Těšína“. Pěkný beskydský pohlavek těm, kdo nazývají partyzány teroristy, bez nichž by Protektorát Čechy a Morava nebyl až tak zlý.
Jaromír Šlosar vděčně vzpomíná na „mamku a taťku“, kteří ho brávali na hříbky a bez nichž by nevěděl o kterési studánce. Vzpomíná, jak za svého řízení Dětského domova na Ostravici najednou poznal nenahraditelnou cenu vody, která najednou netekla z vodovodu, a jak mu ji děti přivezly z nedaleké studánky. Vzpomíná také, jak pro ostravský rozhlas připravoval cyklus Studánek, obrázků soudobé lidové výtvarné kultury.
Summa summarum, s přihlédnutím také k tomu všemu lze říci, že Beskydské studánky jsou knihou jeho života, celoživotní zkušenosti a hlubokého všestranného vědění.