JIŘÍ JÍROVEC

To byl jednou jeden kluk. Je to dávno, co se narodil a vzpomínka na úplný počátek odešla s jeho maminkou. Tatínek u toho nebyl, tehdy to ještě nebylo v módě. Začátek byl jako vystřižená sloka z písně, kterou složil pro Sputniky Eduard Krečmar. 

Jednou silně zvony zněly

v městě vprostřed starých bran,

narodil se občan skvělý,

narodil se Novák Jan.

Město se starými branami souhlasí, na jméně nesejde a zvony nezněly, leda umíráčky. Tou dobou totiž byla válka. Tlupy vojáků mašírovaly na cvičáku sem a sem, sem a tam. Pěkně levá pravá, levá pravá anebo seno sláma, seno sláma, podle představy tvůrců jednoho filmu.

Teprve pak mohli odhodlaně vykročit přes miny vstříc nepřátelským kulometům. Jejich rozsekaná a rozstřílená a tedy dále zbytečná těla končila v zemi. Předsmrtnou útěchou, či snad lépe posmrtnou naději jim poskytovali politruci: „Vona vás matička země rozloží a sežere i s botama. Ve světě se nic nemůže ztratit, z vás vyroste, vojáci, zas nový vobilí na komisárky pro nový vojáky…“ 

Bylo mu asi tři a půl, když ho z odpoledního spánku probudil jekot sirény. Šlo o celkem zbytečné upozornění, že se odkudsi blíží spojenecké letectvo. Když má člověk štěstí, bomba padne na souseda. Tak či onak, v dobře trefeném místě odpadne seškrabávání lidských ostatků. Z mrtvol v sutinách domů nic nevyroste. 

Ten kluk tenkrát prchal s ostatními z jedné části domu do druhé. Nevěděl, že šlo o spřátelené bomby, které „naši“ bombometčíci shazovali za příčinou našeho osvobozování přibližně směrem k jinak přesně určeným cílům. 

Zaslechl, cosi o Němcích a poprvé a naposled se chopil zbraně, aby chránil vlast, tedy zahradu kolem domu, před nepřítelem, který přes ni hodlal zbaběle prchat. Své mamince tehdy meldoval, že je všechny na té zahradě postřílel. Po důkladnějším výslechu připustil, „že tam byl jen jeden a když na něj namířil, tak utekl“. 

Možná tehdy pochopil základní pravdu: Nepřítel je vždy zbabělý, kdežto my jsme, každý na své úrovni, stateční, a proto se můžeme bez obav vrhnout do vítězného boje a pak se, vcelku a zoceleni, vrátit ke svým maminkám pro chleba se sádlem. 

Válkou připraven pro život poznal Boha. Samozřejmě jen zprostředkovaně, protože toho nikdo nikdy neviděl. Setkal se s ním v první třídě skrze povinnou nábožku. O smilnění, zabíjení a manželkách a otrokyních bližního svého se paní katechetka nezmiňovala. I tak se mu zalíbilo, že Bůh je nanejvýše milosrdný a svoluje, aby se hříšník ze všeho upřímně vyzpovídal a s čistým svědomím dál zkoumal všechny hříšné možnosti, o nichž se dočetl anebo dozvěděl od již zkušených hříšníků. Kolotoč svaté zpovědi a prasáren ho posléze přestal bavit, a když se dozvěděl, že papežové a kněžíci, kteří na zemi zastupují Boha, nedělají nic proti zabíjení a válkám, s církví se rozešel. To bylo ještě před tím, než se ukázalo, že biskupové a ti nad nimi zakrývali rouškou zpovědního tajemství katolické mrdáky, kteří srali na celibát, měli hospodyně a prznili ministranty. Zjevně pro ně platila moudrost kdysi vyslovená jednou babičkou z Jimramova: „Čelem to nevypotíš.“ Dávala tím najevo pochopení pro heterosexuální hrátky svého dospívajícího vnuka. Zejména pro ty, k nimž docházelo po tanečních zábavách. 

Přelom v dalším životě rostoucího kluka znamenalo zjištění, že dospělí neuznávají pravidlo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Přestal si jich vážit, i když později zjistil, že tuto dětskou praxi používají šmejdi, kteří se pohybují v politice. Jejich „nevím, nepamatují si, neslyšel jsem“ je univerzální výmluvou pro nicnedělání anebo, což je daleko horší, pro omlouvání jakéhokoli zla. To již bylo po válce a život šel dál jak podle Krečmara.

Byl to hošík antikváře

a též dcery radové,
žil si za sluneční záře,

stavěl do ní obě tváře,

vždy mu přáli bohové.

Pravda, třídní původ nesouhlasil, ale sluneční záře bylo dost a bohové přáli na hřišti i ve škole. Život šel hladce, ale jeho generace byla poznamenána potlačováním skutečných hodnot.

Dnes, kdy se již v mateřské škole mluví o pohlavích, musí nevědomost tehdejších školáků vzbuzovat údiv. Například nechápali, jak může mít syn katechetky dítě: Vždyť přece není ženatý! Zní to jako vtip, ale potlačování informací bylo tehdy tak úspěšné, že jim mladým tenkrát ušlo, že žijí v atmosféře hnusu a devastace. Byli příliš mladí na to, aby podepisovali smlouvu s režimem, že se nechají ovládat výměnou za slib, že to nebude bolet. Blábol o smlouvě je obživný konstrukt lidí, kteří podle svého vlastního mínění pravdivě, ale opravdu pravdivě popisují režim, ve kterém nežili. Život plynul dál, po základní škole přišla střední a pak vysoká škola. A zde se hodí pokračování Krečmarem:

Podruhé, to když už uzrál,

zvonů zvuk měl objednán,

v životě se dostal kus dál,

bral si jednu z tamních pan.

Tato sloka připomíná Radio Jerevan: „V zásadě to je pravda, s tím rozdílem, že nebyly řvoucí zvony, místo chrámu obřadní síň a ona tamní nebyla panna.“

Krátce poté se vydal do kapitalistického světa. Jen tak na rok. Základní představu mu o té zemi poskytl svobodný rozhlas. O demokracii, která tam vládne a tak. Zemi hnusu a devastace jeho cesta nezajímala, ani před, ani po. 

Vrátil se otřesen poznáním, že demokracie, tedy systém, který lidu umožňuje ovlivnit nepříznivý vývoj i mimo termín voleb, neexistuje. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říct, že to tamní lid dávno pochopil a do ničeho se, lidově řečeno, nesere. Pravda, starší generace může pamatovat dva poslední záchvěvy demokracie. Oba se odehrály v USA. 

První se týkal rasové segregace, které bylo přece jenom příliš. To bylo v polovině šedesátých let. Vše začalo zatčením jisté Rose Parksové, která si odmítla přesednout na místa pro černé. Policie ji z autobusu odvedla do vězení. Bylo to zbytečné, protože rozhraní sedadel pouze oddělovala bílou a černou lůzu. Slušný člověk má auto. Vůdce demonstrací Martínka Kingů sice pro jistotu kdosi odpráskl, aby dal pokoj, ale nakonec prezident Johnson podepsal jakýsi dosti umírněný zákon. Vše se podařilo jen částečně, protože stále je pro policajta snadnější zastřelit černocha (nyní Afroameričana) než bělocha.

Druhý se týkal války ve Vietnamu. V sedmdesátých letech se domů vracelo příliš mnoho vojáků v kovových rakvích. Vlastenectví přestalo zabírat, někteří odpůrci války žádali v Kanadě o politický azyl a objevila se fotografie holčičky, která utíká před hořícím napalmem. Tisková agentura ji zveřejnila, přestože šlo o frontální nahotu (!), která tehdy mohla někoho urazit víc než samotná válka. Nakonec zvítězil děs v obličeji nad čárkou v rozkroku a věci se valily směrem k odchodu Američanů jinam.

Od konce války, která měla zlikvidovat smrtelně nebezpečný vietnamský komunismus, uplynulo 48 let. Čo bolo bolo a tak Biden jel do Hanoje navazovat strategické partnerství, protože se bude hodit proti Číně. Říká se tomu, že „účel světí prostředky“.

Když tam před ním sondoval půdu náš Fiala, musel vytrpět návštěvu Památníku vietnamských národních hrdinů a mučedníků. Mezi nimi uctil i vrahy amerických vojáků, kteří chtěli do Vietnamu doručit naše západní hodnoty a nedočkali se vděku. Zlovolní Asiaté si ho pak ještě vychutnali při návštěvě Mauzolea komunisty Ho Či Mina. Je pravda, že to již bylo v době určitého smíření našich antikomunistů s komunistou na Hradě.

Pak šli spolu žití poutí,

nezůstali bez dětí,

z mladých stali se mrzouti,

ve stáří se zdraví hroutí,

nic tak jak čas neletí.

Čas opravdu letěl, i děti přišly, a k nim tu a tam nějaká ke stáří přidružená choroba. Mezitím ale přišla bezmála tři desetiletí pobytu hned vedle státu proslulého demokracií, zbraněmi i válkami. Byla to zkušenost k nezaplacení. Úžasné bylo seznámit se v praxi s přírodním zákonem platným pro hierarchickou společnost. Má tři části:

Každý zaměstnanec má tendenci dosáhnout svůj stav nekompetentnosti; každé místo je postupně obsazeno někým nekompetentním; a užitečnou práci vykonávají pouze ti, kteří ještě nedosáhli svého stavu nekompetentnosti.

Existence třídní nebo jiné bariéry zabraňuje, aby se „nahoru“ nedostávali lidé, kteří ještě nedosáhli stav nekompetentnosti a mohou být společnosti k užitku. Na druhé straně odstranění bariér, známé jako umetání cestiček, dobré známosti a osvojení si správných názorů umožňuje nerušený postup nekompetentních až do nejvyšších pater. To známe i z našeho Parlamentu a ministerstev. Ta země tehdy byla svým způsobem samostatná, takže její media občas ozřejmila, jaká nekompetentní hovada našemu světu vládnou.

Velký zlom přineslo rozšíření Internetu. Tehdy, ještě před návratem do Prahy, se člověk, o němž je toto vyprávění, dostal do novin. Stalo se tak poté, co Václav Klaus publikoval v Lidových novinách reportáž z cesty do USA. Podobala se líčení cesty cimrmanologů do Liptákova. Rozdíl byl v tom, že nebyla k smíchu, ale spíš směšná: V. K. nám sděluje, že se do Ameriky dostal letadlem a cestou brali na Islandu benzin. Česká výprava rovněž jela po vlastní ose, jenže palivo tankovala v Brandýse nad Labem. Možná se i premiér dal vyfotografovat s obsluhou čerpadla a obdaroval jejího vedoucího kapesním nožem s malovanou střenkou. Kdo ví. Pokud jde o počasí, pro cestu do Liptákova nemohlo byt lepší, jak vyplývalo z pečlivě citovaných meteorologických dat. V. K. byl střídmější: Prý bylo mrazivo a průzračný vzduch. Obyvatelstvo bylo v obou případech vlídné. Na několika místech se dalo hovořit o naprosté srdečnosti. Ať tak, či onak, výpravy nevzbudily větší rozruch.

Lidové noviny odmítly poměrně posměšnou reakci na V. K. otisknout a ta nakonec skončila v Britských listech. Svět tím vlastně Klausovi vděčí za zrod glosátora.

Jako takový se vrátil do Prahy. Čím blíž k dění, tím větší byl jeho úžas. Bylo krátce po Majdanu, který byl původně namířen proti korupci a chudobě. I náš kníže, s přívlastkem „k lidu blíže“, tam přece jel pomáhat lůze proti oligarchům. Zprvu to vypadalo nadějně a ukrajinský lid zvítězí nad kradáky. Věřil tomu několik let, přesně do té doby, než se mu dostaly do rukou informace ze zdrojů blízkých CIA. Když mu odkazy zabanoval jakýsi Tým Seznamu, obrátil se na šéfredaktora BL s dotazem, jestli nejde o porušení Listiny základních práv a svobod. Podle ní má občan právo vytvořit si na základě jakýchkoli informací vlastní názor a ten necenzurovatelně šířit. Dostal odpověď: „Asi máte právo šířit svoje scestné názory.“ Pomyslel si, že šéfredaktor asi zhloupl, ale pak pochopil, že šlo o uspěchanou reakci. Samozřejmě věděl, že ty názory byly „americké“ a tak je označil za scestné.

Zmíněné materiály obsahovaly vysvětlení, že členové Kongresu jsou velmi znepokojeni drzým chováním Ruska, které chce s jejich Bohem vyvolenou zemí jednat jako rovný s rovným a mělo by za to být potrestáno mečem, ohněm, a případně i jaderným úderem. Bylo tam i vysvětlení, že Američané musí narušit tok německých peněz do Ruska a plynu a surovin do Německa. To se psalo v době uzavření dohody Minsk II. Jsou známy americké analýzy dopadu akcí na vedení světa, na EU i svět. Je nutné vědět, které budou pro vládce světa nejdobřejší. V jednom z dokumentů bylo upozornění, že v současném světě není možné prosté vojenské obsazení druhé země, takže zbývá jen stará britská koloniální taktika využívání rozbrojů mezi dvěma frakcemi v dané zemi. 

Byl pamětníkem různých časů, ale nikdy nezaregistroval tolik slouhovsky šířené nenávisti a bezcitnosti. Notoricky známý výrok, že půlmilion předčasně zemřelých iráckých dětí v důsledku sankcí byl přijatelnou daní za odstranění Husajna, je hodný mezinárodního soudu. Z naší kotliny zazněla přizdisráčská ozvěna: Nelze litovat dívku vyhozenou do povětří bombou, nastraženou s potřebnou nenávistí na jejího otce. To opravdu nelze, byla totiž Ruska. Zrůdné by bylo nelitovat Annu Frankovou, která dostala co proto jako Židovka. To je přesně ten konec demokracie, o kterém zpíval dobou a Havlem prokletý Karel Kryl: 

Demokracie dozrává do žaludečních vředů

Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů

A je to mýlka soukromá snad optického klamu

Že místo srdce břicho má

A místo duše tlamu

Nekompetentnost a nelidskost se bez překážek dostala až tam, kde se rozhoduje o našich životech. Stačí nahlédnout do Sněmovny, pokud to snesete. Samé tlamy, žádné duše.

Pražské jaro dokázalo, že pouhá výměna vedení a ochota lidí cinkat klíči nic neřeší, pokud neexistuje realistický politický program. K vedení státu nestačí umět skákat šipku do bazénu a tulit se ke zpěvačkám. Totéž je možné říct nové vládnoucí garnituře: K vedení státu nestačí umět skákat do řiti mocných, omílat fráze o demokracii a přitulit se k Západu na věčné časy a nikdy jinak. 

Když ten člověk přijížděl na krátkodobé návštěvy do Prahy, zachytil ještě zbytek nadšení roku 1989. V roce 2014 již nebylo neozbrojenému oku patrné. Třicet čtyři let po sametu lze se vší (od)vážností konstatovat, že výsledky jsou spíše chmurné než jásavé. Ti noví převzali kapitalismus se všemi chybami a jeho lepší části nechali zplanět. Máme milion lidí na hranici chudoby, lichvu, exekuce i slouhovství v zahraniční politice. Podařilo se jim rozvrátit celou společnost od rodiny až po národ. Posametoví hlupáci zapomněli, že investory zajímá jediné: Odvézt víc, než vložili. V současné době jsme kdesi na spodku Evropy. Jednou prý budeme dál a asi za deset let budeme Number One. Tak žvaní tituly obložený premiér. Ta desítka je z nouze ctnost a současně signál, že on a jeho boys potřebují nejméně tolik času, aby dokázali dozbrojit, armádu vycvičit, mosty a silnice posílit a pak, to bude po letech, až budeme mít F-35 a po souši i vzduchem vyrazíme na Rusa.

Z propagandistických důvodů by bylo žádoucí, aby to byl právě on, Putin, komu dá bakalář osobně na budku. S jiným vládcem Kremlu by to nebyla taková sláva. Kratší doba by vyžadovala, aby se cosi začalo měnit okamžitě, delší by připomínala slib, že ty krásné chvíle nastanou až v pětiletce páté, jak podle S. K. Nemanna:

Ulicí bílou půjdou děti rozesmáté,

na bílých blůzách pionýrské šátky.

To bude po létech. Snad v pětiletce páté.

Z okna je bude vítat úsměv matky.

Mezitím zbude dost času na konečnou modernizaci české historie a definitivní proměnu národa na lidské stádo rozmanitého složení. 

Milan Kundera blahé i neblahé paměti mluvil v roce 1967 na IV. Sjezdu československých spisovatelů o nesamozřejmosti existence našeho národa. Tato teze se stala základem úsilí přizpůsobit se novým potřebám a ideálům, aby národ nepřekážel pokroku. O sametu již nemluvíme, leda o Havlovi a jeho lavičkách. Režim let 1948-89 připomínají pouze historky o StB. Protektorát slouží k připomínání ruských šmejdů; byli lační po krvi i majetku a stříleli hodné Němce. O První republice se rovněž mluví nepatrně. Nesluší se mluvit o době krize, o stávkách se střelbou do dělníků, ani o V+W, které střelba do živých terčů odvedla od bezpředmětného humoru. Bylo by škodlivé vědět, že na každém jejich představení byl cenzor, který sledoval dodržování schváleného textu. Nesluší se připomínat levicovost podstatné části kulturní fronty, ani existenci fašizující pravice. I Tatíček Masaryk je pomalu zapomenut. To je ten člověk, který po roce 1918 prohlašoval: „Tož, demokracii bychom již měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Občas se mluví o zlínském Baťovi, který se zpronevěřil správnému továrnictví, stavěl pro ševce domky a vedl jejich prvomájové průvody. A to je zhruba všechno. Nemluví se o Národním obrození. Je to dobře, zbude víc času pro Rakouskou monarchii. Na pomyslné hřiště dějin přišla Marie Terezie, kdežto Koněv dostal doživotní distanc. Slavně jsme restaurovali Mariánský sloup, opláchnutý od nánosu utrpení. V Panteonu Národního muzea máme Starýho Procházku a jeho manželku Sissi. Třeba místo Čapka a nobelistů.

Kam se poděla Kollárova výzva: Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli všickni mějme rovnou. Tam, kde vyhasl národ, není chuť na usilovnost. Opravdu se podařilo jediné: Na Hradě může vzniknout základní organizace komunistů (těch lidí zvláštního ražení). Správně se zařadili, takže lze parafrázovat Masarykův výrok na: „Tož překabátěné demokraty bychom již měli, teď k nim ještě nějakou tu demokracii.“ Teď se čeká, až pamětníci vymřou. Jejich potomci podlehnou poctivě provedené převýchově a nebudou vnímat, jak snadno se naplňuje myšlenka ze starého šlágru: „i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci“ a s dojetím budou jásat, když mezi ně dorazí manekýn s oróbovanou milostpaní. Pro Hrad i známky pak bude platit: „Tož komunistu na Hradě opět máme, teď ještě nějaké ty myšlenky.“ Ti mladí již nebudou vědět vůbec nic, ani to, že je volové táhnou po zlaté střední cestě do války: „Poslouchej, bučí kráva, tou se dej, ta je pravá, seš mladej, seš hloupej, já jsem stará kráva.“ No a mladý oslík bude poslušně ťapat za zcepeněním. 

Čas ještě nedozrál k poslední sloce Krečmarovy písně:

Potřetí za zvonů znění,

teď už bez všech rozpaků,

vezen je, kdo byl a není

nejskromnější z Nováků.

Tiše, jemně zvony znějí

v městě vprostřed starých bran,

za rakví jde s beznadějí

sbor těch tatíků a nán.

Tichou alejí ho vlekou,

vítr též je objednán,

šumí tu nad smutnou řekou,

když jde v země náruč měkkou

velký hlupák Novák Jan.

Tělo zatím slouží, to jen duše bolí, když oči vidí faleš, zmar a světuvládnoucí hovada, která posílají svoje oslíky na cestu, z níž se nevrátí.

Možná se ještě dočká okamžiku, kdy se Fiala objeví na Staroměstském náměstí a lidu oznámí, že se právě vrací z Hradu a přijal všechny prezidentovy návrhy. Zejména ten, že my malí pro sebe nepotřebujeme ani to poslední, co ještě máme, tedy právo veta. A bude to tak správné, protože generála máme, aby rozkazoval, i když už bere jen výsluhy.