JAROSLAV VÁŇA

Pokud se vám podaří obstát s úspěchem u rigorózní zkoušky z toho či onoho oboru, stanete se doktorem. Těch doktorů je celá bohatá škála. Z pedagogiky, filozofie, přírodních věd, práva… atd. Nemá smysl pokračovat ve jmenování dalších. Možná bychom toho pro vysoký počet ani nebyli schopni.

Je zde však jeden, který se od těch ostatních, z pochopitelných důvodů, při své závěrečné obhajobě liší. Lékař se musí vzdělávat po celý život, neměl by chybovat při stanovení diagnózy ani v praxi. Uvědomíme si to, až když nezadržitelně stárneme, chátráme a přicházejí nezvaně naši věrní průvodci – nemoci. Jde o lékařské vědy. Získávají se bez rigorózní praxe, ta je zahrnuta údajně v závěrečném pohovoru, který bývá sám o sobě velmi náročný. Jsou to osobnosti, kterých si vážíme trochu jinak, protože nás často zbavují bolestí či jiných komplikací souvisejících se zdravím. Málokdo umí pojmenovat lékaře vlastním jménem. Procházejí kolem nás v bílých pláštích, hlásíme se k nim neosobním „pane doktore“, mnohdy s citelně zřetelnou úctou, jindy podlézavě a nesměle. Často jsou ústředním tématem našich rozhovorů. Je to tak trochu jiný svět.

U doktorů z jiných oborů je to trochu jinak. Pokud jste jiným doktorem, než ve zdravotnictví bývá obvyklé, jste povětšině oslovován vlastním jménem. I od lékařů si jen sporadicky poslechnete oslovení „pane doktore“. To je vcelku tolerovatelné. Odlišuje nás to od sebe jako persony vlastnící své osobní ego, které má rozdílnou historii i praxi. Kdyby se nechal, nedej bůh, nějaký lékař strhnout pocity výlučnosti a nadřazenosti své profese, znamenalo by to citelný úpadek jeho osobní kulturnosti, přiznání neschopnosti s tím něco udělat. Jiné zkušenosti máme z historie i současnosti společenských a politických věd. Poznáváme to jako stále ještě nedořešenou ženskou otázku nebo dělení podle barvy pleti. Ze současné praxe v kultuře je to strhávání soch, zneužívání politické moci k nátlaku na duchovní postoje z jiného břehu než jsou ty všeobecně doporučované, politicky „korektní“. A nedaří se nám poučit se a jednou provždy to vyřešit. Věda s praxí se rozcházejí.

Pokud bychom dopustili absenci kteréhokoliv jiného oboru, byly by úspěchy ve zdravovědě na diskutabilní úrovni. Lékaři se bez drahých, komplikovaných přístrojů inženýrského typu a nástrojů neobejdou. Platí to i pro chemické zdroje, jejichž výslednicí jsou předražené léky. To vše musí někdo vymyslet a vyrobit. Jinak by ještě dnes naslouchali studeným uchem, zda naše srdce ještě bije.

Mnohdy se nám zdá, že je léčba stále se opakujícím stereotypem. Nemoci se neustále, u velké množiny lidí, opakují, jsou předepisovány stále stejné léky, věda, která by to měla řešit je bezradná, provázejí ji opakovaně epidemie, roste jejich rezistence. Člověk s nižším stupněm tolerance by se mohl zeptat „k čemu jsou nám ta privilegia ve zdravotnictví“, k čemu jsou nám ty doktoráty, pocty, obrovské finanční částky které se do zdraví vkládají. Odpověď zní – jsou součástí kultury každé země, každého státu a tam nám ještě mnohé poznatky chybí. Celosvětově. V praxi i ve školství, v neustálých změnách, v tvrdohlavém opakování omylů, v komerčním zneužívání, v citlivějším propojení jednotlivých vědních oborů.

Měli bychom konečně připustit, že všechny obory jsou stejně důležité. Jeden bez druhého se neobejde, navzájem se obohacují, doplňují v nových poznáních. Přehnaná úcta nebo naopak podceňování není to, co bychom měli tolerovat při závěrečném hodnocení jakýchkoliv aktivit. Mnohdy jde o život. To neznamená, že člověk je Bohem, že je mu dáno právo s konečnou platností rozhodovat o tom co je a co není důležité, kde je hranice určitého oboru, poznání toho, co má opravdu význam pro další praxi. Může se stát součástí honby za ziskem, podbízet se privilegovaným, penězi oplývajícím a kultem politické výlučnosti obdarovaným jedincům. Vše se může a též se to stává, měnit, zdokonalovat, a tak ve finále lépe posloužit těm, kteří to potřebují k snesitelnému žití. Ve zdravotnictví tak nacházíme i hluboké etické kořeny. Není to jen léčba samotná.

Ve starověku údajně vykonávali roli felčarů filozofové a chvíli to trvalo, než se lékařské vědy osamostatnily a dosáhly současné úrovně. Je správné, že společnou práci všech druhů doktorů, jejich vzdělávání, atestace a poznávání toho, co nám všem ještě dluží, podporujeme a rozvíjíme. Skláníme se před ní, a snad jsme konečně pochopili, že při absenci lidství a úcty k jiným oborům bychom byli pouhým torzem či tlumočníkem nevyslovených snů o jejich realizaci.