BŘETISLAV KOTYZA

Františka

Tolika těžkostí života

a kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

– Aby tej války nikdá už nebylo –

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

Žalm první

Kdo stvořil genetickou spirálu

architektury člověka?

Kdo jednou pro vždy řekl nám

že prach jsme

a v prach nás kdykoliv obrátí

Kdo zůstavil žertem snad

panoptikum lidské společnosti

k podobě své

či k podobě andělů padlých po Kreku

Kdo vložil Šém rozumu

do prázdného důlku kdes

mezi hýžděmi

Kdo vdechl do hlíny

tajemství myšlenky trojjediné

Loupit Násilnit Zabíjet

Podříznout tělo i ducha

pod fanglí ztopořenou

sobě ku prospěchu

pod hymnou sta jazyků –

Na tvém hrobě Já posedlý tančím

tvé děti Já zahubím obojkem otroků

tvou ženu Já bezvěrče

nechtěj vědět

A znovu nabízet a přijmout

ruku podanou lidskou dlaň

znova snít o čemkoliv

A vyrvat z tlamy žraloka

posvátný Boží zub

A smím

Já smočil své mužství krví Gorgóny

a smím tě milovat

Vyzbrojen ke smrti spíše

než ku početí

bezpočtu vzývat ženský klín

bezpočtu proklínat

Ztracený od chlapectví kapkou krve

Vím

A chci tě milovat?

Jak voní

Jak voní hlína

zamoklá táním sněhu?

Smrtí páchne

čpí odérem narození

Parfémem voní prach

po dešti na asfaltu

Jak třpytí se a hořce dýše

přeprchlé stromoví sadu

Jak sladce mdlí

vůně krušpánu a tújí

zahradou bez úrody

Jak ostře štíplá tráva

kořínky tahnouce vláhu

jak voní kosou žnuta

jak senem na seníku

jak dýmem co

plouhá strání

Žabincem voní mihotání

mělčiny na rybníce

a kameny v řece

oblostí a chladem voní

Jablíčka česaná k uložení

jak brambory v krechtu

jak pecen chleba voní

k prvnímu zakrojení

Jak dítě voní láskou

můj Bože

jak závratí voní

tajné milování

Má milá jak voní?

Dušička po heřmánku

tělo skořicí

ruce ach po Lyzolu

Celá voní touhou brázdy

touhou rozdávání

po meči a po přeslici

Lávka přes řeku

Přiúzká lávka přes řeku Moravu

šlehnutí bičem od břehu ke břehu

na šíři mužského ramene

na hloubi koryta vetknuta

vlásnička ženského vlasu

Veprostřed prodlévám o své vůli

svíraje vdechnutí vydechnout neumím

Jak řeka plyne

můj obraz na vodě bortí se čeřením

mé strachy mé touhy

plouží se hladinou co rybí stín

Rozmlouvám s řekou den po dni

oblázky klouzaví hlubinou

levobřeh opuštěn

co vpravo v sítinách

netuším

Vladimíru Holanovi

Chtěl jsi říct když –

ptala se tě mladá dívka

co je poezie

že ten kdo nemá co by daroval

musí zpívat –

Co říci dívce když ona

ví co je poezie

a já stále hledám

pro plnost jejího boku

jména ze žaltáře

Když ona

tuší jak chtěl bych s ní spát

a jen písní smím

milovat