FRANTIŠEK UHER

Není nezbytně nutné pátrat u každé sbírky básní po hlubších autorských záměrech, špendlíkem rýt a prstem hrabat, hledat a objevovat spodní vody tam, kde i ty povrchové plní svá poslání. Vždyť posláním poezie – a literatury jako taková vůbec – je především schopnost potěšit. To samozřejmě mohou jen v omezeném směru zastat i různé říkánky, často doprovázené stejně neumělými kresbičkami, ať již milostné či rádoby humorné, jen ojediněle vtipné. Hodnotná satira se vytratila téměř úplně, jako bychom ani nežili v Havlíčkově zemi.

Potěšit čtenáře dokáže „na úrovni“ básnířka Kateřina Komorádová. Není to zcela nová hvězda na básnickém nebi, publikovala v časopisech, známe její verše z almanachů, nadechla se i Kováříkova Zeleného peří, získala řadu ocenění, to vše potrhla třemi samostatnými sbírkami. Pro úplnost: Milostné desatero, Den vytažený ze zásuvky, Jak zahradník jablka.

Její poezie je prodchnuta uvážlivou věcností, střízlivostí nazírání a okázalou vstřícností. Rodný kraj, jakož i rodný básnický jazyk, jsou jí neutuchající inspirací. Její verše (cituji) skutečně hoří jak les vzpomínek. Věnuje je mamince a rodnému Jindřichovu Hradci, zadumané krajině s vodními oky, vesničkami a osadami, jejichž názvy mají blízko k lidové poezii. Namátkou vzpomeňme na Domanín, Dobrohošť, Radouň, Cizkrajov… Jako z klasických pohádek, jejichž něha v poezii Kateřiny Komorádové rezonuje.

Ale vraťme se k básnířce podepsané pod sbírkou KNIHA JIHU (Dauphin 2023, 64 str.). Nejde o doslovně charakterizovanou sbírku básní, nýbrž o kompaktní celek s emotivním jádrem, výseč z kruhu životního příběhu, vyprávěný ve verších s horoucím vztahem k domovu a jeho okolí, k blízkým lidem a k lidem vůbec, kteří nebyli, nejsou a nikdy se nestanou pouhou kulisou na jevišti každého dne.

Kateřina Komorádová svou tvorbou získává kredit zejména věrohodností a konkrétností postřehů. Nejsou to pouze úsměvy a pohlazení, občas zavane lehounce melancholický průvan, osloví nás i záchvěvy stesku a smutku. Vždyť není stále jasno a slunečno, občas do prostoru životních zákoutí zavane mlžný opar vzpomínek, šedý dým přítomnosti i smířlivost se vším, čemu se nelze vyhýbat, čemu je třeba čelit. Prostě (opět cituji) léto na vlásku / visí / podzim připraven.

Barvitost přírody je Kateřině Komorádové režnou osnovou, do které umně vetkává všechna svá navýsost soukromá splněná i oželená přání, všechny impulsy a touhy zabalené do uzlíčku, pečlivé ukryté a jenom příležitostně nahlížené jako drobná součást velikého pokladu neokázalé lidskosti. Čtenář bezděčně získává přesvědčení, že kdyby zavítal do končin, které jí jsou hřejivým domovem, určitě by se – cituji potřetí – potkali k ránu propadlí / v polích/ svítání. Právě v této schopnosti odhalovat, oslovovat a podmaňovat je básnířka Komorádová nejsilnější a krásně věrohodná. Čteme-li sedím tu za sklem / a nic nečekám, nezbývá než poznamenat, že česká poezie čeká. Čeká její další verše, další sbírku. Pozměňme omšelý citát a vetkněme mu punc jedinečnosti: Kdo umí, musí. Nebo alespoň: Měl by!