VLADIMÍR KOLÁR

„Já jsem Fialová. Moc děkuji, pane profesore, za všechno, co pro našeho Standu děláte.“

Podobné pochvalné výroky na třídní schůzce nejsou dnes sice docela běžné, ale vyskytují se. I tak mě tvrzení poněkud znejistilo, Stanislav Fiala není zrovna student, který by mě obzvlášť zaujal. Je uzavřený, když jsem si s ním při jakési příležitosti podával ruku, bylo to, jako když se dotýkáte leklé ryby, vlhká a studená, neznatelný stisk, ruka nevyjadřovala nic, co by nějak charakterizovalo člověka, kterého jsem měl před sebou. Je to mladík zvláštní, pořád jakoby upocený, když je vyvolán, je jeho výkon nepříjemný, nesnadno stravitelný, radši ho rychle posadím než trpět jeho nejistotou, vystrašeností a koukat, jak se mu potem rychle promočí košile, zplihnou mokré vlasy. Při řeči ztěžka oddychuje, překotně vyráží neuspořádané věty, vypadá, že se každou chvíli skácí k zemi.

„Děkuji,“ říkám mu. „Nejste nějak nemocný? Neberete léky?“

Něco zamumlá. Zní to, jako že je úplně v pořádku. Jde si sednout do lavice, sklopí zrak a už o mě nejeví zájem. A tak to s ním je snad pokaždé. Student, který pro učitele není ničím zajímavý.

„Opravdu, pane profesore, moc vám za všechno děkuji,“ vytrhne mne ze zamyšlení paní Fialová.

„Když já nevím, co myslíte. Já se k němu chovám jako ke každému jinému. Nic mimořádného jsem pro něho neudělal.“

„Já vím, pane profesore, jste skromný, nechcete o tom mluvit. Ale jsem moc ráda, že jste se se Staníkem tak spřátelili, že se setkáváte i po škole a že si spolu povídáte, jako třeba, když jste se spolu procházeli na náplavce u Vltavy. Je takový nejistý v životě, moc mu svými radami pomáháte. Je šťastný, že jste si ho tak oblíbil.“

Samozřejmě si občas, v tramvaji, metru, nebo když je potkám v kině či divadle, se studenty rád popovídám. Přiznám se i k tomu, že někteří jsou mi sympatičtí a blízcí svými představami, názory, způsobem myšlení a třeba i svými sny o budoucnosti. Stanislav Fiala k nim ovšem nepatří. Neumím si vůbec představit naši vzájemnou komunikaci, je tady bariéra, která je v tom chlapci, nikoli ve mně. Že bych se s ním mohl sblížit, a dokonce takhle intimně, to si vůbec nedovedu představit.

„Paní Fialová, já znám Standu jen ze školy, náš vztah je jen vztah učitele a žáka, mimo školu jsem se s ním nikdy nesešel. Jestli vám to říká, tak možná proto, že si potřebuje kompenzovat svou osamělost, myslím, že ve třídě se s nikým nepřátelí. Tak si tenhle vztah vymyslel.“

„Dobře, pane profesore, já vás chápu, že to nemůžete veřejně připustit, blízké přátelství profesora a studenta nemusí být pro někoho košer, někdo by z toho mohl vyrobit špatnost, ale my se Staníkem to tak nevidíme, prosím vás, pomáhejte mu dál.“

Byl jsem znechucen a rychle jsem hovor s paní Fialovou ukončil. Uložil jsem si, že si s Fialou hned zítra o jeho podivných fantaziích promluvím. Když jsem ho ale ve třídě měl před očima, zájem debatovat s ním mě rychle přešel. Něco na něm mi hluboce vadilo, nevěděl jsem co.

Zato mě o přestávce oslovila studentka Věrka, že chce se mnou mluvit.

„Moje máma, pane profesore“, přistoupí rychle k věci, „seděla včera na schůzce vedle Standovy mámy, a slyšela, co vám povídala. Tak se mě na to ptala a já jí řekla, že to jsou nesmysly, jeho fantazie. Co s tím budete dělat?“

„A co s tím můžu dělat, vždyť jsou to výmysly. Popravdě nevím, co s tím. A co třída? Nemůžete mu nějak pomoct? Je sám, z toho to přece všechno vyplývá.“

Věrka se usměje.

„Já mu těžko pomůžu, i kdybych chtěla. Na holky on není. To jste nevěděl, pane profesore? Právě proto vám to říkám, aby vás třeba nedostal do průseru, promiňte průšvihu.“

„A sakra,“ vyklouzne mi z úst. „Děkuju vám, Věrko. Uvidíme, co s tím.“

Večer jsem doma opravoval slohové práce. Studenti měli napsat fejeton o zážitcích v hromadné dopravě. Fialův fejeton jsem četl několikrát, pořád jsem se s ním nějak nedokázal srovnat. Ne že by práce nebyla dobře napsaná, právě naopak. Prozrazovala stylistickou obratnost, nápaditost v použití výrazových prostředků, něco naprosto nepodobné jeho ústnímu projevu, když je před třídou zkoušen. Práce zcela bez chyb, normálně by byla za výbornou, ale nechtěl jsem ji studentovi dát. Byla totiž plná nenávisti, vše bylo popsáno v nejčernějších barvách, autorovi bylo „na zvracení“, jak lidé kolem něho „strašlivě smrděli“ potem i souložemi, nemytostí, všichni se mu jevili jako „prasata“, všude viděl chlípnost, pořád se na něho někdo mačkal, v tlačenici cítil tvrdost penisů a vlhkost vagin. Řidiči byli vykresleni jako zlostní, vzteklí a zlí lidé, plní neochoty a sprostoty. Cestování bylo přiblíženo jako vrcholné utrpení. Neseděl mi Fialův slovník, byly to výrazy, které se žánrově nehodí. A tak dále…

V nejbližší hodině slohu jsem nechal přečíst nejlepší práce, vyvolával jsem jen autory s jedničkou, a tak se nedostalo na Fialu oznámkovaného dvojkou. Ani jsem nestál o to, aby se četla.

On však najednou zvedl ruku. Bylo pro něho namáhavé vymáčknout se svou trhanou mluvou, ale všichni jsme pochopili, že chce přečíst svou práci. Vyčetl mi, že dostal dvojku a řekl, že si myslí, že jeho fejeton byl stejně dobrý, možná lepší, než které se před třídou četly.

„Víte, Stando, já práci ohodnotil příznivou známkou za styl a pravopis. Ale nezlobte se, fejeton si takhle nepředstavuji. Mělo by v něm být více pohody, sluníčka, nějak jsem nemohl strávit ty strašně temné tóny.“

Fiala rychle otevírá jakousi příručku a celkem plynule z ní čte: „Fejeton je útvarem stylu publicistického a uměleckého. Spojuje se v něm konkrétní událost s fantazií. Předkládá drobná aktuální témata všedního dne v novém světle. Je zpracován ironickým nebo humorným tónem. Dává si za cíl kritikou jevu vyvolat reakci u čtenářů a věc napravit.“

Vítězoslavně se rozhlédne po třídě.

„Můj fejeton všechno tohle má. Mám ho přečíst?“

„Jistě, pane kolego. Dostal jste mě. Známku ještě jednou zvážím.“

Standa čte svou práci a třída ani nedutá. Ještě více se mi při hlasité četbě vyjevuje, kolik je v ní nenávisti, jak je autorův pohled černý a urážlivý. Vůči životu, vůči lidem. Znovu vytuším, že je sám, nešťastný, možná i nějak psychicky nemocný.

Dočte a ve třídě je ticho jako v hrobě. Chci něco říct, vyzvat k diskusi, ale zazvonění mě předejde. V ohromené třídě se díky zvonku debata nekoná. Nedokážu posoudit, zda je to dobře, nebo špatně.

V příští hodině češtiny byl Fiala ještě výrazněji nesvůj než jindy. Víčka měl přivřená, jako by usínal, velice ztěžka dýchal, v tváři byl pobledlý, zase celý zmáčený potem, trochu to vypadalo jako kolaps, případně jako nezvládaná deprese.

Zastavil jsem se nad ním.

„Je vám něco, Stando? Udělalo se vám špatně?“

Nezřetelně zabrblá: „Trochu. Můžu jít na záchod?“

„Má vás někdo doprovodit?“

„Ne. To zvládnu.“

Za chvíli je zpátky. Odchod za potřebou ho viditelně oživil, ten přechod z těžké krize k normálu je nějak překotně rychlý, nepochopitelný. Vzpomněl jsem si na někdejší kolegyni, která při dlouhém sezení na poradě vždy postupně upadala do těžké krize, když si ale na chvíli odskočila a vrátila se, rychle zase roztávala, probouzela se k novému životu jako Šípková Růženka. Jako by povadlá květina náhle rozkvetla do plné krásy. Ale ta přece brala drogy, v krizi si vždycky musela šlehnout, aspoň se to o ní říkalo. Vzpomínka mě vyděsí, při výkladu látky nenápadně pozoruji Stanislava Fialu a zdá se mi, že to, co vidím, se navlas podobá tomu, co jsem kdysi zaznamenal u kolegyně.

O přestávce oslovím Fialovu třídní.

„Ten kluk se mi nějak nezdá. Ta jeho nestálost a rozmazanost, ty rychlé přechody z deprese do euforie, nějak tomu nerozumím. A ještě trpí vylhanými představami, úplně odtrženými od reálného života.“

„Pokud vím, pane kolego, Standa má zdravotní problémy. Podle jeho maminky bere silné léky, které mohou ovlivnit jeho psychiku…“

„A taky rozhodně jeho fyzično,“ skočím jí do řeči.

„I to je možné,“ konstatuje kolegyně. „Je to s ním těžké, však jistě sám víte.“

„Můžeme vyloučit drogy?“ zeptám se opatrně.

„Ale pane kolego, to přece k němu nepasuje. Je naprosto nespolečenský, samotář, s nikým se nekamarádí, kde by k drogám přišel? Budou to ty léky. Na sto procent.“

Ještě jsem se zeptal Vládi, studenta, se kterým jsem si dobře rozuměl a o kterém jsem měl jistotu, že zůstane diskrétní.

„Těžko říct, pane profesore, tady o něm nikdo nic neví, do soukromí si nikoho nepustí, nestojí o něčí pomoc. Slyšel jsem, že to snad s někým táhne, snad s mužem, který je o dost starší, ale to bych vám asi vůbec neměl říkat, protože to není věc, kterou bych vám mohl sám potvrdit, já o tom dohromady nic nevím.“

Hned mě napadlo, že Standovy řeči o přátelství se mnou mají nejspíš podklad v tomto skutečném, ale utajovaném vztahu. Chtěl se mámě trochu svěřit, tak do příběhu zakomponoval mou osobu.

„Vláďo, přece jenom jste s ním častěji. Třeba v tělocviku, ničeho jste si nevšimli?“

„Myslíte vpichy? Nevím, nic o tom nevím, Fiala do tělocviku nechodí. Je osvobozen.“

„Aha. A jak jste vlastně přišel na to, že by mohl fetovat? Já jsem o tom nemluvil.“

„Já nevím.“ Vláďa hodně zrudne v obličeji. „Jen mi to tak někdy připadá. Nejsem sám, komu to tak přijde.“

„Moc vám, Vláďo, děkuju. A nezlobte se. Já ale netuším, jak by se mu dalo pomoct. Proto se s vámi radím.“

„Rozumím. Ta jeho slohovka byla tak nenávistná, plná zloby proti lidem. Sám bych se asi neodhodlal za ním jít.“

„Chápu. Ještě o tom popřemýšlím.“

Přiblížila se maturita a o studentu Fialovi jsem už moc nepřemýšlel. Koneckonců tady ve škole skončí, je mu devatenáct, se svým životem si bude muset poradit sám. My jsme se k jeho nitru nikdy nedostali. Nikdo z nás, ani učitelé, ani studenti.

Stanislav Fiala před maturitní komisí, to byl obtížně stravitelný zážitek. Začátek jeho vystoupení ještě působil docela přijatelně, ale jak ubíhal čas, procházel student nápadnou proměnou. Jeho projev těžce zápasil s dechem, pot doslova stříkal i mimo studentovo tělo, Standa se stále více propadal do deprese.

Předseda maturitní komise si všiml, že student není v pořádku.

„Jen zvolněte, chlape, odpočiňte si. Ať nám tady nakonec nezkolabujete. Vždyť se nebojte, dost toho víte, přece vám nic nehrozí.“

Apel nic nepomohl, chlapcův stav se mi postupně jevil stále horší. Měl před sebou ještě další předměty a nikdo z nás neměl chuť toto nepříjemné setkání dál protahovat.

Předseda to rychle uťal: „To nám stačí. Jděte si odpočinout, doplňte tekutiny, myslím, že jste vypotil i tu docela poslední kapku. My jsme spokojeni, můžete jít.“

Podobně to probíhalo i v ostatních předmětech. Fiala „udělal“, všichni jsme byli rádi, že starost, co s „nepochopitelným“ studentem, od nás převezme někdo jiný. Koneckonců vystudoval prestižní střední školu a maturoval s docela slušným výsledkem. Rozhodně se před ním otevřely dobré perspektivy včetně studia na vysoké škole. Ale na pomaturitní setkání studentů a pozvaných učitelů Fiala nepřišel a ani později jsem o něm neměl žádné zprávy.

Asi dva roky nato jsem ho zahlédl za pultem v KFC, radši jsem rychle zmizel, s ohledem na něho mi připadlo nemístné se s ním setkat právě tady. Vždy jsem byl přesvědčen, že má na víc, moje přítomnost tady by se ho mohla dotknout. Aspoň tohle jsem si docela hloupě myslel.

Pár let nato jsem v bance vyřizoval půjčku. Čekal jsem na manažera, který se mnou měl věc probrat. S překvapením jsem zíral na pohledného mladého muže, kterým byl můj student Vláďa. Přivítal mě nesmírně srdečně, pochopil jsem, že na mne vzpomíná v tom nejlepším duchu. Záležitost s hypotékou jsme projednali v pohodě a rychle.

Ale Vláďa mi potřeboval svěřit i něco jiného.

„Pamatujete, pane profesore, na Standu Fialu? Představte si, že už není.“

Sdělení mi zmrazilo všechnu krev v těle.

„To je smutné. Byl moc nemocný, viďte?“

I Vláďa posmutněl. „On to o sobě někdy tvrdil, i jeho máma to vždycky říkala. Ale teď jsem od ní slyšel, že si sáhl na život. Prý z nešťastné lásky.“

„Ale to je přece možné,“ namítnu. „Byl hrozně nevyrovnaný, to mohl být docela dobře ten důvod.“

„Samá voda, pane profesore, samá voda. Standa se předávkoval.“

„Myslíte léky?“

„Ne. Tvrdými drogami. Je to zaručené.“

Smutně kouká na můj otazník v očích.

„Pamatujete se, pane profesore, jak jsme o tom ještě ve škole spolu mluvili? Přece jsme to tušili. Ale nevěděli jsme, co s tím.“

„Tušili, ano tušili, to je to správné slovo.“

„Ale nikdo z nás by mu stejně nepomohl, nedá se pomáhat tomu, kdo o pomoc nestojí. Svěřím se vám, pane profesore, že jsem se tehdy po rozhovoru s vámi o to pokusil. Naprosté fiasko.“

Jen jsem smutně pokýval hlavou.

Ale Vláďa ještě neskončil.

„Víte, pane profesore, o čem jsem dlouho přemýšlel? O tom, jestli to způsobily drogy, že byl takový, jaký byl? Anebo jestli drogy bral proto, že už byl takový? Že jeho zvláštní osobnost ho k nim přivedla?“

„A co když to všechno, Vláďo, zavinila jeho nemoc? Snad byl opravdu nemocný. Ta ho poznamenala a nadměrné užívání léků ho přivedlo k drogám.“

Když jsme se loučili, stiskl jsem mu ruku.

„Škoda, že nebyl jako vy. Ale asi to nejde, každý má právo být jiný. To je v pořádku. A zároveň to je obrovská škoda. Jen tušení nestačí, to máte pravdu. Příště, když budu něco tušit…“