MIROSLAV POŘÍZEK

Básník a spisovatel Michal Černík (1943) oslavil významné životní jubileum letos v únoru téměř bez povšimnutí sdělovacích prostředků. Jejich vizitka a jejich ostuda, chtělo by se dodat. Známý autor již několik desetiletí píše nejen poezii, ale i drobné úvahy, cestopisná naučení, vzpomínková zamyšlení a v neposlední řadě s kladným ohlasem mladých čtenářů a jejich rodičů také knihy a knížky pro děti. Už by vlastně mohl jen bilancovat svou životní a profesní dráhu, připravovat k vydání sebrané spisy, odpočívat a věnovat se svým zálibám. Jenže ten, kdo ovládá psané slovo tak mistrně, toho většinou ani zralý věk nezastaví, aby dál tvořil. Vždyť je stále o čem psát. Stačí k tomu většinou jen onen zásadní moment inspirace a soustředění. Najít správná slova pro zkušeného autora není překážkou, postačí především nezbytný pracovní koutek, tvůrčí prostor, odkud sdělení ať už ve formě veršů, glos či fejetonů putují k příjemcům, kteří již vědí, co od svého autora mohou čekat a ten je většinou nezklame.

Michal Černík nezapře, že jej v jeho tvorbě výrazně formovala a inspirovala krajina dětství, rodina, zejména přísný a zásadový otec, ale i pracovitá a skromná maminka vytvářející v těžkých časech domov se vším, co k němu patří.

Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a několik let působil jako učitel na drsném severu Čech. Poté se začal věnovat práci redaktora. Deset let pracoval jako redaktor známého, takřka kultovního, časopisu Sedmička pionýrů. V nakladatelství Panorama byl redaktorem dětské literatury. Obdivoval tvorbu Josefa Lady. Právě knih pro děti si ze své tvorby považuje nejvíce, zejména Prvních pohádek a Pohádek o kohoutkovi a slepičce. Ze sbírek poezie pro dospělé si vysoce cení sbírek P.F. a Rozečtený život, obě vyšly v 80. letech. Ke své tvorbě však dokáže být i po letech kritický. Ostatně v jednom dřívějším rozhovoru se bez zábran svěřil, že se k některým starším textům vracel a přepracovával je, jelikož byly nedotažené, nedokonalé, neúplné.

Letošní jubilant Michal Černík patří do generace tzv. Pětatřicátníků, tedy do literární skupiny devíti českých básníků, kteří svá první díla publikovali koncem 60. let. On sám začal publikovat v měsíčníku Host do domu. První sbírka Náhradní krajina byla vydána roku 1971. Jeho první zásadní básnické údobí velmi precizně shrnul výbor Řekni dům a otevři (1987). V něm se zrcadlí autorovo zrání, volba témat, citlivý přístup k rodnému jazyku i tvůrčí postoj k poezii jako takové.

Není bez zajímavosti, že ve stejném roce vyšel další soubor Černíkových textů. Rozsáhlý cyklus reportáží Kniha dní se zdařilými ilustracemi Vladimíra Jiránka shrnul patnáctiletou tvorbu v té době již zavedeného autora. Čtenáře tu mohla mimo jiné zaujmout, kromě tradičně realistického pohledu na svět a schopnosti autora uplatnit v praxi vytříbený pozorovací talent, rovněž velká tematická šíře záběru zde publikovaných článků. Od netradičního putování za památnými stromy, přes cesty za zajímavou architekturou a lidovými tradicemi až třeba po reportáže z pracovního prostředí či nevšední postřehy z cest do zahraničí.

Po převratu v roce 1989 to neměl autor, který se nezřekl titulu zasloužilého umělce ani svého přesvědčení a životních hodnot, a navíc jako poslední předlistopadový předseda Svazu českých spisovatelů, což mu v očích nových vládců jen ještě dále přitížilo, rozhodně snadné. Dokonce jej na čas potkal i osud nezaměstnaného. V 90. letech pak postupně pracoval

například pro deník Právo, časopis Vlasta či odborářský týdeník Sondy. Podílel se na vzniku Unie českých spisovatelů. V roce 1999 patřil k několika málo spisovatelům, kteří našli odvahu veřejně odsoudit nezákonné, barbarské vojenské napadení Jugoslávie. Naprostá většina spisovatelů tehdy zbaběle mlčela a hlídala si dál pečlivě namísto hlasu svědomí a zdravého rozumu své pozice a kšeftíky. Patřil rovněž k nemnoha spisovatelům upozorňujícím hned zkraje 90. let na ohrožení české kultury diktátem trhu bez přívlastků, přívalem bulváru a braku. Varoval před tím, aby se česká kultura nestala obyčejnou položkou tržních vztahů na principu pouhé komerce a ziskovosti. Bohužel tato varovná slova zůstala ze strany kompetentních osob s politickým vlivem bez patřičné reakce. Však brzy došlo na jeho takřka prorocká slova a kulturně založení lidé se ani nestačili divit, co vše je u nás možné, když se z řetězu utrhnou fanatičtí omezenci, pro které je alfou a omegou veškeré jejich činnosti pravidlo, že o peníze jde vždy až v první řadě. Lidé, kteří se ani krapet nezastydí, když veřejně prohlásí, že v tržním hospodářství je kniha ve své podstatě vlastně stejné zboží jako třeba rohlík.

Když v roce 2000 vydalo nakladatelství Futura knihu drobných úvah Povím vám něco milého, kde neschází ani několik cyklů veršů, pozorný čtenář již po prvních odstavcích poznal, že ji jednoduše musel napsat básník. Nikdo jiný by totiž tak poeticky, prostě a přirozeně nedokázal napsat na poměrně skromném prostoru úvahu o prvním zpěvu kosa, o zdravém rozumu, otcově pracovním stolu či obyčejném krájení chleba. Však si jí sám autor i po letech plným právem náležitě váží.

Ani v na dramatické události bohatém roce 2020 se, přes nouzové stavy a různá nepříjemná omezení ve veřejném životě, naštěstí docela nezastavila ani vydavatelská činnost. Nakladatelství BMSS-START právě tehdy vydalo knihu s názvem Slovo, které dýchá. Výběr autobiografických a cestopisných textů Michala Černíka za posledních třicet let si již našel cestu ke čtenářům. Hudebníci čas od času vydávají album největších hitů, často pod názvem The Best of. Jde zkrátka o průřez největších hitů kariéry daného umělce. Domnívám se, že v tomto případě jde rovněž o výbor zásadních textů autora za poměrně dlouhé období. Jejich hlavní síla, jak již je u Michala Černíka zvykem, je dle mého soudu ve stručnosti a srozumitelnosti sdělovaného. Jazyková vytříbenost zůstává neměnnou konstantou jeho slovesného umění již desetiletí, zde pouze vyzrává jako kvalitní archivní víno. Současně neschází tradiční poetika, a to ani u témat vážnějších. Kromě postřehů, v nichž rezonuje doba dětství, kolorit ročních období, zážitky z rodinného života, cestování i pracovního procesu, je velmi cenným vkladem autorovo svědectví o jeho práci v redakcích pro děti a působení ve Svazu českých spisovatelů. Toto musí z mnoha důvodů zůstat zachyceno jako obraz doby, která v žádném případě nebyla černobílá, a to ani v kultuře, jak se nám dnes různí myslitelé snaží namluvit, když minulost líčí jako období zásadního úpadku a celkové zaostalosti. Za vůbec nejsilnější část knihy považuji závěrečné vyznání nazvané příznačně Nebe mých snů je nádherné. Uchovat si schopnost snít i ve zralém věku je velké umění a veliké štěstí. V Michalu Černíkovi prostě zůstalo kus nefalšované klukovské duše. A k tomu mu lze jen a jen gratulovat.