BOHUMILA SARNOVÁ

Mohla to být úžasná inscenace. Jenomže. Byla i nebyla. Pro mnohého diváka neskutečně inovující, rebelující, vzrušující svým způsobem, prostě in. Pro jiného mohla být něčím neskutečným, nestravitelným, podivným, neakceptovatelným, prostě k nekoukání. Dílo bylo odvysíláno v České televizi na ČT Art v pondělí, 18. září letošního roku.

Původem se jednalo o baletní provedení klasického díla Labutí jezero na hudbu Petra Iljiče Čajkovského v nastudování britského souboru. V programu magazínu TV bylo pouze stroze uvedeno, že bude Labutí jezero vysíláno v uvedený den na ČT Art. Já, coby milovnice téměř veškerého dění, které se odehrává na „prknech znamenajících svět“, jsem v uvedený den usedla před televizní obrazovku. Samosebou v očekávání, z jaké scény se bude tento klasický a chronicky známý balet odehrávat. Jednalo se o záznam představení britského baletního souboru New Adventures, v choreografii a zároveň i režii sira Matthew Bournese. Záznam byl z roku 2019. Zjistila jsem, že toto zpracování baletu jmenovaného režiséra a choreografa bylo poprvé uvedeno v roce 1995. Už jsem viděla v divadelních inscenacích ledacos: čůrat ženy ve stoje do trychtýře, Ve Snu noci svatojánské – muže v kanadách a maskáčích, snášejících se na jeviště jako z padáků, Romeo a Julie si vyznávali lásku na dětském pískovišti se skluzavkou, v naší kultovní opeře Libuši přijížděli a odjížděli hlavní protagonisté na jakýchsi plošinách, jako figurky v oživlém Betlémě, a tak bych mohla pokračovat ve svých zážitcích, po kterých už vůbec znovu netoužím. Ale zpět k momentu, kdy jsem usedla k televizi a dočkala se úvodních titulků. Trochu mne zarazilo už to, že nebyla uvedena jména hlavních protagonistů baletu, jak je znám z tohoto díla. Promítlo se tam pár postav v téměř soudobém oblečení. Dobře, říkám si. Balet bude situován do současnosti, jak se to teď žel u mnohé klasiky děje. Rozpaky ve mně vyvolala hned úvodní scéna prvního jednání. To nebyl balet. Byla to taneční pantomima s groteskními gesty na zcela zaplněné scéně. První dějství se odehrávalo v zámeckém sále. Stále jsem čekala, kdy dojde k obratu, kdy na nádhernou Čajkovského hudbu následně převezmou aktivitu děje skutečné baletky a jejich partneři. Nestalo se tak. Ještě jsem se pro jistotu podívala, zda se jedná opravdu o Labutí jezero, nebo zda došlo ke změně programu. Nikoliv. Uvedený titul byl správný.

Jedna z dalších scén se odehrávala v baru, v nočním podniku, vlastně jakési herně. Do tohoto prostředí přišel princ, který hledal dívku ze zámeckého plesu. Dívenka byla oblečena do hodně kratičkých růžových šatů, záměrně působila hodně naivně, až hloupě a když v jednom momentě použila mobilní telefon – tak můj manžel, sledující záznam se mnou, chtěl přepnout na jiný program. Počkej, říkám, chci vidět, co se z toho vyklube a hlavně, kdy už se konečně objeví labuť, jak bude oděná, jak bude tančit. Vydrželi jsme a dočkali se. Zhrzený princ, hledající v baru dívku v růžovém, kterého vyhodili z baru, byl totálně zoufalý, což z jeho tance jasně vyplynulo. A najednou, v temnotě noci v pozadí scény, na horizontu byla promítnuta obrovská labuť. Ejhle, zajásala jsem, už se něco děje! Něco, co naznačuje, že snad původní obsah baletu bude naplněn. Konečně se před námi v dalším dějství objevila scéna s jezerem na pozadí, v temné noci osvětlené zářivým kotoučem měsíce. Na jeviště vtančila labuť, vlastně labuťák, posléze i celé hejno labuťáků, které zaplnilo jeviště po celé délce od portálu k portálu. Bylo to vyvážené, mezi tanečníky byl i černoch. Nic jiného mne v tu chvíli nenapadlo, než že bude představovat černou labuť – labuťáka. Jeviště tedy zaplnil značný počet labuťáků (jako v klasickém baletu ve stejném počtu, jenomže ne žen, ale mužů). Zatajil se mi dech z toho překvapení, které bych snad ani ve snu nepředvídala. Muži, s vypracovanými těly, do pasu nazí, od pasu ke kolenům v kalhotách, jako ušitých z bělostného peří, bosí, a na čele s náznakem asi nalepeného černého proužku, znázorňujícího labutí zobec. Opět se odehrávala taneční pantomima. Těch mužských labutí bylo na mne moc a tance mi připadaly nekonečně dlouhé, až únavné. I když musím konstatovat, že některé výkony byly v jejich provedení bravurní. Nezapřeli v sobě baletní umění, to ne. Ale byli to chlapi! Byla jsem zvědavá, jak proběhne tanec čtyř labutí, vždyť je to tak krásný balet na podmanivou hudbu Čajkovského. Nebylo to na špičkách, zase to odtančili čtyři muži, zase tím mužským způsobem. Jejich tanec na bosých nohou, pleskajících o podlahu, rozmachy rukou, skoky v opeřených kalhotách skutečně vyvolávaly pocit jmenovaných ptáků. Kde je ale představitelka Odetty, do které se má princ zamilovat? Přitančil, jak jinak než labuťák a v tu ránu se mi rozsvítilo. Princ se asi našel, odhalil v sobě to, co dosud netušil – je gay! Následoval milostný tanec dvou hrdliček. Bylo to něžné, v podstatě krásné až moc. Zvedací figury, při kterých se princ ocitá nesen v náručí labutě – labuťáka. Prostě vše v obráceném gardu od klasické scény baletu. Chvilkami docházelo ke zvratům a labuťák se projevoval svou zvířecí nevraživostí. Ztrácela jsem se občas v ději a nevěděla jsem místy, jak se říká, která bije. Mám docela bujnou fantazii, ale na úplné pochopení toho, co se odehrávalo na jevišti, mi občas nestačila. Zasloužil si tohle Čajkovský? I když se o něm proslýchá, že i on byl snad skrytý gay? Kladu si obyčejnou otázku: je nutné tímto způsobem znevažovat dílo tehdejších autorů libreta a hudebního skladatele Petra Iljiče Čajkovského? V mých očích to znevážení je přesto, že choreograf a zároveň režisér této úpravy baletu tvrdí, že se dílu nezpronevěřil a zachoval ho v podstatě věrně.

Domnívám se, že tak jako já možná tuto inscenaci baletního provedení vnímala řada současných diváků obdobně. Původní premiéra baletu Labutí jezero se odehrála ve Velkém divadle v Moskvě 4. dubna 1877. Nedalo mi to, šla jsem hledat na patřičná místa. Kde jinde než na internetu. Našla jsem hodně recenzí na balet Labutí jezero – od úplně prvního uvedení na scénu, jména významných baletek a baletních mistrů, kteří tyto role tančili. Ukázky baletu z pódií světových scén. Našla jsem recenze i na baletní provedení Labutího jezera, o kterém zde hlavně píšu. Četla jsem v recenzích velké filozofování nad provedením a úpravou díla, zdůvodňování, proč je balet předložen divákům v této podobě. Prý tato úprava dává příležitost k uplatnění větší části mužského souboru. K vlastnímu obsahu baletu se dozvídám, že prvotně se prý jedná o špatný vztah matky královny k synovi – princi, o princovu citovou frustraci, pocit nenaplněnosti a tápání. Hledání souznění s někým, koho by mohl milovat, kdo by mu porozuměl. Z recenze nevyplývá jasně, jak milovat. Jestli skutečně, nebo jen nalézt přátelské ovzduší. Pro diváka – laika ovšem vyvolává obraz z jeviště zcela jasný symbol. Evidentně o naplňující se vztah muže k muži, v určitém podobenství. V ten moment uhýbá autor úpravy od původní verze vztahu prince k dívce – labuti. Když si uvědomíme, že veškerý děj baletu je vyjadřován pohybem, grimasou, pantomimou, tak průměrně vzdělaný divák v baletním oboru se v dění ztrácí a jen čeká, jak to všechno dopadne.

Závěrečná scéna byla hodně dramatická. Rozzuření labuťáci uklovou hlavního labuťáka, umírá i princ. Ten se ocitá na svém obrovském lůžku v objetí matky – královny. Ale na projekci nad postelí, která je umístněná ve středu jeviště, vidíme v závěrečné scéně prince v objetí labuťáka. To byla konečná tečka baletu a musím přiznat, že z hlediska výtvarného se jednalo o dokonalé ztvárnění přímo symbolického obrazu.

Když se zamyslím nad celou inscenací baletu, musím konstatovat, že výkony tanečníků byly vynikající, scéna působivá, místy jsem se nechala dějem strhnout, místy ve mně dění na jevišti vyvolávalo smích, či trochu popuzení. V důsledku mojí znalosti původního baletu Labutí jezero nemohu s touto úpravou souhlasit. Už z principu, vzhledem k romantizující pohádce, jakou tento balet je. Tak jako se mi nelíbí přeorávání klasických představení, ať oper nebo činoher do odlišných podob, ve snaze klást do úst hercům slova jiného významu, než původně autor zamýšlel, zasazovat příběhy do současnosti, zneužívat hry na téma politických událostí a podobně. Znamená to pro mne osobně vytvoření paskvilu na nádherných a hodnotných, kvalitních základech děl mistrů světové úrovně. A to si autoři, kteří se již nemohou bránit, rozhodně nezaslouží. To platí i o baletu Labutí jezero. Říkám, byla by to krásná inscenace, ale na úplně jiné téma, o něčem jiném, nežli je Labutí jezero.

Druhý den jsem o baletu stále ještě přemýšlela. V mysli mi zaznívala nádherná Čajkovského hudba. Po ránu jsem si vyšla procházkou po hrázi rybníka, který se rozprostírá hned pár kroků za naší chalupou. Po jeho tiché hladině nehlučně pluly dvě labutě. Nádherně se vyjímaly v zátiší starých vrb a šumícího rákosí. Je to pár, který sem k nám zalétá brzy z jara opakovaně po mnoho roků. Zahnízdí vzadu v hustém rákosí a po čase vyvede šňůrku většinou pěti až šesti malých housátek. Ano, tady je to moje labutí jezero, s krásnou přírodou na dosah. Bez velkého filozofování jak a proč a kdyby a co kdyby. Běžné, obyčejné dění. To jen někteří lidé už nevědí, jak všechno, málem celý svět obrátit vzhůru nohama. Ať v kultuře, umění nebo v politice. Titulek mého článku nese název „Pane Troška, viděl jste to?“ Proč tato moje otázka? Protože autor báječných filmů, laskavých pohádek a zpracování divadelních inscenací, jmenovitě jeho pohádková inscenace Dvořákovy Rusalky by, to si myslím, propukl malinko ve smích, kdyby ty labutě v mužském provedení viděl. Možná ano, možná ne! Jen jsem si to trochu představila.

Tak vám všem přeji příjemné prožití podzimních dnů a hodně pěkných zážitků, šťastnou ruku při výběru televizních programů. Někdy se musí opravdu hodně hledat. Ale zkusit se má všechno a úsudek potom je už jen na nás.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ