FRANTIŠEK UHER

Budeme nosit slámu na pole konstatováním, že napsat povídku není jednoduché. Čím kratší, tím je práce náročnější. Stejně nesnadné je sestavit knihu povídek do smysluplného celku, nikoli pouze zaplnit prostor bez ladu a skladu. Česká povídka má v současnosti několik autorů, kteří si dovedou se všemi úskalími poradit. Patří k nim Lubomír Macháček, který knihami povídek vstoupil na palubu literární plachetnice v někdejším nakladatelství Kruh.

Po nedávném povídkovém souboru detektivních příběhů Vrchní komisař má rád Poirota (Togga), jímž zdárně navázal na dřívější knihy téhož žánru, připravil poměrně obsáhlý soubor povídek pod názvem TĚM, KTEŘÍ NEMILUJÍ (nakl. Pavel Mervart, 2023, 242 str., il. Barbora Pejšková).

Účelná řetězová struktura stavby a komponování jednotlivých povídek se zajímavými a s dějem komponujícími pointami připomíná preludování dobře sehraného orchestru, řízeného zkušeným dirigentem. Macháček se vyhýbá schválnostem, dává přednost věcným životním zakotvením, přirozené personifikaci.

První z třinácti povídek je možná nechtěným varováním, jakýmsi pozdviženým prstem, přičemž se pod čistou melodií ozývá děsivost pardubických válečných událostí ve dnech likvidace Ležáků a permanentních obav z bombardování.

V událostech zobrazených v dalších povídkách rezonují mnohé kontraverze, odlišně modelované lásky i lhostejnosti, ale ve svém jádru době odpovídající životní příběhy, v podstatě všední, na které s časovým odstupem nahlížíme s objektivně shovívavým odstupem.

Macháček má pro kladnější i problematičtější „hrdiny“ svých příběhů pochopení, úspěšně se vyhýbá lacinému černobílému vidění, které je charakteristické pro mnohé současné autory, kteří líčená období na vlastní kůži nezažili. Právě tím jsou Macháčkovy povídky a jejich protagonisté zajímavými a poutavými pro pamětníky. Nepokoušejí se čtenáře poučovat a bláhově mystifikovat. Cyrila a Olgu z povídky Válka skončila stále máme v paměti jako typické maloměšťáčky, jakých jsme poznali nemálo, nezajímaly je svébytnosti cizích končin, nýbrž propašované šusťáčky. Stejně věrohodní jsou jejich zahraniční příbuzní.

Macháček hraje se čtenáři poctivou hru, jeho postavy zápolí s životními klady a úspěchy stejně jako s komplikacemi, rozvraty, depresemi i nezbytnostmi, někdy souká hodně režnou nit, ale zejména jako věkovitější jedinci jsou zdárně modifikovaní, odpozorovaní, odposlouchaní. Ač psycholog, nezatěžuje čtenáře profesionálními postřehy a úvahami, představuje je v jejich reálné podobě, jejich psychiku, charaktery a a morálku vyjadřují konkrétní činy a myšlenkové pochody. Proto se stávají věrohodnými. Zákonitě se vkrádají negativní prvky, však život – použijme úsloví – není peříčko. Jeho přístup adekvátně vystihuje citát nebe se zatím vyčistilo, mraky ustoupily, do krajiny konečně přikulhala odkopaná luna.

Ta drobná zrnka naděje jsou pro Macháčkovu tvorbu a většinu jeho literárních postav a postaviček typická, bez okázalého optimismu a bez příkras hledají vlastní budoucnost, v kontextu se skromně rozzářenými světly i bujarostí falešných iluminací. Neskrývá přízeň věnovanou těm, kteří milují, má však plné pochopení pro ty, kteří nemilují, odkopávají se, strádají vykořeněním. Neboť – jak jsme již dospěli k poznání – život není peříčko. Stejně jako není peříčkem napsat dobré povídky.