IVO POSPÍŠIL

Je to neuvěřitelné, ale dnes čas – jistě jak pro koho – strašně letí. Není to tak dávno, co jsem byl pozván na oběd na počest osmdesátin českého slavisty a balkanisty Ivana Dorovského (1935–2021), kde jsem měl poprvé možnost chvíli hovořit s naším nynějším jubilantem, a dnes si uvědomuji, že to bylo v roce 2015. Teprve docela nedávno jsem recenzoval některé nové publikační počiny (včetně knihy o generaci tzv. pětatřicátníků a dvou knížek o Milanu Kunderovi,1929–2023) Milana Blahynky, který v plné tvůrčí svěžesti jako kmenový kritik tohoto periodika oslaví devadesátiny.

Samozřejmě jsem četl i to, co ho charakterizuje v 50.-80. letech minulého století, byť jsem byl poněkud jinak tematicky i metodologicky zaměřen. Nicméně tehdejší i dnešní četba mi právě s časovým postupem a nadhledem ukázala na kontinuitu a serióznost jeho bádání.

Dnešní jubilant je, jak známo, nejen nesmírně plodným literárním kritikem, ale také historikem a teoretikem literatury a spojení všech tří centrálních disciplín literární vědy přináší onu mnohostrannost a propojenost jeho pohledů na českou literaturu.

Jsou tu především kořeny v české marxistické literární kritice 30. let 20. století, ale může jít také např. o Anatolie Vasiljeviče Lunačarského s jeho pozitivní estetikou, jak se někde uvádí, ale i to může být předmětem diskuse, stejně jako podíl Bedřicha Václavka a avantgardní kritiky na utváření jubilantovy metodologie. Blahynka však postupoval spíše samostatně i díky tomu, že vždy vycházel z textu, z pečlivého rozboru díla. To vše spolu s olbřímí literární kritikou, jíž zaplavoval česká i slovenská periodika, se vine – abych použil otřelého obrazu – jako červená nit jeho dílem od počátků v 50. letech 20. století, kdy pracoval jako knihovník, až po žhavou současnost.

Badatel měl a má své tematické preference, ale celkově je jeho dílo rozsáhlé a mnohostranné a k některým tématům, autorům a jejich dílům se několikrát vracel. Platí to např. o Vítězslavu Nezvalovi, jenž byl objektem jedné z jeho prvních studií. Ostatně Nezvala se týkala i jeho diplomová práce (1956), jíž ukončil svoje studium bohemistiky a estetiky na Univerzitě Palackého; kandidaturu věd obhájil v Brně na téma Vývojová logika avantgardy (1969). Levicoví tvůrci byli dominantním objektem jeho zájmu od počátku. Jubilant bývá spojován s pojmem „pozemská poezie“, jak se jmenoval i výbor z kritické tvorby (1977).

Poezie, byť stojí v centru jeho pozornosti jako ústřední bod (je to markantní např. ve studiích o Milanu Kunderovi, v nichž – na rozdíl od autora – vidí v jeho poezii počátek utváření jeho loci communes pronikajících celé dílo), není jedinou oblastí jeho bádání; rozpětí jeho literárněhistorické a kritické činnosti tyto meze daleko přesahuje: monografie o Vladislavu Vančurovi, Zdeňku Nejedlém jako novináři, návraty k Miroslavu Florianovi a Vítězslavu Nezvalovi, často ediční témata, která by někteří právě od něho nečekali, ale jež logicky vyplývají z jeho široké orientace (G. E. Lessing, J. W. Goethe, F. Schiller, H. Heine, Th. Mann, J. John, jenž vyplývá z jeho vztahu k Olomouci, W. A. Mozart, Ch. Baudelaire, J. Suchý, výbor z českých básnířek, Šaldův slovník naučný, výbor písňových textů J. Voskovce a J. Wericha), celkově skvělé edice a lexikografické práce a samozřejmě pravidelné recenzování pro různé noviny a časopisy, mj. Host do domu, Červený květ, Rudé právo, Česká literatura, Plamen, Literární noviny, Estetika, Nová mysl, Zlatý máj, Literární měsíčník, Naše pravda, Obrys/Kmen, resp. LUK aj.

Z rozsáhlé ediční činnosti je nejznámější a asi nejzáslužnější vydání děl V. Nezvala, jehož je jubilant znalcem par excellence, M. Floriana, J. Pilaře. Nověji se k této činnosti znovu vrátil: V. Nezval – K. Biebl: Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla (2011, s D. Vodou), V. Nezval: Básně I–III (2011–2013) a další.

S generacemi, jimž se kriticky věnoval od 70. let 20. století, se znovu vyrovnává v knížce Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (2017). Zaujal dvěma originálními, osobitými knížkami o Milanu Kunderovi (1929–2023), s nímž navázal kontakt v 50. letech minulého století a nyní poukázal na kontinuitu jeho díla od raných opusů k současnosti. Myslím, že tyto dvě publikace nelze při zkoumání Kunderova díla, zejména s ohledem na Blahynkovo „pečlivé čtení“, pominout (Sedm kapitol o díle Milana Kundery, 2019; Glosy k losu člověka v době prokurátorů, 2020).

To, co tvorbu Milana Blahynky odlišuje od vlivné části literárněvědné produkce dneška, je minucióznost analýzy založené na pozorném čtení (známé jsou jeho kritiky, v nichž často usvědčil autory z neznalosti, nepečlivosti), osobité interpretaci a především konfrontaci různých výkladových variant a respektu k jiným pojetím literatury a jednotlivých autorů a jejich děl, což prokázal mimo jiné i v obou uvedených knížkách o Kunderovi, v nichž komentoval tehdy probíhající polemiky.

Životní elán a kreativita jsou zárukou, že jubilant bude pokračovat nejen v systematickém kritickém posuzování současné české literatury („denní chléb“), ale také v práci literárněhistorické, teoretické a editorské.