PAVEL JANSA

Celý den pršelo a i večer bylo pod mrakem, tmou jenom sem tam problikla nějaká hvězda. Z věží starého chrámu, které neviděli, jenom tušili kdesi v temnotách nad nimi, odbilo devětkrát silně a třikrát slaběji. Tedy tři čtvrtě na deset. Jelikož byli očekáváni v deset večer, museli přidat.

A tak oba dál klopýtali spoře osvětlenou, klikatou uličkou a tiše sakrovali. Nadávali svorně v jazyce anglickém, který oba dobře ovládali, byť bylo patrné, že to není jejich mateřština. Znali se zjevně dlouho a nebyli to už žádní mladíci. Prostě pánové v nejlepších letech. Oslovovali se neformálně, jmény Manuel a Ollie, což se v angličtině přibližně rovná našemu tykání.

Zevnějškem se lišili. Manuel byl jako ze žurnálu. Hladce vyholená tvář s vůní aftershavu Hugo Boss, pod tmavým pláštěm drahý večerní oblek a košile s kravatou, polobotky jako zrcadlo. Zato Ollie, kterému zjevně už dlouho někdo chodil na vlasy, si klidně navlékl ležérní nepromokavou bundu a džíny. Na nohou měl značkové pohorky.

Moc se ti dva tedy k sobě nehodili. Jako by se gentleman z vyšších vrstev bůhvíproč v noci coural starou městskou čtvrtí ve společnosti svého řidiče. Dojmy neinformovaných bývají ovšem bezcenné. Lidi v exponovaném postavení málokdy spojuje vkus, ale vždycky zájmy.

„To je fakt středověk. Vždycky jsem tu byl jenom na den dva a vždycky pracovně. Nenapadlo by mě, že je to město až tak staré,“ hlesl Manuel, který ve svých naleštěných střevících na nerovné dlažbě co chvíli zakopl.

„Ještěže máme tu navigaci,“ dodal Ollie. „Zkurvené staré uličky.“

„Ideální na vyvrknutí kotníku. Nechápu, jak sem za tou babou vůbec někdo trefí,“ brblal Manuel.

„By ses divil. Říkali mi, že je denně v obležení kunčoftů. A přitom vůbec není levná,“ řekl Ollie.

„Hlavně abychom se něco kloudného dověděli,“ mínil skeptičtější Manuel. Zapitvořil se: „Madame Hanussen… Jméno tak pro cirkusačku…“

„Pozor! Lidem u vás to sotva něco říká, na rozdíl od starých Němců, Rakušanů a hlavně Čechů. Z nich si někteří ještě pamatují, že jejich krajan Erik Jan Hanussen byl dvorní jasnovidec Adolfa Hitlera,“ vysvětloval Ollie.

„Jméno mi teda nezní moc slovansky.“

Ollie se pousmál: „Byl to Žid z moravského Prostějova, vlastním jménem Steinschneider. Oslnil celý Berlín, zrovna když se Hitler ujal moci. Bohužel mu jeho úžasné předpovědi začaly vycházet až moc a některé byly přímo nežádoucí.“

„Co to znamená?“

„Měl třeba vizi, že hoří Říšský sněm. A bylo to o hodně dřív, než si ho nácci sami zapálili. Pak taky viděl válku a bohužel i její konec. Tedy Berlín v troskách a mezi nimi obrněné vozy s hlavněmi a pásy místo kol, jak říkal. A všechny měly na pancířích namalované červené hvězdy. Za pár dní našli Hanussena mrtvého v lese.“

„A ona je snad jeho příbuzná?“

„To nevím, ale věštit prý umí. Předpověděla na den přesně pád newyorských dvojčat i jiné věci. Třeba smrt toho českého zpěváka.“

„Myslíš Karla Gotta?“

„Jo, toho. I Putinovu akci na Ukrajině, člověče. Nevím, jak ty, ale já bych jí teda asi i dost věřil,“ mínil vážně Ollie.

„Uvidíme. Každopádně jsem na ni zvědavý…“

*

Madame Hanussen byla vysoká dáma neurčitého věku v nemoderních tmavých šatech až ke krku. Mohlo jí být už k šedesátce, ale stejně dobře i o deset roků víc. Neměla jediný šperk a vůbec by byla dost nevýrazná, nebýt jejího pronikavého pohledu.

„Guten Abend, meine Herrschaften!“ Pán, který vás ohlásil, říkal, že se nebudeme bavit česky. Vyhovuje vám tedy němčina?“ halasila na málo osvětleném schodišti starého domu, sotva oba muže vpustil dovnitř jakýsi skřet v ušmudlané livreji.

„We prefer English… Dáváme přednost angličtině,“ řekl Manuel.

„Sure. As you like it… Jistě. Jak si přejete,“ usmála se vědma.

Následovali ji do pokoje nahoře. I ve sporém osvětlení malého lustru bylo zjevné, že je zařízen úplně tuctově – okna se zataženými závěsy, podél stěn komody, knihovny a skříně, uprostřed nízký stolek se třemi koženými křesly pro návštěvníky a jedním větším, černou látkou potaženým křeslem pro madam. Když se usadili, všimli si, že na stolku leží jenom dvě hromádky karet a jakási skleněná koule.

„Jeden pán zůstane, druhého poprosím vedle. Max vás doprovodí,“ řekla madam.

Odněkud se vynořivší trpaslík se vyčkávavě zahleděl na Ollieho s Manuelem. Ti se ale s nesouhlasnými gesty okamžitě dožadovali, aby mohli zůstat spolu.

„Pánové tvoří pár,“ přikývla s pochopením věštkyně. „Tak to je něco jiného… Maxi, zmiz.“

„Nejsme sice pár v obvyklém slova smyslu, ale chceme během celé návštěvy u vás zůstat spolu. Naše dotazy a hlavně vaše odpovědi na ně, se týkají nás obou,“ vysvětloval Ollie.

„Nejste pár?“ zarazila se madam. „Ale když vidím tadyhle pána,“ probodla pohledem Manuela, „řekla bych… ale nic. Jak je libo. Zůstaňte oba.“

Návštěvníci jí poděkovali a ona pokračovala: „Všechny otázky, které se týkají partnerů, zdraví, nebo kariéry, vyžadují, abych se o tazatelích dověděla něco víc. Tak prosím…“

„Oba jsme,“ začal Manuel, „něco jako top manažeři… manažeři velkých korporátů… často i krizoví manažeři…“

Zarazila ho gestem ruky a pokynula k desce stolku: „Nic mi nepovídejte. Já si vás přečtu sama. Stačí, když každý z vás z jedné z těchto hromádek sejme levou rukou tři karty a položí mi je sem.“

Manuel okamžitě vyskočil jako čertík z krabičky: „To nepůjde. Nikoho si číst nebudete. Naše identita musí… teda měla by – pokud možno, Madame Hanussen – zůstat v anonymitě.“

Vědma vzdychla: „Ale pánové… Když si vás nepřečtu, nemůžu pracovat.“

Slova se ujal ten rozvážnější, holohlavec Ollie: „Podívejte, madam… My nepotřebujeme věštit naši soukromou budoucnost. Potřebujeme získat přesnější představu o tom, jak se bude vyvíjet svět okolo nás.“

„Vás zajímá, co se bude dít ve světě?“ podivila se madam. „Nevím, jestli vám rozumím… Jistěže se dá nahlédnout i do budoucnosti kontinentů nebo i celého světa, ale to jaksi… zkrátka není to jednoduché. Evropa, Asie, Amerika, Afrika, Austrálie… Panebože, nechcete toho trochu moc?“

„Proto jsme ale tady.“

„A co vás zajímá nejvíc? Počasí? Katastrofy? Války? Revoluce…? Pánové, rozum do hrsti! To nedokáže nikdo na světě zvládnout za jeden večer. Opravdu nechcete, abych vám raději pověděla, co se v budoucnu přihodí nějakým konkrétním lidem?“

„Ne. Oba dva máme zodpovědnost za spoustu lidí,“ prohlásil Manuel. „Právě proto by nám moc pomohlo, kdybyste nám mohla povědět něco o budoucnosti. Nejlíp o budoucnosti Evropy jako celku. To nás zajímá nejvíc. Jako co bude s Evropskou unií a podobné věci.“

Madam se zamračila a vzala do ruky skleněnou kouli, která před ní od začátku ležela. Začala jí v ruce otáčet, až koule začala odněkud ze svého nitra vyzařovat ostré paprsky světla. Kam se na ni hrabal lustr. Madam se do koule pořád upřeně dívala a něco si pro sebe nesrozumitelně mumlala. Pak ale kouli znechuceně odložila.

„Co si asi tak představujete, že s tou slavnou Unií bude? V dohledné době se nebude s Evropskou unií dít nic zvláštního. Nepočítáme-li teda, že jako celek ten spolek zřejmě zchudne.“

„Zchudne?“

„Ale znáte to, jak to v životě chodí. Někdo zchudne, jiný naopak zbohatne. To platí jak pro jednotlivé lidi, tak pro skupiny lidí nebo dokonce společenské vrstvy. A občas i pro celé národy nebo státy…“ Zarazila se a pak pokračovala. „Pánové, nezlobte se, ale tohle nemá opravdu smysl. Kvůli takovým pitomostem jste za mnou určitě nepřišli. To si přece můžete přečíst v každých novinách a všude na internetu.“

Ollie a Manuel se na sebe jenom bezmocně podívali. Věštkyně hned využila jejich zaváhání.

„Nechcete se raději dovědět něco pikantního o svých manželkách nebo milenkách? Sejměte ty karty a možná se budete divit. Anebo něco jiného? Každého přece logicky zajímá, jak na tom bude se zdravím, nebo jestli mu v práci přidají a podobné věci.“

„Nás tohle ale nezajímá,“ vzchopil se konečně Ollie. „A nic nám už nenuťte, my opravdu nejsme běžní klienti… Berte to tak, že potřebujeme prostě znát aspoň v hrubých rysech budoucnost Evropské unie. Řekněme… abychom se na ni mohli už teď připravovat. Chápete?“

„Snad,“ připustila nejistě madam.

„Pokuste se nám porozumět. Jde nám o vývojový trend.“

„Trend?“ zamžikala.

„Jako kam to celé s Evropou a její Unií spěje. A nedívejte se, co bude zítra nebo za rok, mrkněte se rovnou na Evropu třeba za takových… dvacet let.“

Madam si povzdechla a zahleděla se zase do pablesků ve své kouli. Promluvila až za hodnou chvíli.

„Moc tomu nerozumím. To, co vidím, je pořád jakoby v mlze. Ale nikde není ani zmínka o nějaké Evropské unii. Je taky možné, že tou dobou už žádná nebude. Ale jistě to nevidím.“

Oba návštěvníci nadskočili. A začali se překřikovat.

„Cože?“

„Žádná Unie? Blbost. To je nesmysl.“

„Podívejte se raději rovnou na Německo, to je lídr a motor Evropy!“

Vyhověla jim tedy. Chvíli ve svítící kouli cosi pozorovala a pak si povzdechla.

„Něco vidím, ale ty obrazy se mi pořád všelijak míchají a pletou. Jasně vidím akorát to, že Německa budou určitě dvě.“

Ollie zesinal: „Jaká kurva dvě Německa?“

Madam odpověděla okamžitě: „Jednak vidím Západoněmecký chalifát. Jeho premiér Abdullah se zrovna pomodlil ve Velké mešitě v Kolíně…“

„Velká mešita?“ vyjekl Ollie. „V jakém Kolíně?“

„V tom nad Rýnem, přece… Pokud se ale chcete něco dovědět, tak pořád nevyrušujte!“ okřikla ho madam Hanussenová.

„Omlouvám se… Pomodlil se a co?“ visel jí Ollie na rtech.

„Chystá se odletět do Paříže na slavnostní oběd s premiérem Francouzského chalifátu,“ dokončila popis svého vidění věštkyně.

„Chalifát v Paříži? To musí být snad nějaký omyl,“ skoro zavyl její informací zjevně vykolejený Manuel.

„Říkám akorát to, co vidím,“ odtušila madam nevzrušeně. „Ale počkejte, teď vidím ještě i ten druhý německý stát – Východoněmeckou republiku. Taky se tam na něco chystají… Aha… Jejich kancléř, nějaký pan Holländer, se má zrovna na rusko-německé hranici s někým sejít k důležitému jednání.“

„Na jaké zase rusko-německé hranici, proboha? Od kdy hraničí Německo s Ruskem?“

Madam pokrčila rameny: „Asi hraničí. Teda bude hraničit. Za těch asi dvacet roků.“

„A co Polsko? Co Ukrajina?“

„Nevím, pánové, říkám jen to, co vidím. Není toho mnoho a je to navíc v mlhách. A když na mě budete pořád takhle ječet, nebudu se moci soustředit a skončíme. I tak jsem z toho už dost unavená.“ Vědma si jako tragédka na jevišti teatrálně přejela pravou rukou čelo.

„Sorry, moc se vám omlouváme. Jsme prostě překvapení. Moc překvapení… Ale vy jenom pěkně povídejte. Co se bude dít? S kým se má ten kancléř setkat?“

„S takovým malým chlápkem. Za jménem si píše CIVR.“

„A co to himlhergot je – to CIVR?“

„Nevím. Ale počkejte… Už to vidím. CIVR znamená Car Imperátor Vší Rusi.“

„Ježíšmarjá,“ chytil se za hlavu Ollie.

Manuel vyskočil jako uštknutý: „Moment, madam. Zaplatíme vám desetinásobek. Ale musíte nám okamžitě zjistit podrobnosti. Kdy a proč vznikly ty chalifáty. Kdo byl za tím kromě muslimů? Rusáci? Amíci? Číňani? Rychle! Třeba by se dalo ještě něco proti tomu podniknout.“

Vyjevená madam zvedla oči od zářící skleněné koule: „Proti čemu? Co chcete podnikat proti dějinám, člověče? Zbláznil jste se? Kdo vlastně jste? Ještě slovo a Max volá policii!“

„Policii? Na nás? Na to bych se teda podíval, vážená paní!“ Manuel už dočista ztratil nervy. Vyskočil a třískl vší silou pěstí do stolku. Ten poskočil, až se věštecká koule skutálela na podlahu.

Madam ji zvedla a zaječela, jako by ji na nože brali: „Maxi-i-i! Okamžitě volej policajty! Dělej! Tu pistoli nemáš pro parádu, pitomče! Jsou to nebezpeční šílenci. Takoví jsou schopní všeho.“

Naštěstí si Manuelův kumpán Ollie zachoval ještě zbytek duchapřítomnosti. Vykřikl „Maxi, klid, nikoho nevolejte a můžete schovat i ten kvér!“ a zvedl obě ruce v omluvném gestu. Pak před rozzlobenou věštkyní málem poklekl. Každopádně k ní zahovořil co možná nejpokornějším tónem.

„Madam, nezlobte se a omluvte nás, prosím. Hlavně mého temperamentního přítele. Vaše informace ho velice rozrušily. Nechceme nikomu ublížit, tím méně vám. Jsme mírumilovní lidé. Děkujeme za přijetí, ale skončíme to, zaplatíme a půjdeme. Jen žádnou publicitu! A hlavně ne policii. Souhlasíte, madam?“

Co měla dělat. Zkušeným zrakem vyhodnotila situaci a souhlasila. A řekla si o trojnásobek obvyklého honoráře. Pánové sumu bez mrknutí zaplatili.

*

Marie Čecháčková, zvaná všeobecně Maruš, mladá žena, bydlící dosud s rodiči v paneláku na sídlišti, se z noční směny vrátila ve chvíli, kdy rodiče usedali k snídani. Maruš je velice pyšná na svoji práci recepční ve Four Seasons, superluxusním pětihvězdičkovém hotelu u Vltavy, ze kterého je nádherný výhled na druhý břeh s dominantou Hradu. Taky to není hotel pro každého.

„A jak vycházíte s hosty toho summitu? Nejsou ti premiéři a prezidenti moc rozežraní?“ zajímal se pan Čecháček.

„Kdepak, jsou milí,“ odporovala Maruš a hned se pochlubila: „Třeba zrovna během této služby jsem o půlnoci mluvila – hádejte s kým! To byste neuhodli. S německým kancléřem Olafem Scholzem a s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem.“

„Telefonovali ti na recepci? A co chtěli?“ zajímalo paní Čecháčkovou.

„Netelefonovali, přišli do hotelové haly chodbou z garáží. Asi si spletli dveře. Hned jsem za nimi běžela – What can I do for you? – jako co pro ně můžu udělat… A oni jenom Merci a Danke, otočili se a spěchali k výtahům… Ale řeknu vám, byl na ně pohled pro bohy. Vyšňořený Macron byl za lva salonů a Scholz vedle něho vypadal jako člen turistického oddílu na vycházce. A ochranka nikde. Kde asi mohli ti dva spolu tak pozdě být?“

„Nejspíš na procházce. Nejhezčí procházka na světě je po Malé Straně,“ mínila paní Čecháčková.

„V noci a na procházce? Nesmysl,“ odporoval pan Čecháček. „V hospodě byli! Takový pívo a utopence skopčáci ani frantíci nemaj!“