MILAN BLAHYNKA

Až uprostřed sbírky TANEC O ŽIVOT (Bondy, s. r. o., Praha 2022, místo doslovu Rabín v nebi Z knihy Tajemství Boha, Ruediger Schache, kresba na obálce Tomáš Kešner, sazba a grafická úprava Petr Novák, 101 s.) se autor Alois Marhoul představuje: „Možná jsem nikdo Možná elév / Učím se“; přitom ho „ne moc známého básníka“ chytá za vlasy „Múza Která ví všechno Ví víc“.

Tento „Lojza z Čisovic snad z Mníšku“, který kouká, aby viděl, je filuta, liška podšitá; dobře ví, že v současné naší poezii má dobré jméno, a co víc, jeho veselou invencí oplývající knížky do kapsy jdou na odbyt a už mají ctitele, mezi nimi i mne.

Básník, který kouká, aby viděl, pokračuje: „A když / prohlédnu tak čumím Svět je krásný! / Ten svět který s vámi žiju / A možná ještě chvíli budu žít.“. Neboť, jak čteme v jiné básni, básníkovi se „nevyhnulo / onkologické onemocnění / které metastázuje do kostí“, ale on užívá nejen „vynikající hormonální lék / který likviduje testosteron“, nýbrž i mocnější lék, lektvar, jímž je humor.

Ten, podle Vančury nikoli smát se od ucha k uchu, ale více vědět, vítězí už v první básni Hrdliččin zval ku lásce hlas, což je pocta i poděkování Máchovi za inspiraci; svět je krásný, ba krásnější, když je život už na dohled smrti anebo ve smrtelném ohrožení. Hrdliččin hlas nás zve ku lásce, ale život je krutý: „Tohle že je život? Že je život? / To není! To je stoka / Stoka Pravým jménem Svět! / Svět přetvářek Svět plastů v těle / a my dávno prolezlí / nevírou ve víru / a hluší rzí / rzí co se tváří že má copyright…“ Duše básníka („Bůh ve mně asi zaspal / Nebo jinde?“), duše „Zoufalá / Mnohokrát bitá Zlomená / Podvedená A bez naděje!“ říká Světu a Životu: „Ale / Ať se děje co se děje / Stejně tě mám -- // Ráda.“

Právě z lásky k životu Marhoul atakuje „hrdiny“ ve Sněmovní ulici, kteří „neomylní / bojují za naše zájmy / a to za mrzký peníz / Pámbů nedopusť / by naši zemi ovládli ti / jež jsme si sami zvolili / v době kdy / možná pod zemi / jde o život / Jde o čest a slávu.“

Po otazníku za takovými i zcela opravdovými hrdiny zařadil autor své PF 2021: „Možná že nežijeme / v nejlepší zemi / v nejlepší době / v nejlepším vesmíru / a v nejlepším zdravotním stavu / ale na druhou stranu: Pámbů zaplať!“

Zkrátka „Život není jednoduchý / paní Müllerová“, hlásí se básník ke švejkovské dikci nadhledu nad poznáním, jímž konči jediný sonet ve sbírce, nad poznáním, že „Život je nejistý Smrt je jistá!“

Tento v podstatě plebejský nadhled je už v názvu knížky. Básník staví svůj Tanec o život proti všem nesčetným Smrti a Smrtí tancům, Tancům smrti. „A my co jsme na hraně / voláme: Vivat! Mávat! / Ještě žijeme!“

Není samozřejmě první. Před dvaadvaceti roky vyšel Tanec o francouzské holi (Lydie Romanské), podobně oddaný láskyplnému životu: „Ještě vás mám, / ještě jsme tady, / mí drazí živí, / a nevíme si rady.“

Marhoul tleská tomu, „že delfíni / léčí nevyléčitelné lidi / a to jenom tím / že si s nimi hrají.“ Marhoul je hravý jako delfíni: „Hvězdy svítí jako o život / Je půlnoc Nikde živáčka / A to že postavili plot / mezi životem a smrtí - - / Proč to nepřiznat? Mi přišlo - - / Mi přišlo celkem vhod!“ Vtip a hra na vlně mélického verše nadnáší nad všecky trampoty i nad smrt.

Marhoulovo „Ještě jsme spolu / „ještě žijem“, podkuté poznáním, že „nikdy není pozdě“, není žádné tklivé loučení se životem, který je „příjmením: Láska / Vlastním jménem: Naděje.“

Jak se netěšit na básníkovu příští sbírku?