SIGI BIGSTAIN

Vozíčkář Švejk, který o sobě rád tvrdil, že je vnukem dobrého vojáka Švejka, a jeho irský vlkodav Patrik dobyli Starý Smokovec, kam si spolu vyjeli na dovolenou, přesně ve čtrnáct hodin, tedy v době, kdy se v hotelech a penzionech ubytovávají noví hosté. Ale Švejk s Pajdou se nikde ubytovávat nemuseli. Ti si vezli vlastní dvoulůžkový pokoj za zadkem.

Karavan zaparkovali na odstavném pruhu silnice na Štrbské Pleso a Švejk umístil v předepsané vzdálenosti výstražný trojúhelník, jako že vozidlo má poruchu, načež se na své tříkolce a s Patrikem na vodítku vydal do Starého Smokovce.

„Dejchej zhluboka, Pajdo,“ nabádal svého vlkodava, „takovej vzduch jsi ještě nežral. A co teprve až si vyrazíme na Hrebienok! Ale ne, abys mi zdrhnul, kdybys náhodou zavětřil nějakýho medvěda, co tady v noci choděj k lidskejm vobydlím vybírat kontejnery. To tě nesmí ani napadnout. Ty jsi vlkodav a ne nějakej medvědobijce! Takovej medvěd by byl s tebou rychle hotovej. A kdo by mi pak dělal společnost u večeře?!

Dneska si spolu dáme bryndzový halušky a pirohy, strapačky se zelím a bačovskou klobásou, a to je porce, se kterou bych si sám neporadil. Ale neboj ty se vlka nic! Jednou jsi vlkodav, tak není důvod k nějakejm obavám.

Já budu muset zaparkovat tříkolku před Kolibou a ty ji tam budeš hezky hlídat, protože to je tvoje práce. A já ti zato přinesu vejslužku v krabici.“

Když Švejk po večeři, která ho přišla na hodně euro, opouštěl Kolibu, narazil u vchodu na pěknou brunetku s tak okouzlujícím úsměvem, že se za ní musel otočit. Přehlédl tak schod před vstupními dveřmi, šlápl do prázdna – a už letěl. Během pádu sice stačil odhodit berle a padnout na ruce, ale i přes sílu, kterou v nich měl, se rozplácl jako přejetá žába.

Rachot jeho francouzských holí způsobil, že se tmavovlasá kouzelnice otočila a tak viděla celý Švejkův hororový pád z první řady. Vykřikla a vrhla se k němu.

„Stalo sa vám niečo, paně?“ zeptala se a chtěla mu pomáhat vstát, což ovšem hrdě odmítl: „Děkuju vám, slečno, ale já radši vstanu sám. Jen vás poprosím, jestli byste mi nepodala mý hole.“

„Samozrejme, rada. Ale stě v poriadku? Něurobili stě si niečo? Ja mám tuná schodzku so svojim priateľom, ktorý je lekár. Němám preňho ísť, aby sa na vás pozrel, alebo vám zavolal sanitku?“

„Ne! Je úplně zbytečný, abyste si se mnou kazila večer. Nic mi není. Já toho sice moc nesvedu, ale padat umím, to mi věřte! Trénuju to celej svůj život.“

Slečna tedy sebrala a podala Švejkovi jeho francouzské hole i igelitku s polystyrenovou krabičkou, v níž přežila ten strašidelný pád výslužka pro Patrika, který se zatím cukal na vodítku uvázaném k tříkolce a zoufale vyl.

A jak z toho byla vystresovaná, dala mu – Švejkovi, ne Patrikovi – na rozloučenou bozk na čelo.

Okouzlený Švejk naservíroval Patrikovi zbytky od večeře, a aby se před další jízdou uklidnil, zavolal své ženě a nadšeně jí vylíčil, co ho potkalo. Informaci o polibku, byť jen na čelo, však moudře vynechal.

„Hmmm,“ protáhla Eržika do telefonu a po krátké pauze dodala: „A jestlipak víš, jaký z toho plyne poučení?“

„Vím,“ řekl Švejk. „Že se nemám otáčet za babama. Ale když vono je to silnější než já!“

Zpátky se vlekli jen co noha nohu mine. Více než půlkilová porce slovenských specialit, kterou Patrik zapíjel vodou z vodovodu a Švejk žinčicou, jim dala oběma pořádně zabrat.

Copak Švejk, ten se vezl na tříkolce, ale Patrik, který jindy běžel vedle něj jak dostihový chrt, se teď za ním valil jako březí vlk.

„No tak, Pajdo, trochu života do toho umírání! Už je to sotva kilometr,“ pobízel ho Švejk.

A když měli kilometr za sebou, přitlačil: „Dneska budeš spát v přívěsu se mnou a v mý posteli. Ale aby sis náhodou nemyslel, že to tak bude každou noc. To ti nemůžu slíbit, i kdybych sebevíc chtěl.

Co kdyby se na mě usmálo štěstí a já potkal nějakou černovlasou slovenskou bosorku s uhrančivejma očima, na kterou zrovna nečeká žádnej Jánošík? To by ses pak na mě nesměl zlobit! Já ti do fenek taky nekecám a do tvejch avantýr jsem se nikdy neplet, to přece musíš uznat. Řekni mi, kamaráde, dělal já ti někdy kazišuka? Jestli jo, tak leda nedopatřením, ale určitě ne ve zlým úmyslu!“

Švejk vedl svůj monolog pod nebem plným hvězd, které se mu tu zdály být blíž než doma, a přitom se každou chvíli posilňoval z placatice borovičky. Tu si prozíravě zakoupil v kiosku na parkovišti vedle Koliby. Pajda po něm občas hodil nesouhlasný pohled, ale komentáře se zdržel.

Naštěstí cestou nepotkali žádnou policejní hlídku, takže je nikdo neprudil a nedával jim foukat, což by byl Pajda samozřejmě ustál, ale Švejk sotva, a tak po nějaké době dorazili do svého pojízdného příbytku v naprosté pohodě.

Naposledy se vyčurali do příkopu a šli na kutě. Patrik usnul dokonce dřív než Švejk, a tak svou první noc pod štíty nejmenších velehor na světě strávili v klidu a míru.

Na počasí měli štěstí, to se muselo nechat. Celý týden byly hvězdy na noční obloze vidět líp než v pražském planetáriu a ve dne dosahovala viditelnost bezmála padesáti kilometrů. Přesto Švejk svou vysněnou bosorku málem přehlédl.

Přeběhla mu přes cestu ve Vyšných Hágách, když jeli třetí den svého tatranského pobytu na Štrbské Pleso a on právě věnoval pozornost blondýnce v šortkách, která šla v protisměru. Zaujala ho natolik, že opět neodolal, a když ho minula, věnoval jí ještě jeden obdivný pohled ve zpětném zrcátku.

Jenže zrovna v tu chvíli vstoupila brunetka, která stála na chodníku s očima upřenýma na displej mobilu, do vozovky. Nebýt Patrikova varovného zaštěkání, nejspíš by ji přejel. Takhle stačil dupnout na brzdu a jenom do ní vrazil.

„Čo robíš, ty kokot?“ zaječela na něj a sehnula se, aby sebrala mobil, který jí vypadl z ruky.

„Prepáčtě, slečna!“ omlouval se jí z okýnka Švejk. „Strašně mě to mrzí! Stalo se vám něco?“

„Potratila som, ty debil! Našťastie len ten zkurvený mobil.“

„Nezlobte se na mě!“ škemral Švejk. „Já nechtěl!“

„Ešte aby si chcel! Do piči s takou robotou! Teraz mi ujdě električka!“

„A nechcet někam odvézt? Třeba k doktorovi anebo radši rovnou do Popradu do nemocnice?“

Ta nabídka slečnu zaujala a zklidnila. Dokonce přešla od tykání k vykání.“

„A vy by stě bol naozaj ochotný niekam ma odviezť?“

„Odvézt, dovézt nebo svést,“ vypočítával Švejk všechny možnosti, „jak je vaše ctěná libost! To je přece moje mravní povinnost! Nějak vás za to leknutí odškodnit musím!“ Ale to už za ním troubila další auta, která ho nemohla předjet.

„A na Štrbské Pleso by stě ma hodili? Aj keď som na vás revala?“

„S největší radostí,“ řekl Švejk, „já jsem zvyklej, že se na mě celej život řve. Ale chtělo by to rychle nastoupit, protože za mnou už stojí tři auťáky a jejich řidiči jsou nervní. A sednout byste si musela dozadu, protože vedle mě sedí pes.“

„Pozerám,“ řekla slečna uznale, která už lezla do Švejkova vozu. „Aj som ho počula. Riadny hafo. Něchcela by som, aby na mňa dostal chuť.“

Ale Švejk řekl: „Nebojte se, von má slabost jen pro blondýny. Tmavovlásky nežere.“

„A vy áno?“

„Hej,“ pravil opět po slovensky Švejk. „Ja áno.“

„Že by sa nakoniec z tej dopravnej něhody vyklula šťastná náhoda?“

„Štěstí přeje připraveným,“ mínil Švejk.

„A vy bystě bol pripravený ísť mu naproti?“

„Já jsem připravenej vždycky a na všecko!“ prohlásil Švejk hrdě. „Záleží jen na tom, co by mě takový štěstí stálo. Protože hádám, že vy budete osoba samostatně výdělečně činná.“

„Hej,“ přisvědčila slečna. „Dalo by sa povedať. Keď sa to tak zoberie, som podnikatělka. A ako väčšina podnikatělou predávam, čo urobil niekto iný. V danom prípade moji rodičia.“ Svému výroku se pobaveně zasmála a nesmála se sama. Radost, že její nový klient tak rychle chápe, ji natolik nadchla, že šla až na spodní hranici své obvyklé sazby: „Päťdesiat euro za orál a sto euro za klasiku. Anál nerobím.“

„A co by mě stála celá noc?“

„Celá noc? Chcetě povedať, že by vám celú noc aj stál?“

„To já nemůžu vědět. Ale vaše přítomnost by mi za to stála určitě, i kdyby mi náhodou vypověděl poslušnost. To se tak někdy přihodí, že přeskočí jiskra, vod ní chytne celý stavení a za chvíli je z něj jen hromádka popela. Nadarmo se neříká, že nejhorší požár je, když chytí stará stodola.“

„Ale čo? Že by láska na prvý pohľad? A kdě by stě to so mnou chceli zprubnúť? V hoteli alebo v tom vašom prívesu, ktorý si veziete za zadkom?“

„V přívěsu.“

„A to tam s nami bude aj ten váš hafo?“

„Nebude. Ale musím vás upozornit, že jsem invalida.“

„Viděla som. Veď mátě kartičku za predným sklom. A čo ako? Vari něchcetě zľavu? Ja nie som slovenská dráha.“

„Ani náhodou. A i kdybych tu slevu chtěl, nechtěl bych ji zadarmo, protože moc dobře vím, že zadarmo ani kuře nehrabe. Já vás chci jen varovat, že se mnou se nadřete víc než s nějakým borcem, co tráví celý dny ve fitku.“

„Jaj? No a čo? Ja sa roboty něbojím. Ja nie som žiadna uspávačka hadov. So mnou sa dá hovoriť. Čo trebárs takých sto šesťděsiať euro za celú noc? Aj s vysokohorským príplatkom a bolestným za ten prežit šok. Móže byť?“

„S váma je, slečno, radost obchodovat. Tak jak se dohodneme? Kam přesně vás mám hodit a kde a kdy si vás budu moct zase vyzvednout?“

„Do hotela Panoráma. To je len kúsok od stanice električky. Čaká ma tam dajaký bohatý Rus. Vraj pekný hnus, no má to byť len taká rýchlovka, lebo už od rána nasává vodku. Tak ma móžetě za hodinu čakať pred hotelom. A potom už buděm pre dněšný děň len vaša.“

„Připadám si jak paša,“ řekl Švejk, ze kterého už teď stříkal testosteron jako krev z harpunovaného vorvaně.

Ta noc s profesionálkou nebyla sice nejlevnější, ale Švejkovi posílila jeho pochroumané ego víc než drahá hormonální kúra.

Ne že by zažil nějakou úžasnou a nikdy nekončící jízdu, to určitě ne, ale jeho společnice Marika nepovažovala – i když by klidně mohla – několikaminutový sex za splnění smluvních podmínek. A tak nejen že svému klientovi poskytla iluzi nezapomenutelné milenecké noci nejrůznějšími profesionálními triky i tím, že nakonec usnula na jeho rameni, ale dokonce se ráno postarala, aby jeho touha znovu zvedla svou dočasně svěšenou hlavu.

Díky tomu spolu dospěli ještě k jednomu bouřlivému orgasmu, z její strany možná trochu přihranému, ale to už prostě patří k věci. A Švejk si odpustil zbytečné kecy.

Celou tu noc zobchodované lásky strávili v přívěsu na centrálním parkovišti kousek od konečné stanice tatranské električky.

Když se Marika konečně protáhla kolem jeho tříkolky ven a naposledy mu zamávala, Švejk se oblékl, vypustil z vozu Patrika, který už měl své psí potřeby na krajíčku, a hned nato vyjel na své tříkolce ven, aby se spolu vydali na objížďku jezera i obce stejných jmen.

Ale brzy se začal divit a nebylo to obdivem.

Patrik běžel na vodítku vedle Švejkovy tříkolky a občas, když jeho pán dával najevo svou nelibost až příliš hlasitě, potřásal hlavou a nesouhlasně vrčel. Jemu se tady líbilo.

„Ať jdou do řiti, zmrdi nenažraný!“ ulevoval si zklamaný Švejk. „Ty to tu teda posrali! To si dali záležet! Kam se na ně hrabe kůrovec, vichřice a lesní požáry!“

Švejk byl na Štrbském Plese poprvé a naposledy krátce po rozdělení Československa a teď nevěřil svým očím.

Staré a stylové lázeňské domy Kriváň, Hviezdoslav a Jánošík musely ustoupit čtyřhvězdičkovému hotelu Kempinski s předimenzovaným bazénem, nad kterým visel lustr možná větší než v Národním divadle, na břehu jezera vyrostly luxusní apartmány a další apartmánový komplex postavili developeři kousek od stanice električky, takže zanikla i kdysi vyhlášená Furmanská krčma.

„Tady jsem tenkrát jed úžasný vepřový koleno – uzený a navíc grilovaný,“ řekl zklamaně. „Takový jsi, Pajdo, v životě nežral! No nevrč na mě, ty pse nenažraná, já za to nemůžu! Připravili nás vo něj podnikatelé v cestovním ruchu. Podobný šmejdi, jako byl ten Baloun, co sežral nadporučíku Lukášovi paštiku. Jenže tyhle jsou ještě nenažranější…“

Ale Pajda na něj upřel tak vyčítavý pohled, že dodal: „No nic, na to, abysme chodili každej den do nějaký koliby nebo do hotelovejch restaurací, beztak nemáme. Každá doba má svý pro a proti. Takže to nebudeme hrotit, platí?“

Jenže i optimismus, do kterého se Švejk nutil, mu došel, když uviděl, co zbylo z plicního sanatoria Helios, postaveného v sedmdesátých letech minulého století. Holý betonový skelet.

„Tak na tohle se musíš, Pajdo, kouknout!“ vyzval svého čtyřnohého průvodce. „Nepřipomíná ti to tu betonovou kostru, co zbyla z Průmyslovýho paláce v Hirošimě? Mně teda jo. Ten Průmyslovej palác navrhnul českej architekt, jehož jméno jsem šťastně zapomněl, ale tu ruinu tam dodnes uchovávaj jako památník katastrofy, který se říká válka, zatímco Helios projektoval architekt Richard Pastor a dostal za něj Jurkovičovu cenu. Jasně že časem taky chátral, ale v devadesátejch letech byl už napůl rekonstruovanej, jenže pak se k němu dostali frajeři, který ho zrychtovali stejně jako jezeďáci ten statek ve filmu Všichni dobrý rodáci. Některý lidi říkaj, že tyhle ruiny jsou pro změnu památníkem katastrofy jménem privatizace. Ale musíme bejt, Pajdo, objektivní. Pro spoustu lidí to naopak bylo něco jako boží požehnání, neboli gotes, kterej hrával i můj děda. Vono to nechtělo nic jinýho, než bejt prostě schopnej. Nejlíp všeho!“

Po zbývající dobu jejich návštěvy Štrbského Plesa se už Švejkovi dobrá nálada nevrátila. Ani nad excelentní klobásou, kterou si nakonec dali u stánku a která stála šest euro.

„Tatry už nejsou pro starý,“ posteskl si Švejk. „Ani pro nemocný a chudý. A my dva už bohužel patříme de všech těch tří kategorií. Neměli jsme sem vůbec jezdit!“

Patrik se na něj zadíval, jako kdyby chtěl říct: „Buď tak hodnej a nekecej. Za dnešní noc jsi jenom na parkovným vysolil na český peníze přes dvě kila a já musel spát v autu, aby s tebou v naší posteli mohla křížit tělo ta šlapka. A ta to taky nedělala jako nějakou charitu. Kdyby to tak věděla naše panička! Teď holt musíme šetřit, to dá rozum. Dokonce i ten můj psí. Tak to nesváděj na náš věk a zdravotní stav! Já bych se cejtil docela fit, kdybys mě nedal před časem vykastrovat. To bys spíš potřeboval ty. A jak prase drbání!“

„Kurva, Pajdo,“ naštval se Švejk, „vodpusť si ten svůj kritickej kukuč! Psí pohled má bejt voddanej nebo prosebnej, ale v žádným případě vyčítavej!“

Patrik uraženě otočil hlavu a v jeho očích se objevila námitka: „Já nejsem žádná prodejná kurva. To byla ta, co si nechala zaplatit za to, že ti dneska v noci zahřívala postel. Já ti ji budu zahřívat taky, dokonce i ty tvý zakrnělý nohy, a to tak, že zadarmo, jen z dobroty mýho psího srdce. Tedy jestli vo to budeš stát. Jestli sis nevobjednal tu bosorku i na příští noc. To by ti bylo podobný! Ale neboj, já se nikomu nevnucuju a bonzovat taky nebudu. Mám svou hrdost! Teď jde vo to, jestli se mě nakonec nebudeš doprošovat ty sám!“

Ale až tak se Švejk ponižovat nemusel. Pajda za ním v noci vlezl do postele bez říkání a za chvíli oba spali jako zařezaní.

Ukázka ze závěrečné části trilogie Osudy dobrého vozíčkáře Švejka, která měla vyjít ve stejném nakladatelství, jež vydalo oba předcházející díly. Nakladatel však na poslední chvíli požadoval poměrně rozsáhlé škrty v textu, což autor odmítl a odstoupil od smlouvy. Rukopis knihy Švejk se stává milionářem je tedy stále volný a hledá jiného nakladatele.