KAREL SÝS

Nedávno mne malý letáček pozval do hospody, v níž měl Švejk v šest hodin po válce sraz se sapérem Vodičkou: „Original Švejk Hostinec U Kalicha, Töpfer & Bratr, Open daily, Http://www.ukalicha.cz, ukalicha@ukalicha, Reservation neceséry.“

Takže by si dnes Švejk s Vodičkou možná ani nesedli.

Poslušně hlásím, že literatura je mocná zbraň, bohužel často s opožděnou ničivostí.

Rakousko-Uhersko, jeho císař, jeho armáda, jeho školství, jeho… nebylo ve skutečnosti jen takové, jak je vylíčil Jaroslav Hašek, ale už mu to nikdo neodpáře a nové generace se slábnoucí pamětí je možná budou považovat jen za eldorádo blbů. A to by nebylo objektivní. Jenže – můžeme se na něco podívat desaterýma očima?

Předobraz, prototyp Švejka, dobrého vojáka „souměrného obličeje a nosu, s modrýma očima, bez zvl. znamení“ neznáme a možná ani neexistoval. Když kolem r. 1900 v Anglii kladli na sebe fotografie typických Angličanů, aby zrekonstruovali podobu nejtypičtějšího Angličana, vyšla jim tvář bez bázně a hany a bez krve a bez vůně.

Jméno snad vzal Hašek od Josefa Švejka, agrárního poslance rakouského parlamentu, narozeného 8. června 1865. Je uveden v Almanachu členů pro léta 1907–1913.

Podle knihy ruského bohemisty S. V. Nikolského (překládal mj. Karla Čapka) Historie Švejkova předobrazu z r. 1997 prý byl prototypem Švejka legionář Josef Švejk, narozený 22. listopadu 1892 v Dubí u Kladna, bydlištěm Na bojišti čp. 463. Povoláním pekař, do českých legií na Rusi vstoupil 25. června 1916. Již 6. prosince téhož roku přestoupil na pravoslaví a přijal křestní jméno Alexandr. Stejně jako Hašek pobýval v zajateckém táboře Sarnica. Zúčastnil se bitvy u Zborova, v listopadu 1918 se stal čs. vojenským rozvědčíkem v Rusku, 13. srpna 1918 odplul z Vladivostoku do osvobozené vlasti. J. A. Švejk zemřel v květnu 1965.

Takže si račte vybrat!

Nic to stejně nezmění na genialitě dialogu Švejka se sapérem Vodičkou:

„Až bude po tý vojně, tak mě přiď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti hodin U Kalicha Na bojišti.“

„To se ví, že tam přijdu, bude tam nějaká sranda?“

„Každej den se tam něco strhne, a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.“

„Tak se ale jistě postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu.“

„Švejku, Švejku, jaký mají pivo u Kalicha?“

„Velkopopovický.“

„Já myslel, že smíchovský.“

„Maj tam taky holky.“

„Tedy po válce v šest hodin večer.“

„Přijď raději vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil.“

„V šest hodin nemůžeš přijít?“

„Tak přijdu tedy v šest.“

Do dnešních dnů se zachoval převzácný dokument z r. 1911, malý papírek, který jasnozřivě uschovala Haškova manželka Jarmila:

„Jednoho květnového večera se vrátil Hašek domů značně zmožen, ale měl ještě tolik síly a vůle, aby si několika slovy načrtl tvůrčí nápad, který ho stále pronásledoval. Sotva se ráno vzbudil, hned se sháněl po malém kousku papíru, na němž, jak tvrdil, měl zaznamenán geniální nápad, který však ke své hrůze do rána zapomněl. Mezitím jsem papírek hodila do smetí. Hašek se jal onen záznam hledat a byl nesmírně rád, když pomačkaný papír našel. Opatrně jej zvedl, přečetl si obsah a opět jej zmačkal a zahodil. Papírek jsem znovu zvedla a uschovala. Na osmerce je zřetelně napsán a podškrtnut nadpis povídky: Pitomec u kumpanie. Pod tím je věta, kterou lze přečíst: Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín. Potom následuje několik nečitelných slov.“

Jedno je jisté: zatímco surrealisté pracně vymýšleli podivuhodná setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, jen v Praze se mohl sejít Jaroslav Hašek a Franz Kafka v Kravíně na volební schůzi Strany mírného pokroku v mezích zákona.

(Tato strana poněkud připomíná dnešní Nezávislou erotickou iniciativu.)

Oba tam přišli za pět minut dvanáct, kdy kvasil nový svět, kdy – navzdory letopočtu – ještě trvalo 19. století a století dvacáté se zmítalo v porodních bolestech, očekávajíc císařský řez světové války.

Dobrý voják Švejk odpověděl poručíku Dubovi na otázku: „Bavíte se?“ takto:

„Bavíme se, pane lajtnant, u nás je zábava v plným proudu. Teď se právě bavíme o kyselině citrónový. Bez zábavy nemůže bejt žádnej voják, von aspoň lepší zapomíná na všecky štrapáce.“

Což platí nejen pro vojáky, nýbrž taky pro civil!

Tam nahoře dobře vědí, že lid, který si hraje, nezlobí.

Starý ovčák-analytik vysvětluje Švejkovi:

„A lidi si tý vojny zasloužili. Dyť se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nějakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta žrali by byli jen samý vepřový, drůbež, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Tak se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu a voni zas přijdou k sobě, až si budou vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla, co dělat. Starej pan kníže Švarcenberg, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu.“

Voskovec a Werich nastavili převlékačům kabátů zrcadlo, aby si mohli zkontrolovat, jak jim sluší:

Osudy dobrého vojáka Švejka

(zpívá se na notu: Když jsme táhli k Jaroměři)

Když se národ osvobodil,

tenkrát Josef Švejk se hodil.

Každý si z Rakouska dělal honem legraci.

Celou noc jsme nespali, nespali,

jak jsme se světovej válce nasmáli.

Svoboda je, léta plynou,

páni spustí píseň jinou.

Peníze za kanony jsou taky peníze.

Škodovka nám zahálí, zahálí,

Švejkové ani ránu nevypálí.

Jménem války, jež se chystá:

Josef Švejk je degajdista,

pacifista, nihilista, živel rozkladný!

Spalte Švejka, spalte ho, spalte ho,

a Jaroslava Haška vedle něho!

Sluší se uvést, že do českých kasáren Švejk za 1. republiky nesměl.

Naproti tomu Otokar Březina neměl pochopení pro Švejka, byť zfilmovaného:

„Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška je typ dnešního hrubého nazírání na život. Líčí se v něm voják ulejvák s hrubými vlastnostmi a nápady, který si ze všeho dělá posměch. Píše o něm Durych v Rozmachu. Je dokonce zfilmován s pokračováním od Vaňka.“

Možná – při vší úctě k Březinovu géniu – je to nejlepší vysvědčení, jaké mohl lidový básník Hašek od mystického básníka Březiny dostat.

Nedávno v Kralupech nad Vltavou ukradli bronzovému Švejkovi od nohy bronzové psí hovínko. Hle – taky vysvědčení naší zhovadilé doby!

(Teď se dozvídám, že hovínko bylo pojištěno!)