MILAN BLAHYNKA
Na předtitulní straně knížky SEJDEM SE, BRATŘI, V PŘEDPEKLÍ (Dybbuk, Praha 2022, Opium poezie sv. 8, 168 s; vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš, doslov Ondřej Slačálek; obálka K. Piňosové, grafická úprava E.-M. Engström) se čte: Antologie, Česká anarchistická a sociální poezie. Přesnější by asi bylo, vyhradíme-li slovo poezie výsostné slovesné tvorbě: antologie (… ) veršů. Neboť tato antologie předkládá verše skutečných básníků, ale též jen veršotepců nebo, jak psal s velkým opovržením K. M. Čapek-Chod, veršometů. To nepíšu jako výtku edici, která předkládá podle mého mínění nezkreslující obraz významné části veršové produkce z jedné (u nás časté) doby veršománie, zhruba z prvních dvou desetiletí 20. století.
Nabízí se otázka, zda spojení veršů anarchistických a sociálních je na místě. Pro mluví fakt, že anarchistickou produkci veršů vyznačoval v drtivé míře silný motiv sociální a anarchismus byl u řady autorů nejen konkurent, ale i předstupeň socialismu, a bylo by obtížné rozhodovat, co je jen anarchismus a co jen socialismus. Proti: sociální verše jsou přece také mnohé verše Bezručovy, a ty v antologii nejsou.
Čistě anarchistická je ovšem například Píseň, z níž vzat název antologie. V ní Hugo Kepka – podobně jako dosud plně nedoceněný básník Josef Mach v Anarchistech, jimi se výbor pointuje – s dávkou sebesarkasmu paroduje anarchistickou iluzi „za ruce vezmem jednou se“ a „řekneme si: sejdem se, bratři, v předpeklí!“ Tím „naše hrdla opilá / u číší vína zvonila, / tra, la, la -!“
Z osmaosmdesáti čísel v antologii je dvacet z díla hvězd české poezie (Neumann, Sova, Toman, Gellner, Šrámek, Mahen, Macek, Mach), píšících někteří též prózu, hry a esejistiku, tři básně z mládí velkých prozaiků, o jejichž verších ví jen málokdo (Majerová, Olbracht, Nový), nemálo veršů je z pera autorů méně známých (Michal Mareš, Josef Stivín, Rosenzweig-Moir, Krapka Náchodský, Hugo Kepka aj.) a také od autorů, které nenajdeme ani v maximálně podrobném a důkladném sedmisvazkovém Lexikonu české literatury (1985-2008), jako například Miladu Záhořovou.
Editora zvlášť vzaly básně Kamila Berdycha (zastoupen osmi, Gellner šesti, StKN pěti); jde tu o záslužný čin už několikátého vyzdvižení ze zapomenutí, a mám radost, že na předposledním jsem se podílel jako autor hesla v zmíněném Lexikonu české literatury.
Divoce revoltní i rezignující sociální a anarchistické verše psali autoři často bez hlubšího vzdělání a tiskli je v efemérních, zhusta regionálních časopisech, některým z nich se nepodařilo publikovat knižně.
Čtenáře recenzované antologie možná překvapí, že čísla jako celek ani básnicky nezvládnutá, proklamativní, heslovitá, nejsou neumětelská, bez určité slovesné úrovně. Vděčí za to jako vlastně celá česká literatura odvěké české čtenářské a písmácké tradici. Svědčí o tom i tři ukázky z veršů Antonína Zápotockého, zprvu publikujícího pod pseudonymem Tonča. Jeho sloky V boj! končí verši „vítězství Svobody naším je cílem, / mrak černé poroby budeme rvát. / Ztečeme cimbuří hradů i skály, / rudé by prapory nad nimi vládly.“
Jestliže první dva z citovaných veršů dokládají pokus o „smíření socialismu a svobody“, podle doslovu Ondřeje Slačálka příznačný pro všechny anarchistické básníky, rudé vlajky nad hrady a skalami už dobytými věstily vítězství socialismu bez svobody, vítězství, po jakém se z někdejších mladých revolucionářů stávají, pokud se dožijí nebo neodmlčí, pověstní staří hofráti.
Vynikající doslov Ondřeje Slačálka na řadě míst inspiruje k pochopení, v čem, proč a jak na anarchisty (v čase anarchie v oficiální nemilosti se psalo o pokolení básníků buřičů) navazovala meziválečná levicová avantgarda: jistě časem vzniknou práce, které doloží, jak se v dílech V. Nezvala, V. Vančury atd. až po V+W rozvíjel anarchistický odpor proti slovesnosti „ufňukané“, a anarchistický humor. A nelze než podepsat Slačálkovo přesvědčení, že česká poezie ze začátku minulého století „k nám dodnes mluví“: „dnes jako kdyby básně a úvahy propojující odmítání kapitalismu a boj za svobodu zněly, přes archaičnost některých výrazových prostředků a reálií, zase s podivuhodnou aktualitou.“
Ale nejen proto, abych učinil zadost povinnosti kritýgra, nemyslím, že bibliografické údaje, odkud jsou verše do antologie vzaty, patří do nepřehledné ediční poznámky, v níž se obtížně hledají, ale vždy za poslední verš, a v ediční poznámce pak je místo pro seznam excerpovaných knih a periodik. Totéž se týká i ediční poznámky k výboru z poezie Jiřího Šotoly z téže ediční řady.
A ještě poznámka k doslovu. Už před sto dvaceti a sto lety nešlo o víc než jen o smíření, ale o ztotožnění svobody a socialismu? Pravda, pokus básníků, kteří vždy, jsouce skutečnými básníky, usilují o „nemožné“, ztroskotal. Ví se proč tehdy.
Jenže kde je psáno, že se velké věci podaří napoprvé?