JAKUB STEIN

– Chce se jim, pane Kohn, pravil pan Roubíček, – chce se jim dneska do toho marastu, chce se jim do Louvru?

– Zrovna tak málo jak jim, odtušil do svého mluvítka pan Kohn, – neřeknem si dneska na dálku, co jim tane na mysli? Nechtěj ztratit slovo, jak se spletli s věštěním, že volby vyhraje pí Nerudová?

– A vědí, že na to kápli? Rád se jim přiznám. Řek sem si. Naši přátelé za velkou louží se vyznaj. Sázej dycky na to, co se už osvědčilo, co se povedlo. Když vyšla dobře na černým kontinentu jedna duhová revoluce, vsadily i na další. A co potom, to už nebyla jejich věc. A páč přátelům na Slovensku, byly tam té jistoty hospody, dobře poradili, že jim vytáhne trn z paty pí Čaputová, pěkná paní, a nikdo z okoukaných pánů, zopakuje se to, i poměry u nás dostane z patu pěkná paní, na kterou se skoro nic neví, a ne například panové Fischer, Pavel, Zima, Hilšer nebo nedejbože Středula.

– Na ja, richtik, mysleli to správně. Už to krásný méno, nómen ómen. Samo přímo záruka, že kandidátka Ne-rudo-vá určitě neměla, nemá a nebude mít žádné techtle mechtle s rudochy.

– Jaký já sem prognostik, povzdechl si pan Roubíček, já bych neměl předpovídat ani počasí, písnička, co se zpívala v Osvobozeném před druhou světovou – v Pěsti na oko: To je to Kolumbovo vejce / Dneska mít v Americe strejce…, ta se mně vybavila pozdě.

– Maj pravdu praudoucí, přitakal pan Kohn, – to platí i dneska, po pětaosmdesáti letech, a možná ještě víc než kdysi, i když docela jinak, než to brali pánové Voskovec a Werich. To je to Kolumbovo vejce / Dneska mít v Americe strejce… Nerudová tam strejce prostě neměla. Tak se maj, na shledanou – ne snad v lepších časech, ty nás po týhle volbě nečekaj, ale zas v Louvru. To snad už bude jaro.