MILAN SPERA

To je hrůza, že jedinec už víc než dospělý neví už nic jistojistě. Bylo to opravdu tak, anebo si jen myslím, že to tak vskutku bylo? Vlezlá pochybnost se nedá vykázat, je horší než některé návštěvy netušící, kdy zvednout kotvy a plavat. Na ledacos, namlouvám si, dá se přesto přísahat, že to nebylo jinak. Například na případ s parfémy.

Žil jsem tehdy se svou první ženou E. Byla milá, byla chytrá, byla fajn dokonce možná víc než Klementajn. Byla velkorysá. Na rozdíl od své druhé legitimní ženy K. se mne neptala, když jsem se vrátil domů poněkud pozdě, kde jsem si ho zas vyomáčel, ani neočichávala můj tehdy hustý porost na hlavě, neprozradí-li jí, do klína které mrchy jsem ho nořil. Ostatně její čich, i když nebyl zanedbaný, nevynikal takovou pronikavostí jako čtvrtý (nebo pátý) ze základních smyslů člověka K. Skvělá K., dejž jí Pán slastné odpočinutí věčné, díky svému ostrému čichu nám zachránila byt od zkázy.

Stařičká sousedka byla čerstvě ovdovělá a už dlouho otrávená drzým rozmazleným vnukem, který ji chodíval pumpnout každého sedmého, když donesla pošťačka důchod. Měla vnuka, jejích rodičů a celého světa dost, a tak jednoho večera ponavštěvovala obyvatele paneláku, s nimiž se zdravila, porozprávěla s nimi, zamkla se a pustila si plyn. Byla šetrná, nastavila příkon na jedničku nejmenšího hořáku, ale i to stačilo, aby se zpod jejích dveří na chodbičku a schodiště ráno linula slaboučká sladká vůně plynu. Od půl šesté do osmi prošlo takto aromatizovanou zónou nejméně šest sedm dospěláků a něco dětí ze čtvrtého patra, aniž kdo co ucítil.

K. jen otevřela dveře, při prvním nádechu pochopila, která bije a že stačí, aby někdo na sousedku nebo na nás zazvonil a bude zle. I seběhla dolů ke vchodu, postavila tam penzistu z přízemí, který ji už vyhlížel, kdy půjde jako každé ráno pro mléko a pro rohlíky. Přikázala mu, aby nikomu nedovolit sáhnout na zvonek, doběhla k nejbližší telefonní budce, v níž byla vytržena půlka seznamu, ale kupodivu fungovala, a zalarmovala policii. Té se tehdy říkalo SNB a za chvilku přijeli její dva příslušníci, spojili se se svým náčelníkem a na jeho pokyn snadno vnikli do bytu, v tom se vyznali, zavřeli syčící kohoutek, otevřeli okno a zavolali pro sousedku v křesle záchranku. Nebožačce už nebylo pomoci, byla z ní nebožka.

Naneštěstí jedinečný čich akční K. se neomezil na odvrácení neštěstí v domě, ale vyžíval se ve vyvolávání neštěstí v našem bytě. O tom pojednávám v kapitole Peklo na doživotí; tou jsem si ulevil pod pseudonymem v jednom almanachu, který uspořádala má poslední skvělá partnerka R², s níž jsem uzavřel spojenectví pro cesty za hranice všedních dnů; ona tomu paktu říká láska – a ona to láska docela možná je. Jenom nemám rád velká slova a velké naděje. K. ráda nadsazovala, ostatně jako R², psávala mi dvoumetrové dopisy s ubezpečením, že naše Láska je Láska století. Přirozeně ani předtím, než se ke mně nastěhovala a ovšemže ani poté, co jsme své spolubytí legalizovali na vstřícné radnici v nedalekém městě, neměl jsem štěstí být slepý a krutě nevšímavý ke všem krásám světa. Miloval jsem ji a miloval se s ní, o lásce k ní jsem nezapochyboval. K. však pochybovala o mně a čichala, čichala člověčinu, totiž čertoviny, při každém návratu do ráje s ní si mně napřed důkladně očichala tak jako jiné prohledávají kapsy saka, kalhot i kabátu, nenajdou-li tam zapadlou jízdenku, účtenku z baru nebo dokonce hotelu. Běda, cestoval-li jsem v kupé, kde bylo nakouřeno.

Tehdy bývala ve vlacích ještě oddělení pro nekuřáky (ta byla obvykle plná) a pro kuřáky, nebo spíše kuřačky, čeští muži už pomalu přestávali fajčiť, hej. K. bezpečně rozeznala, zda tam žhavil dýmku nebo žváro, partyzánku či duklu nějaký chlap, případně filipmórisku nějaké ucho, hrající si na džentlmena, anebo si zapálila vyzývavá čúza, fuchtle, coura. A jako K. uměla číst stopy po spáleném tabáku, samozřejmě se nepletla ani ve voňavkách.

Koho milujeme, na tom neskrblíme, natož abychom mu ubližovali, a tak jsem milovanou K. o velikonočních pondělcích nemlátil ani českou pomlázkou, moravským mrskutem (musím se optat R², jak se tomu pendreku z proutí říká ve Slezsku), ale po slovensku (ne darmo jsem se narodil a prožil dětství pod Tatrami) obléval, a ne vodou, ale Chanelem 5. Byl jsem tak velice zazobaný, jako jsem byl až po uši zamilovaný? Kdeže, když Kubiška s Helenkou pěly Neckářovi nedělej rytíře, plat máš na halíře, měl jsem pocit, že je to přímo o mně. Jenže paradoxy života jsou neuvěřitelnější než volební sliby. Byl stále čas přísného státního škudlení s devizami, ale světe div se div, v onom desetiletí francouzského nového románu a československé nové (filmové) vlny se k nám dovážela a u nás prodávala krabička, vystlaná červeným sametem a v něm maličká kroucená parfémka s Chanelem 5. Stála jen 50 Kčs. No jenom, za to bylo pět obědů ve trojce i se sodovkou. Jenže který zamilovaný blázen by si neodřekl takových i víc poledních menu?

Většina holek, s nimiž jsem se rád potkával, voněla Živými květy, a ne špatně, fialkami (opatruju flakónek po své skromné mamince, ještě po padesáti letech dýchám ten dávný čas), šeříkem, jasmínem a konvalinkami, dodnes je ta značka v prodeji. Byly to vůně pronikavé, neporazitelné ani větráním a mytím, rozeznat je byla pro K. hračka. Pro mne katastrofa. Nezapírej, byl zas s tou děvkou A, B, C, D, E až po Ž, Žanetu. O. je vlastně malé město, kde se všichni znají. Na kamarádky odjinud byla krátká. Například na F. nekápla. Polská Filomena v rychlíku z Varšavy spala v kupé, v němž jsem našel místo, složila mi hlavu na rameno, a když se probudila, požádala proše pana za prominutí. V řeči takto načaté prozradila, že jede na Pražské jaro, ráda by se dostala na jistě vyprodaný koncert dirigovaný samým Stokowskim. Podařilo se mi sehnat vstupenku a F. byla šťastná. Voněla pražský jarem, jímž jsme se týden toulali, a nějakým parfémem u nás neznámým. K. se do smrti nedomákla, kým jsem to tehdy (jak jsem celý týden údajně probíral v jednom pražském archivu pozůstalost avantgardisty, ke které jsem konečně získal přístup) načichl.

Pouze R. se nevoněla žádným zázrakem chemie. Voněla mládím, v němž se mísilo ještě dětství s vůní taboráků a přírody. Před maturitou přišla o věnec právě na letním táboře, napsala o tom román; o tom víc v kapitole Horší věci.

Nějak se pořád nemohu dostat k nepatrnému jádru vzpomínky na causu zrádných vůní. Nedalo se s tím žít. Pokusil jsem se zamaskovat relativně levné konvalinky, fialky, šeřík a jasmín. Obětoval jsem 50 Kčs za zmíněný umělý zázrak z Francie, abych ho před návraty domů aplikoval na sobě. Za třikrát jsem vypatlal celý flakónek v naději, že přebiju Živé květy. Výsledek byl tak žalostný, že jsem s tím fíglem vůbec nevyrukoval. Na robustní Živé květy, vykvetlé v zemi těžkého průmyslu, jemná slavná značka prostě neměla.

Trvalo celou věčnost, než jsem přece jen přišel na to, co dělat, řečeno s Černyševským. Kterápak holka by odolala přesedlat z konvalinek na ztělesněný nevývratný důkaz lásky ve skupenství Chanel 5, ubezpečoval jsem se a také mýlil. Nebylo to peříčko, správné svéhlavé holky, jaké má každý muž rád, jsou skromné a věrné svým návykům i co do vystrojení se do společnosti a zvlášť na scuka se svým milým: jsem voníc šeříkem jedinečná a svá, ať ostatní páchnou po fialkách, jasmínech a jak se všecky ty dreky menují. Dalo to herkulovskou práci popřesvědčovat je, že se Chanel 5 nemá rád s karafiáty a ostatními Živými květy, aspoň týden se drhnout rejžákem a až potom se rozvonět nejlepší Francií, i když kdoví, mně připadá Lancôm možná ještě víc chic, jenže ten u nás nebyl v balení a v ceně mini k mání.

Revoluční řešení přineslo ovoce. Lezlo to ovšem do peněz, ale stálo to zato. Vraceje se domů nezaváněl jsem už agresivně vlezlými Živými květy, přímo oplzlými, jak je K. pomlouvala. Sama vždy voníc Chanelem 5, čichově mě prostě nevnímala a chvílemi málem pojala svou důvěru ve mne, kterou si, moudrá to žena, nikdy nepřipouštěla. Nestárne mi? Že by přece jen dokázal Chanelu ?

Ne že by všecka podezření vyvanula, takové divy se nedějí, ale přišla o munici.

Ovšemže jsem riskoval, ale kdo rád neriskuje? Co když A, B, C, D, E atd. až po Ž se sice vůbec neznají, na to jsem si vždy dával pozor, jenomže svět střední Moravy je malý a průlinčitý, zaláskované holky se rády svěřují svým kamarádkám a kamarádky to dávají dál až do aleluja; až dojde ke zkratu. Měl jsem kliku, takhle tato kapitola neměla skončit.

Nic ovšem netrvá nikdy věčně, nejen láska k jedné slečně, jak zpívala Ljuba Hermanová. Právem podle zákona, zákona schválnosti, srazili jsme se u pokladny kina s tou důrou T. Mile nás pozdravila a šanelem 5, který se za ní táhl jako vlečka, nás vítězoslavně šlehla.

Zaskočené K. jsem už ani nezkusil, nemohl, nemusel nic říci. Tou velkou kapkou Chanelu 5 pohár nedůvěry ve mne přetekl.

Tož tak skončila láska s K., láska století. Škoda. Až na ten svůj čich ve službě podezírání byla K. k pohledání a zulíbání.

Jak jinak. Snad nejsem sám, kdo na Ženy prostě nemá.

Z připravovaného Románu s Romanou