PAVEL JANSA

Karel Čížek odcházel z práce, když se ve dveřích ústavu málem srazil se suchým brejlatým staříkem, jenž proti němu vrávoral s náručí plnou knih a časopisů, které si – jako každý den – přinášel z ústřední knihovny.

„Pane profesore, s dovolením, “ převzal Čížek z rukou starého pána horu vytištěných učeností a vydal se s ní do jeho pracovny.

Trochu komicky vyhlížející senior totiž nebyl nikdo jiný než profesor Toman, bývalý dlouholetý šéf ústavu.

„Děkuju ti, chlapče, jsi hodný,“ usmál se vděčně. „Ty jsi Strnad, že? Nebo Vrána?“

„Čížek, pane profesore.“

Čížek, mladý muž s dobrácky měsíčkovitou tváří, který zde nedávno nastoupil coby odborný asistent, si byl vědom toho, že starý Toman, byť už dávno za zenitem, marná sláva, je žijící legendou české vědy.

„Chcete to spíš někam doprostřed, nebo raději na kraj k mikroskopu?“ zaváhal Čížek.

Plocha obrovského psacího stolu byla totiž zavalena vědeckými časopisy, knížkami otevřenými i zavřenými se záložkami, separáty vědeckých sdělení, rukou psanými výpisky i podložkami se sklíčky preparátů. Celkový dojem umocňovala v popředí výtvarně zajímavá kompozice: nakousnutý rohlík se salámem, nedopitá láhev piva a mikroskop.

„Polož to kamkoliv nebo někam jinam,“ odpověděl starý pán. „A moc ti děkuju, Strnade.“

„Čížek, pane profesore.“

„Promiň, Čížku. Zasloužil ses o českou vědu, he-he… Měl bych tě nějak odměnit. Když jsem ještě kouřil, bývalo to snadné. Každému jsem nabídl cigaretu.“

„Já nekouřím, pane profesore,“ hlesl Čížek.

„Nekouříš?“ změřil si ho staroch nedůvěřivě. „Ale doufám, že aspoň piješ.“

„Strašně málo, pane profesore.“

Bude moc nezdvořilé, když prostě pozdravím a zmizím? Čížek se nechtěl stát další z obětí, kterým Toman po pracovní době s oblibou celé hodiny předvádí zajímavé preparáty, nebo líčí, jak se do něho kdysi dávno na nějakém kongresu zamilovala americká kolegyně, která potom se starým Watsonem dostala Nobelovu cenu.

„Já už budu muset,“ vyhrkl tedy a vydal se ke dveřím.

„Ale Strnade, počkej přece!“ zarazil ho stařecký hlas velitelsky. „Co holky? Jak seš na tom s holkama, člověče? Za mejch časů jsme si je vybírali v praktikách.“

„Holky?“ blekotal Čížek snaživě. „Já vlastně… ani moc… a v praktikách… to jako vůbec…“

„Neboj, Čížku. Něco ti dám. To budeš koukat! I ty holky budou koukat, he-he… Tady někde…“ Starý pán sundal brejle a jal se lovit v jednom a pak i v druhém z mnoha šuplíků historického megastolu. „Mám to!“ vyjekl pak vítězně a předvedl Čížkovi ušmudlaný maličký bakelitový kelímek. „Je to tvoje. Neděkuj a ber!“

Zmatený Čížek beze slova kelímek převzal a zvědavě otevřel. Byl skoro prázdný, jen na dně zbylo něco našedlé mastičky. Nevoněla, ale ani nepáchla.

„Co-co to je?“

„Zázrak,“ ušklíbl se stařík. „Zázračná mast. Na baby. Vymyslel ji v pátém ročníku můj spolužák Klein. On byl sice génius, ale ryzí teoretik. Sám by ji nevyrobil. Ale já jsem fiškusoval na farmačce a tam jsem to spatlal podle jeho receptu.“

„Mast na baby?“

„Koukej, Strnade. Internet je dnes plnej inzerátů na všelijaké feromony a afrodisiaka. Ty jsou ale proti tomuhle čajíček. Jemně si potřeš spánky, malinko mázneš pod nos a pod bradu a uvidíš. Holčina, ke které se přiblížíš, přivoní, nasaje a je z tebe paf. Klein tomu říkal klátidlo. On byl srandista, he-he…“

„A že jste takový objev nezpeněžili, pane profesore?!“

„Šílíš? Jak asi? Za komančů?! Klein sice po promoci emigroval, ale zabil se při havárii někde u Kolína nad Rýnem. A já jsem jeho recept ztratil nebo někam založil. Zpaměti jsem to už holt nedal. Z celé zásoby, co mi zde nechal, zbyl už jenom tenhle kelímek. A ani v něm už toho moc není, jak vidíš… Tak ber, když dávám. Mně už je to… víš na co, Strnade, ne?“

„Čížek.“

„To máš jedno… Uvidíš, že mi přijdeš poděkovat!“

Odporoučel se tedy s malým kelímkem v ruce.

*

Než Čížek dorazil do svého podnájmu, ozvala se mu v telefonu Marcela Šiková, kolegyně, se kterou se střídali v praktických cvičeních.

„Omlouvám se, ale omylem jsem sebrala klíč od skříně s výukovými preparáty. A zítra ráno budu u zubaře. Mám ten klíč někam přinést, nebo se zastavíš?“

Čížek se ujistil, že Marcela bydlí stále na stejném místě a řekl jenom: „Zastavím se.“

Nabral prstem lepkavou hmotu na dně kelímku a přejel si jím lehce po skráních, pod nosem a pod bradou. Tahle patlanina že je klátidlo? Zastyděl se sám před sebou. Je beznadějný případ, vždycky naletí jako jeliman… To ale všecko ta Marcela…

Krásná Marcela byla příčinou Čížkova mindráku, notabene když se s ní denně potkával v práci. Jednak proto, že byla krásná, až to k víře není, jak praví básník a jednak proto, že si ze všech jeho pokusů o sblížení jenom utahovala. I když na fakultě nastoupili současně, o Čížkovi nevěděl skoro nikdo, zatímco Marcelu znal už snad každý.

Když zazvonil u vchodu, ozval se její hlas: „Zatlač. První patro.“

Vyběhl tedy do patra. Stála v pootevřených dveřích, v ruce malý klíček na velkém kroužku. A nebudu za jelimana, just že ne, zapřísahal se Čížek. Uchopil její ruku a políbil ji na hřbet, převzal klíček a políbil jí ruku ještě jednou. Tentokrát do dlaně.

A jindy tak odměřená Marcela se usmála skoro koketně: „No tak pojď dál.“

To nemusela říkat dvakrát. Čížek ji objal, a když zvláčněla, přestal přemítat o jelimanech a oddal se činnostem, které s Marcelou Šikovou toužil provozovat už dávno.

Když za tmy odcházel, pískal si. Mastička fungovala na sto procent…

*

Následujícího dne vedl i poslední praktikum. Když kontroloval prezenci, uvědomil si, že mezi patnácti studenty sedí i Gabriela Málková, rudovlasá, zelenooká hvězda ročníku.

Čížek se už o bližší seznámení s ní opakovaně pokusil, ale neuspěl. Nepotřebovala žádnou konzultaci, ani si nechtěla půjčit studijní materiály. A zapojením do ústavního „studentského vědeckého kroužku“ pohrdla přímo okázale.

„Já a věda?“ protáhla s despektem. „Pane asistente…“

Učitelé s měsíčkovitým ksichtem dobráckých outsiderů to mají kurevsky těžké, dumal Čížek. Ale dnes by přece mohl… Od nápadu byl k realizaci jen krůček. Ke konci praktik, než jako jindy položil otázku, aby vypíchl podstatné z toho, co probrali, si na moment odskočil. Zase nabral mastičku na špičku ukazováčku a zase ji jemně rozmázl před ušima, pod nosem a pod bradou.

„Tak a teď mi předvedete, co jste si zapamatovali z toho, co jsem vám předvedl já,“ řekl, když se vrátil ke studentům.

Všichni ožili, protože pochopili, že se blíží konec praktika.

„Z krabic u mikroskopu si prohlédnete první dva preparáty. Jeden z nich je klasickým příkladem akutního hnisavého zánětu. Řeknete mi, který z nich to je a proč si to myslíte. Máte na to pět minut.“

Mladé hlavy se jako na povel sklonily k rourkám mikroskopů.

„Tak kdo mi to poví?“

Mladé hlavy se tentokrát jako na povel sklonily až k deskám stolků. Nikdo ani nedutal.

„Nehlaste se mi všichni, proboha,“ zažertoval. „Tak kdo nám tu záhadu rozlouskne? Třeba-á… kolegyně Málková?“

„Já?“ hlesla zaskočeně nejhezčí dívka v místnosti.

„Neznám v tuto chvíli nikoho povolanějšího,“ šklebil se na ni povzbudivě Čížek.

„Je to… preparát číslo jedna…?“ děla zelenooká děva nejistě.

„A proč si myslíte, že je to právě jednička?“

„Protože… asi… když já opravdu nevím,“ kapitulovala kráska.

„Nevadí, Gabrielo, mrkneme se na to spolu.“

Čížek se sklonil k jejímu mikroskopu. Když se jeho hlava ocitla vedle její, ovanula ho příjemná vůně její kolínské.

„Všímejte si hlavně buněk, kterých je nejvíc. Jak jim říkáme?“

„Leukocyty…?“ špitla skoro neslyšně.

„Leukocytů je pět druhů. Které z nich převládají tady?“ Když ani nehlesla, splavně pokračoval: „Nevadí. Po praktiku vám to můžu ukázat ještě jednou. V lepším mikroskopu u mne v pracovně. Máte čas, Gábi?“

Dívčina kývala, že ano. A poprvé se na Čížka krásně usmála.

Ten Tomanův Klein musel být teda kanon! Klátidlo slaví úspěchy i po letech… Čížek rychlostí blesku propustil zbytek studentů, aby se mohl se zelenookou rudovláskou bezodkladně přesunout do svého doupěte. Šla s ním jako v transu. Na koukání do rourek mikroskopu ale už toho pozdního odpoledne nedošlo.

„Gábinko,“ zamumlal a políbil ji.

„Pane asistente…“

„Ale fuj! Já jsem Karel.“

„Kájo…“

Krásná studentka Gabriela byla najednou nádherně vstřícná a nenechala svého pedagoga ani na okamžik na pochybách, že i měsíčkovitý obličej je vlastně ohromně sexy…

*

V kelímku zbývala už jenom troška na dně. Sotva na jedno jediné použití. Čížek váhal, jak s poslední dávkou naložit. Pak se rozhodl. Musí se pokusit vybojovat tu Paříž. Bylo by fajn, hrát si v Paříži celý měsíc na vedoucího party mediků, která vedoucího nepotřebuje, nemít žádné povinnosti a přitom mít zadarmo bydlení i stravu. Co víc by si mohl člověk přát?

Studenti byli na prázdninové praxe už rozepsáni a seznamy skupin se jmény vedoucích byly zveřejněny na webu fakulty i v prosklené skříňce v budově děkanátu. Toho roku měli kromě českých nemocnic praktikovat i ve špitálech na Slovensku, v Maďarsku a Polsku a jedna skupina dokonce ve slavné nemocnici Pitié-Salpêtriére v Paříži.

A zrovna vedoucí pařížské praxe, asistent z ústavu hygieny, ulehl s infekční žloutenkou a musel být nahrazen. Nezkušený Čížek okamžitě poslal na děkanát přezdvořilý mnohomluvný mail, v němž vedení školy informoval, že mluví plynně francouzsky, a že se tedy tímto jako uchází o to uvolněné místo. Ale nikdo se ani neobtěžoval mu odpovědět.

„Musíte čekat, pane asistente. Na děkanátě byl vždycky děsnej bordel,“ komentovala to sekretářka jeho ústavu, paní těsně před důchodem.

Čížek se ale rozhodl nečekat a hrát vabank. Na studijním oddělení se přece už znal se všemi úřednicemi. Byly to mladé holky, některé i mladší než on sám. Tak co takhle zkusit lichotkami a drobným dárečkem některou z nich přimět, aby zabojovala v jeho prospěch?

Tak ovšem uvažoval ještě v době, kdy neměl mastičku od starého Tomana. S ní by měl mít šanci i bez dárečků. Nemohl sice počítat s tím, že na studijním oddělení prožije nějakou intimní chvilku, v obrovské šalandě s přepážkou s okénky jako na poště by to ani nešlo. Když ale strčí hlavu do některého z okének, za nimiž hřadují referentky, nejbližší z nich se chtě nechtě Kleinova zázraku nadechne. A určitě ji to naladí vstřícně.

Vypatlal tedy na sebe poslední zbytky lepivé hmoty a vydal se do budovy děkanství. Brzy zjistil, že jeho původní plán nemá šanci. I když se jednalo o prázdninovou praxi, tedy záležitost nepochybně studijní, všechny cesty zaměstnanců a studentů za hranice spadají prý do kompetence oddělení zahraničních styků. A v tom oddělení Čížek neznal živou duši.

Důležité a až nepříjemně navoněné dámy – byly starší i nákladněji oblečené než holky ze studijního – si ho napřed cvičně posílaly od čerta k ďáblu, aby mu ta poslední nakonec řekla, že „jeho mail se asi někde ztratil“. Co teď? Musí to prý rozhodnout paní vedoucí, jakási inženýrka Schovánková. Helena Schovánková. Hledal ji zase ve všech třech podlažích, ale ona dělala čest svému jménu…

„Máte počkat tady,“ slitovala se nakonec jedna z žen, které kolem Čížka poletovaly se zachmuřenými čely a štosy papírů.

Když se pak dobře schovaná Schovánková konečně vynořila, bylo zřejmé, že Čížkovy akcie klesly na absolutní minimum. Byla to nepříliš sympatická, už poněkud oplácaná, ale zato nadstandardně načančaná a zlatem na zápěstí i na krku chřestící paní k padesátce.

„A vy jste proboha kdo?“ houkla na Čížka otráveně.

„Karel Čížek, odborný asistent,“ představil se rezignovaně.

„Čížek? V životě jsem o vás neslyšela… Ale když už jste tu, tak pojďte ke mně.“

Když už je tady? To tedy znělo… Ale když už mám prohrát… Jak potom dával paní inženýrce opakovaně přednost ve dveřích a pokusil se i o dvojsmyslné žertování, zaznamenal, že si ho poprvé změřila se zájmem. Taky ho vzápětí hlasem mnohem příjemnějším vyzvala, aby se posadil. Uvelebil se tedy na mohutné pohovce.

Paní inženýrka Schovánková usedla naproti němu za topmanažerský stůl, na němž neležel ani papírek: „Tak povídejte.“

Sledovala Čížka perfektně vystínovanýma přimhouřenýma očima a usmívala se. Jal se ji tedy podrobně seznamovat se záležitostí, kvůli níž přišel. Ona ho ale ani moc neposlouchala, jen se pořád mírně usmívala a přikyvovala. Z posledních sil tedy svůj kostrbatý monolog dokončil.

„Takže Čížek… hmm… Karel… Kája, Karlíček…“ řekla mazlivě paní vedoucí. „Nedáte si se mnou trošku něčeho dobrého, Karle?“

„D-dobrého…?“ zakoktal se Čížek.

„Hennessy? Whiskey? Mám zde Four Roses. Není to marné pití… Může být?“

Dal si tedy Čtyři růže… Starý Toman je fakt pašák… Schovánková mu pořád nalévá, nebude tak zle. Nakonec možná bude i ta Paříž. Trošku ho ale vyděsilo, když si paní Schovánková s koňakem v ruce přesedla k němu na pohovku. I to, že odložila sklenku.

„No tak pojď k Helence, Karlíku…“

Co mohl Čížek dělat? Vzpomněl si na radu, kterou dávaly za časů královny Viktorie matky dcerám před svatebními nocemi. Zavři oči a mysli na Anglii! Paříž je přece nádherné město, pro které stojí za to přinášet oběti…

*

Den po návštěvě děkanátu navštívil Čížka v jeho pracovně profesor Toman. Čížek se užuž chystal, že ho zahrne slovy díků, ale starý pán ho nepustil ke slovu.

„Kolego Čížku, musím se ti omluvit,“ zabreptal a vyňal z kapsy svého pláště další bakelitový kelímek s víčkem. Byl na první pohled podobný tomu, který Čížkovi věnoval před třemi dny.

„Popletl jsem to, ale nakonec jsem ten správný kelímek našel. Tu máš.“

Vyjevený Čížek nádobku převzal, odklopil víko a přičichl. Tento kelímek byl z poloviny plný, jeho náplň byla bělavá a – na rozdíl od obsahu toho prvního – pronikavě voněla.

„Co byla teda zač ta mastička, kterou jste mi dal minule?“ vypravil ze sebe.

„Ále…“ mávl rukou stařík. „Zbytek kancelářského lepidla. To víš, osmdesátka na krku…“

„Tak vám teda to… děkuju,“ vykoktal zmatený Čížek.

„Tak si to ve zdraví užij, he-he… A ještě jednou promiň, Strnade,“ usmál se vysloužilý badatel a vyšoural se na chodbu.

Tak lepidlo? Obyčejné kancelářské lepidlo? Šedavá substance opravdu docela dost lepila… Jak to ale, že tak skvěle fungovalo obyčejné lepidlo? A hned třikrát…? Chtělo to srovnávací experiment. Čížek vytočil číslo.

„Marcelka? Zastavím se. Potřebuju si jenom něco to… ověřit,“ zadrmolil. Nanesl si na příslušná místa příjemně vonící mastičku a vyrazil do pracovny Marcely Šikové.

Ta se stihla akorát zeptat: „Co vlastně potřebuješ?“

Čížek se na ni vrhl jako nadržený maniak: „Potřebuju totéž, co ty, co potřebujeme oba… vždyť víš…“

Marcela ho ale odstrčila: „Ovládej se!“

„Nebudu se ovládat, ani ty se nebudeš ovládat…“ blekotal v erotickém amoku.

„Tak dost,“ zaječela, jako by ji na nože brali.

„Musím si sáhnout na tu nádheru,“ sápal se Čížek pod Marcelinu erární bílou košili.

„Čelem vzad a vypadni!“

Vystrkala ho na chodbu a zabouchla. Ponížený, ve tváři brunátný Čížek se musel dát na potupný ústup. Nefungovalo to, kurva, vůbec to nefungovalo…

*

Čížek se nevzdával. Na webu fakulty se proklikal k rozvrhu studijní skupiny Gabriely Málkové. Za chvíli končí na mikrobiologii, tak vzhůru o patro výš. Ale než se tam vydal, pro jistotu se ještě přimázl Tomanovým dryákem.

„Kolegyně Málková!“ zavolal na krásnou Gabrielu, která – i zezadu podobna antické soše – právě se spolužáky mířila k výtahům.

„Ano?“ zvedla udiveně obočí. „Voláte na mě?“

Rychlými kroky došel až k ní. Nemohla tu vůni necítit, ale nijak to nedala najevo.

„Kolegyně, rád bych s vámi něco probral.“

„Tak probírejte, pane asistente.“

Udělal ještě jeden krok. Už si hleděli zblízka do očí. Vyčkával. Zase ho ovanula její kolínská… Tak co je, Málková? Já jí ten její čumák do té mastičky snad namočím, soptil v duchu Čížek.

„Raději půjdeme ke mně, co říkáš, Gábi?“ zkusil přejít rovnou k věci.

„Ale pane asistente!“ zatvářila se pohoršeně. A pak dodala zlomyslně: „Není vám dobře? Nemám někoho zavolat?“

„Chci si to s tebou zopakovat,“ vyjekl drsně Čížek. Sám se nepoznával.

„Nevím, o čem mluvíte,“ zareagovala štítivě. „Asi si mě s někým pletete. A já už stejně musím…“

Otočila se k němu zase zády a pokračovala na těch svých nádherných nohách k výtahům.

Čížkovo srdce se sevřelo ponížením. To ti nedaruju, skřípal zuby… Měl pocit, že všichni kolem se smějí jenom jemu.

*

Dvěma trapasy parádně deprimovaný Čížek si už od návštěvy inženýrky Schovánkové žádný erotický triumf nesliboval. Taky nebylo dvakrát o co stát. Musel ale dovršit boj o Paříž. Aspoň to by mu mohlo vyjít, jestli je na tom světě nějaká spravedlnost.

Schovánková mu přece opakovala, aby se právě dnes u ní určitě zastavil. Slíbila, že všechno zařídí, a že dnes už bude výměna vedoucího praxe schválena děkanem. A i kdyby snad nedejbože ještě nebyla, aspoň s paní inženýrkou utuží družbu. A třeba dostane i tentokrát pití pro labužníky – lahodné Čtyři růže…

Tak si znovu na obvyklá místa aplikoval omamně vonící mastičku, přičísl se a vyrazil přes dvůr do budovy děkanátu. Zaklepal na dveře inženýrky Schovánkové a suverénně se vhrnul dovnitř. Rýsovalo se to dobře, vzduch byl čistý, byla sama.

„Helenko,“ hlaholil už na prahu a rychlým krokem došel až k ní, aby její smysly nemohly ignorovat jeho intenzívní vůni. S Marcelou a Gabrielou udělal něco špatně, teď to napraví.

„Přicházím, jak jsme se domluvili.“

„No tak se posaď… Chci říci – posaďte se, pane asistente.“

„Ale…“ zaprotestoval.

„Dávám přednost vykání,“ zarazila ho. „Vy se tedy ucházíte o místo vedoucího skupiny praktikantů v nemocnici Pitié-Salpêtriére.“

„A-ano…“

„Bohužel ale to místo obsadí někdo jiný. Našel se vhodnější uchazeč. Pan děkan už podepsal jeho jmenovací dekret.“

„Ano?“ Čížek se začal potit. „A co jinak? Jak se máš… ehm… máte?“

„Dobře, děkuji… Ale teď mě, pane asistente, omluvte. Mám spoustu práce,“ pravila inženýrka a pokynula ke dveřím.

Ani nevěděl, jak se ocitl na chodníku. Vypil kalich hořkosti až do dna. Potřetí. Jak je to možné? Nějaké staré kancelářské lepidlo před pár dny fungovalo hned třikrát a originální voňavá mastička třikrát nezabránila potupné porážce? Musí okamžitě za starým Tomanem! Jedině on do toho může vnést jasno.

Vrátil se okamžitě do ústavu a zaťukal na dveře Tomanovy pracovny. Nikdo se neozval. Stiskl kliku, ale marně. Bylo zamčeno. Zašel tedy za sekretářkou.

„Vy to ještě nevíte?“ divila se.

„A co?“ nechápal.

„Pan profesor v noci umřel. Prý infarkt.“

A bylo to. Čížek se pomalu, co noha nohu mine, vrátil do své pracovny. Odklopil víčko kelímku a dlouho čichal k exoticky vonící mastičce… Už se to nikdy nedoví. A už zase bude outsiderem s ksichtem jako měsíček. Zkurvenej život…