FRANTIŠEK UHER

Občanská poezie se v současnosti příliš nenosí. Odrazuje riziko neschopnosti pochopit básníkovu ideu, naráží na arogantní zeď nezájmu. Ještě tak konstatujeme úhybnou alibistickou licoměrnost, omšelé ohlížení přes rameno do časů, které jsou známé pouze z křivolakých doslechů. O to vítanější je poezie Jana Těsnohlídka, který ve vlastním vydavatelství vydal básnickou sbírku GARUM (2022, 48 str.) V přesně cílených básních rezonuje aktuální, místy až brutální tlak událostí, který zahání jedince do izolace, k nepříliš noblesnímu vstřebávání každodenních ataků, s jejichž diagnózou si neví rady. Bláhové bloudění v kruhu událostí řešením není, to platí v životě jako v poezii.

Těsnohlídek nezměnil nic na vytříbeném mechanismu tvůrčího postupu, jak ho známe od jeho prvotiny Násilí bez předsudků (2009). Neplýtvá slovy, volí úsporné vyjadřovací prostředky, až aforisticky laděné střípky úvah, peprně koncentrované postřehy, časté zámlky a náznaky. Střelbu na zřetelný cíl střídá občasný zamyšlený šerosvit, aby následně došlo k zatětí sekyry do špalku, umlčení elegického orchestru a upřednostnění virblu bubnů.

Zcela cizí je Těsnohlídkovi plytké absurdní mentorování, svá vyjádření nehalí do šalebného mušelínu, nestaví do konejšivých kulis. Nevyhýbá se zvýraznění konkrétní úlohy jedince, jeho ustavičné snaze o začlenění, k čemuž se ovšem často nedostává individuálních schopností a pevné vůle. Převažují pocity marnosti.

Pod zdánlivě snadno průstřelným krunýřem je Těsnohlídkova poezie bez jakékoli roušky prostředkem uplatnění, hlasitým zvoláním i výzvou. A zároveň zbraní, která příliš nezraňuje, ale budí pozornost. Osvojuje si právo (jakož i záchranářskou povinnost) sledovat potápějící se loď. Soudit konkrétního kapitána však poezii nepřísluší, toho si je básník vědom, ani se o to nepokouší.

Ponechává na čtenáři, aby se domyslel, dospěl ke konkrétnímu názoru. Někde vespod, hluboko pod křehkým krunýřem, chvěje se struna naděje, když ne adresná, tak aspoň v podobě přesvědčení, že někde ve tmě zajiskří poezie milostné noci. Neboť i na křivých cestách se potkávají rovní lidé. Těsnohlídek ovšem vskutku nehladí, dotýká se drsnou rukou. Mozoly na mozoly, třísky pod kůží.

Drobná kritická glosa na okraj: Možná by jeho poezii slušel poněkud decentnější přístup, volba ohleduplnějšího slovníku. Namátkou vzpomeňme Švejka a jeho tvůrce. Haškovy dialogy nejsou právě salónní, účelně použitý jadrný výraz rozesměje teprve u zdůvodnění odstranění obrazu císaře, a sedí jako ušitý. Zdravý hřib v mechu. Čeština skýtá spoustu možností obeplout ostrov, aniž by plavba změnila stanovený směr. Nekompromisními tóny dokáže uhranout i libozvučný klavír.

Ve sbírce Garum rezonuje Těsnohlídkova schopnost vidět a vnímat. Nebojí se vyjádřit otevřenou myšlenku, neklopýtá přes kořeny, stanovuje však jejich zřetelný směr a označuje potencionální hrozbu. Pozorně naslouchá blízkým i nepřítomným, síla myšlenek má nespornou váhu a potřebný dostřel. Na pastvinách jeho poezie se nepasou ovečky. Obrazně řečeno, dává přednost obsahu před obalem, protože obalem možná zaujme, avšak nenasytí. Zároveň si je vědom, že nejčastěji zakopneme o vlastní práh. Neuhýbá, nešálí, zavádí i do slepých ramen, ví, že vždycky o něco jde, většinou však o něco jiného, než se obecně soudí. A vždycky potkává někoho, s kým sotva v poklidu vykouří pěnovku. To není Těsnohlídkova parketa. Spíš půjde o lámání kamene.

Za všechno hovoří verš na procházce se psem mluvíme / o životech ostatních. O životech ostatních… Ano, zajisté, mluví o životech nás všech. Těsnohlídek je individualista, který příliš nepaušalizuje, raději míří přímo do černého středu terče. Nechtěně se stává mluvčím ptáků, kteří ochraňují svá hnízda, nikdy se však nechlubí cizím peřím. Také (patrně bez konkrétního záměru) odhaluje negativistický přístup k rubu života verši nic mě nezajímá/nic mě nebaví/nic nemám. Neboť je skutečností, že pokud chceme dospět na prosluněný břeh, musíme vykročit ze stínu.

Za pozornost stojí básníkova sugestivní výzva udělej to /co jsi vždycky chtěl. Jeho řeč je srozumitelná a přímá jako letící šíp. Navzdory mnoha pochybnostem a gotické tíze osamělosti jedince v kleci nazývané lidská společnost rozsvěcí renesanční světlo na konci tunelu verši naše dlouhé stíny se držej za ruce na cestě plný listí.

Jestliže se nad první Těsnohlídkovou sbírkou zrodilo přesvědčení o perspektivách básnického talentu, ve sbírce Garum se střetáváme se zralým básníkem, k jehož poezii sice mohou zaznít i různé stinné odezvy, ale v současné české poezii zaujímá nepominutelné místo.