ANTONÍN ŠLECHTA

Bylo to jako sen. Ne, sen ne. Jenom vzpomínka na něj. Zapadlá na okraji paměti, na pomezí skutečnosti a fantazie. Dotek vůně dob dávno minulých.

Motor auta, oježděný výdobytek civilizace, bzučel na frekvenci 105,3 FM diesel. Šplhal kopcem kolem Fládru. Zakodrcal přes železniční přejezd, zhoupl se na glajzách, tutu tutu, posouval se směrem k Sedloňovu a pak dál k Sedmidomí před Čížkovými kameny.

Za táhlou levotočivou zatáčkou jsem se vyhnul rychlou myškou vyschlému dědovi. Tlačil rozhrkanou káru s koly vyplétanými zrezlými dráty. Stařecké ruce se opíraly do madla vysloužilé káry naložené nákladem větví a větviček. Na dědovi se plandala potrhaná výstražná vesta, na hlavě seděl plstěný klobouk nakřivo, zpod kterého vyčuhovaly přerostlé cancoury šedivých vlasů. Obraz mé duši tak blízce známý.

„To kruci není možný!“

Ohlédl jsem se do zpětného zrcátka: „To není starej Rajnoch?!“

Pod koly zadrnčel bílý okraj asfaltové silnice. Málem jsem ze zatáčky vyjel do kukuřičných řádků podhorského pole.

„Kruci! Rajnoch!“

„Idiot stará,“ ulevila si manželka na vedlejším sedadle a pohledem dozadu zkontrolovala vnoučata. Ta kvitovala dědův manévr nadšenými výkřiky. Mrknul jsem na ženu a nevěděl, zda úlevná větička patřila Rajnochovi nebo mně, spíše však oběma.

Vzpomínám na toulky krajinou s knížkou, baterkou, háčkem z ohnutého hřebíku a propisovačkou. Odečty stavů vodoměrů v bývalých Sudetech. Německá příjmení a znatelný přízvuk němčiny v řeči starých lidí. Někteří se česky nenaučili nikdy, ale ti už mezi námi dávno nejsou. Je to alespoň třicet let zpátky, kdy mi kopáč, odečítač, montér, kníratý Řezníček předával vodoměrný rajon.

„Starej Rajnoch.“

Vodárenská postavička, figurka ze zašlých časů lopat, krumpáčů, hasáků, temováků, kožených brašen, dvoukolek, mrazů za nehty i vyhřátých voňavých kopců Jestřebích hor. Doba úžasného ticha, když Míťa chcípnul motor bagru a nad hlavami nám kroužil párek káňat neslyšným plavným letem. Časy, kdy spěch byl výsadou několika pomatených bláznů.

„Starej Rajnoch.“

Z kazajky totality se vysvlékla všední vesta demokracie. Polovina party vodárenských dělníků, mezi které jsem před lety nastupoval, se proměnila v úhledné truhly a stylové urny na úpickém hřbitůvku. Druhá půlka se rozsypala po světě.

Z vyjukaného Mácy, který se s vaječnou skořápkou na hlavě rozhlížel životem naivníma očima vyvalenýma do světa, se vyklubal macatý padesátník, neochotně a pouze na krátký čas opouštějící sukulentní koutek kaktusů, dioscoreí, pryžců, fockeí, gerrardanthusů a dalších perel sukulentního ráje. Už dávno jsem opustil úpický vodárenský revír.

„Starej Rajnoch.“

„Tě uhranul nebo co? Meleš to jméno pořád dokola!“ stěžovala si manželka.

Zastavil jsem v odbočce na lesní cestu.

„Skočím si na malou.“

Vnuci vyběhli za mnou: „Taky potřebujeme.“

Stáli jsme každý za svým stromem a já věděl, že je to pro ně svátek. Čůrat na zem. Pozorovat zpěněnou tekutinu vpíjející se do jehličí pod mohutnými smrky. Jsou naučení sedat na prkýnko, protože kdo to má potom uklízet, že? Kroužil jsem ležatou osmičku a tajně doufal, že se vnuci připojí, ale zůstal jsem v tom sám.

Nejraději bych se rozjel za Rajnochem. Vím, nepoznal by mne. Vlastně by už neměl být mezi živými. Byl na penzi, už tenkrát, když jsem ho viděl poprvé. Nevzpomněl by si. Ale obraz dědy v oranžové vestě s nákladem dříví na staré káře byl natolik uhrančivý, tolik mi připomněl partu dělníků úpické vodárny, že bych neodolal.

„Starej Rajnoch.“

„No to je doba!!!“ zvedala manželka oči v sloup a já nevěděl, jestli nad promarněným časem nebo nad stále dokola se opakující větou.

Seznámil jsem se s Rajnochem hned první den špacírky po markoušovických stráních. Po několika letech mne vedoucí střediska povýšil ze stavu kopáče na post odečítače a montéra vodoměrů. Zasvěcoval mne hrobník melouchář Řezníček, tou dobou důchodce čekatel. Někdo převzít jeho vodoměrácké řemeslo musel.

Brouzdali jsme mezi poli. Sestupovali z Markoušovic k Sedloňovu. Zářijové slunce hřálo do zátylků. Mlčeli jsme ponořeni do vlastních myšlenek. Škvára na cestě praskala pod loudavými kroky. Řezníček, kníratý samotář, si na řeči nikdy nepotrpěl a já koneckonců také ne.

Měli jsme pro dnešek hotovo, ale nechtělo se nám ještě vracet do Úpice, do městského chaosu. Opírali jsme se každý o své kolo, přidržovali se řidítek a mlčeli, když se Řezníček probral z rozjímání: „Hele, Rajnoch. Pojď, toho dneska ještě zmáknem.“

Z hlavní silnice, dvě stě metrů pod námi, sjížděla na prašnou cestu kára tlačená dědou v plstěném klobouku nakřivo, zpod kterého vyčuhovaly přerostlé cancoury šedivých vlasů. Zrovna jako dnes, jen výstražnou vestu tenkrát nahradil plandavý vaťák s černými blýskavými rukávy a límcem. Vyleštěná nepraná špína střádaná bůhví jak dlouho.

„Nazdar hrobníku,“ vítal Rajnoch Řezníčka jako by se znali odjakživa. Mne si snad ani nevšiml.

„Kafe?“

„Dáme si.“

„Tak poďte,“ kostnatou rukou nás zval do pastoušky již tehdy na spadnutí, ale stavení hluboce prohnuté v zádech stojí a odolává času ještě dnes.

Jak jsme se dostali ke kuchyňskému stolu, těžko vysvětlovat. Už dveře šli otevřít pouze na špehýrku, kterou se mohutná postava Řezníčka protáhla jen taktak. Dveře byly zarovnány vším, na co si jen vzpomenete.

Domem se klikatila uzounká cestička kamsi do nitra lemovaná plechovkami od barev, zlámanými kosišťaty, vidlemi na hnůj, prázdnými i plnými třílitrovými sklenicemi od okurek s obsahem všelijakých tekutin s plísní i bez ní na hladině. Části různých strojů a nástrojů vylézaly z nánosů prachu a opadané omítky.

Proplížil jsem se za Řezníčkem do kuchyně, kde Rajnoch odrovnal ze židlí a stolu použité skleničky, hrnečky, hrnce a rendlíky se zbytky zaschlých jídel. Vyrušené mouchy vztekle bzučely kolem uší.

Sedli jsme si mezi nejneuvěřitelnější sbírku předmětů, jakou jsem kdy viděl. Jen urostlý Řezníček se v hromadách neidentifikovatelných věcí neztrácel, což se nedalo říct o mně a o shrbené postavě Rajnocha ani nemluvě.

„To sou kluci vodárenský,“ prohodil Rajnoch hlasitě směrem ke světlé skvrně vedle zarovnané kredence, ve které jsem vytušil okno. Zřejmě si povídal sám se sebou. Neklidné oči a zmatený výraz tomu napovídal.

„Skočím pro vodu,“ zvednul se Řezníček a tančil mezi veteší na chodbu.

„Jo,“ přitakal Rajnoch a cosi lovil v hromadách odložených věcí.

Z chodby se ozývaly zvuky přerovnávaného harampádí, jak se Řezníček dobýval ke zdroji vody. Rajnoch stále něco hledal. Jsem tu nezvaným cizincem v neznámé zemi. Zapomenutý a navěky ztracený v tajuplné krajině odpadků, bordelu, hnusu, páchnoucích peřin a všudypřítomné plísně.

„Odečet vodoměru mám,“ plácl se Řezníček přes náprsní kapsu, když usedal. Vodu přinesl v plechovém kbelíku. Raději jsem se do něho nepodíval. Bude lépe, když nebudu vědět, co piju.

Do otlučeného rendlíku Rajnoch odebral část vody, ve které umyl tři plecháčky a tři od kafe zčernalé hliníkové lžičky. Rendlík vylil pravděpodobně do umyvadla, které v místech, kam vodu lil, skutečně mohlo být. Ještě jednou ho vypláchl, nabral vodu a postavil ji na plotýnku elektrického vařiče. Pravděpodobně. Nikdy jsem ho neviděl.

Rajnoch se vrátil ke svému štrachání, a když vyštrachal, co vyštrachat chtěl, položil to do peřin pod oknem.

„Lepčí není,“ zahuhlal a vrátil se pěšinou mezi krámy k nám.

Nechápavě jsem vzhlédl k Řezníčkovi, který nevěnoval proslovu Rajnocha nejmenší pozornost. Ani okem nemrkl.

„Co vodárna?“ ptal se Rajnoch a položil na stůl ruce se žlutočernými nehty.

„Hmm,“ odpověděl Řezníček. Následovalo dlouhé ticho.

„Cukr?“ vyzvídal stařec, když se za baterií lahví od všeho možného začala zvedat horká pára.

„Hmm,“ souhlasil Řezníček jiným tónem, ale dlouhé ticho nenastalo, místností pronikal zvuk bublající vody.

Pokrčil jsem rameny a cukr jsem dostal. Tři chlapi v tichu srkali horké kafe s cukrem. Jeden z nich se skrývaným odporem a nechutí. Ticho se táhlo. Neslyšel jsem ani tikot hodin. Staré pendlovky by v takové chalupě přece být měly, ale nebyly. Čas tu nehraje žádnou roli.

„Co táta?“ vyzvídal Řezníček.

„Hmm,“ odtušil Rajnoch. Pohledem sklouznul k oknu.

Zaostřil jsem tam také. Z nejasných kontur zmuchlaných peřin jako by vystupoval pevný tvar čehosi určitého ve tvaru protáhlé skoby. Nemohl jsem odtrhnout od háku oči a mysl se horečně snažila dát obrazu přesný tvar a jasnou představu.

„Fricek, žije?“ rozvíjel Řezníček rozhovor ve větách jednoduchých.

„Hmm,“ ochotně se zapojil Rajnoch do dialogu.

„Koza? Dává?“

„Hmm, hmm.“ To zavánělo vyslovenou spokojeností. Oba dva si dobře rozuměli.

Mysl se konečně chytila. Obraz skoby dostával reálný tvar. Do prostoru místnosti trčel obrovský lidský nos. Za chvíli jsem rozeznával hluboko vpadlé důlky zavřených očí a o něco níž bradu. V peřinách leží člověk! Hledal jsem sebemenší stopy dechu v mrtvém obličeji, marně.

Sladké kafe zhořklo v ústech. Cucám kafe s mrtvolou v jedné místnosti. Márnice, hrob, semeniště bordelu a já tu div nesvačím s mrtvým v příšerném zápachu. Neměl jsem stání. Odložil jsem nedopité kafe na stůl a chtěl pryč. (Hrnek s vyschlým lógrem stál na stole, tak jak jsem ho odložil, i po půlroce při dalším odečtu vodoměru, kdy jsem u Rajnocha pocucával čerstvé kafe a přeptával se holými větami na kozu i Fricka, ale už bez Řezníčka.)

„Tak my půjdeme, Rajnochu.“

„Hmm.“

Ticho. Opatrný ústup uličkou harampádí. Konečně dveře, denní světlo, otevřená obloha.

„Pozdravuj, hrobníku.“

„Hmm.“

Nevěděl jsem, koho má Řezníček pozdravovat. Nebožtíky, které zakopával do země se samozřejmostí, jako by do ní schovával flašky kořalek, aby je vykopal a otevřel, až bude ženit syna? Koho má Řezníček pozdravovat? Koho by mohl hrobník sakra pozdravovat?

„To je dost, že jsme vypadli! Ten humusák žije pod jednou střechou s mrtvolou a rozežírá ho špína!“

Řezníček se zastavil. Změřil si mě pohledem, až se mi zdrcla krev v žilách. Hodil levačkou za záda směrem k chalupě a docela tiše a mírně řekl: „Rajnoch je jeden z nás, mladej.“

A byl. Když Řezníček nastupoval k úpickým vodákům, Rajnoch se už v partě oháněl lopatou a krumpáčem. Nikdy nic jiného nedělal. Rozumu ani bystrosti nepobral a kuráže ještě míň. Od lopaty ho nikdo neodstrkoval.

Kopali s Řezníčkem léta a vedli jednověté dialogy už tenkrát. Někdy spolu nepromluvili i několik dní. Když po letech odcházel Rajnoch do důchodu, neřekli si ani ahoj, neměli toho zapotřebí.

„A ten mrtvej?“ bránil jsem se.

„To je jeho táta a je živej. Rajnoch se o něj stará. Chalupa patří tátovi. On bydlí pod Francem Josefem. Ta zatopená vodoměrná šachta,“ připomínal mi rajon.

„Vždyť by mu muselo bejt nejmíň sto,“ divil jsem se.

Pokrčil rameny. Rajnochův táta v té posteli ležel už tenkrát, když Řezníček přebíral vodoměrný revír od Daška, a ležel tam i po pěti letech mých pravidelných půlročních návštěv, kdy jsem rajon předával mladé síle, Kverkovi.

Rajnoch poznal pevnou ruku svého táty už jako kluk. Byl bit jako žito, ale na rozdíl od žita byl bit i před sklizní, a nastojato. Školy moc neužil, od dětství se staral o kravky, kozy, husy i slepice. Od doživotního otroctví na statku ho neochránilo ani socialistické právo a povinnost na práci, ani ženitba s prostoduchou Jolanou, která objížděla krámky v okolí a přivydělávala si k invalidnímu důchodu sběrem kartonových krabic. Pečlivě složené a převázané motouzem je svážela do sběrny druhotných surovin.

Táta Rajnoch vládl statku despotismem. Hospodyně vypustila duši při práci v chlívě. Syn ochutnával rány potěhem několikrát týdně. Důvod se našel vždycky. Nedotažený postroj koní, špatně vymetený chlív, pozdě podojené kravky, bláznivá Jolana vytrvale se vzpouzející otročině na statku.

Rány mladý Rajnoch nepočítal, přijímal je odevzdaně. Na odpor se hospodáři postavil jen kvůli Jolaně. Těžce nesl, když se o ní někdo, byť jen slovem, otíral. Vzpouru odnesl výpraskem, ale zlomit se nenechal. Hospodáři nezbylo než na snachu zapomenout. Vymazal ji nakonec z paměti důkladně a nadobro. Přestala pro něho existovat.

Když nemoc a stáří položily tátu Rajnocha na lůžko, když jim neviditelná ruka trhu ukázala neúčelnost jejich plahočení, teprve pak si Rajnoch od hospodaření odpočinul. Záhumenek s pár slepicemi, kouskem políčka brambor a jedním vepříkem s kozou v chlívku nestojí za řeč.

To byl Rajnoch už na penzi a Jolana na pravdě boží. Skončila pod koly dodávky montéra čehokoliv s. r. o. i s károu pečlivě převázaných kartonových krabic, které se při nárazu rozlétly na všechny strany a žalovaly světu černými i barevnými nápisy: máslo, Jar, Elmex.

Rajnoch, dávno vymlácené žito, se sklonil k tátovi, k dávno zpráchnivělému cepu, a věnoval chlapskou péči nemohoucí postavě uvězněné v páchnoucích peřinách.

Byla v tom zvláštní pokora, když Rajnoch, při jedné z mých návštěv, skloněný nad tátou utíral špinavým hadrem starcovy zvratky z obličeje a peřiny. Nebyl v tom vzdor, nebyl v tom hnus, nebyla v tom účast. Jakoby setřel hranou dlaně drobky ze stolu, potěžkal je v rukách a obřadně prohodil brankou kamen do plamenů.

„Starej Rajnoch.“

„Pojedeme, nebo budeš opakovat jméno toho poťachtanýho dědka až do smrti?“ vytrhla mne žena z úvah.

Rajnoch tlačil kárku dříví směrem k tátově chalupě, o tom nemohlo být pochyb, ale jestli tam v peřinách leží jeho táta, to jsem se neodvažoval domýšlet. Jímala mne hrůza při pomyšlení, že by tam ještě mohl být.

„Starej Rajnoch,“ řekl jsem ještě jednou, na ženu se raději nepodíval, zařadil rychlost a vrátil se na vozovku.

„Starej Rajnoch.“

Ano, budu si opakovat jméno poťachtanýho dědka z markoušovických kopců, budu ho opakovat do smrti smrťoucí.

„Starej Rajnoch.“

Ztracená duše, pokřivená, prostá, přihlouplá. Živá a skutečná.

„Starej Rajnoch.“

Duše vodárenského dělníka. Esence, dřeň mého života.

„Starej Rajnoch.“

Kapitola z autorovy knihy Pod zemí