ALEXANDR SCHÖNFELD

Pohádka o Království slova

Zastavil jsem se v jednu chvíli

v Království slova

prý nemají tam krále

a v zemi vládne lůza

Z kaváren a hospod

táhne vždy podhradím

opakujíce strašné věty,

věty stejné, nekonečné

o právu, o svobodě, o cti

krátce, jedna hrůza

Hned na nádraží

uprostřed stěhování

rušení tratí a proměny

nádražní budovy

v chrám každodenních

služeb slova

prohovořil jsem otázku

krále či kněze toho zapadákova

A oni, už zdáli,

odnášejíce stará křesla

přednosty a pokladníka,

skříně na mapy

a zejména hodiny

takto mi láli:

„To by tak hrálo!

Tak ty bys rád byl králem

v Království slova,

čet nám naše katechismy

pěl nám naše žalmy 

hrál nám naše frašky

pěkný král,

vždyť svého máme málo!“

Byl tam starý muž

a ten ke mně hovořil:

„Býval jsem tady učitel

v Království slova

učil jsem, jak vládnout Slovu

učil se ten, kdo učit se chtěl.

Až nezbyl žádný

a já s osudem jsem vyrovnán

jen starý chudák, malý pán.“

Dech pro další řeč svou sbírá:

„Na trůně Království slova

spí had do kruhu svitý

zmije jedová s tváří jezovity.

Spleteným jazykem zmítá slovy

taková je jeho moc a jeho víra.

Tré srdcí má a ty ukuj plán,

kterak se Slovem

těch srdcí dotknout.

Pak budeš kněz a budeš pán.

A až jako vítěz budeš tam stát

usedneš na trůn a změní se ti údy,

protáhne tělo, zbledne tvář

a na trůně zas bude stočený ten had.

Taková je kletba, která na Slovo se snesla,

taková je síla toho křesla.“

Zaplatil jsem za toho pána

i svou útratu zaplatil.

A jak jsem tam byl,

po zrušené trati hned vykročil

a nestaral se, že klopýtám

a utíkám pryč ještě toho rána

Zdáli mi zněl jejich zpěv:

„Přijď tedy zas

ty nezvaný, statečný hosti, 

ty drakobijce,

pro tebe princezen vždy máme dosti!

Přijď nám zas kázat svůj smír a řád,

svou vůli a svou víru v sílu slova na papíru.“

V Království slova

chybí král a chybí kněz.

Znova a znova

Tajně si připínám kokardu do boje

Tajně si připínám kokardu

to ještě v hloubi ulice

plno, jak plno nářku,

já si však tajně připínám kokardu,

jářku.

Zatímco kolem těla dávno mrtvá,

kterým se právě nyní chtělo padnout,

leží tu v jediné lajně,

neohroženě se zdobím kokardou,

i když tajně.

Slyším přec dobře: na hradby

slyším, jak velí: zbraň k líci

slyším, jak bubnují střely i bubeníci.

Ozbrojen, ozdoben, neschopen podléhat stádu,

jdu sčítat v nepravý čas pravdy i nepravdy

s připnutou kokardou

pod barikádu.

Podzimní vigilie

Provázky myšlenek

stékají po polštáři

Vracejí úvěry

snadnému lháři

Bdění je strašný společník

Spánek mi zůstal stát.

Vypadá křehce

třebaže nechce

tak vypadat

Lepkavý podzim oknem vnik