MILAN BLAHYNKA
Vycházejí objemné monografie o autorech s deklarovanou ctižádostí vyjevit cosi podstatného i o době, kdy tvůrce žil a pracoval na svém díle, ale místo toho jen prozrazují ubohost jejich pisatele.
Objemná a objevná monografie PAWEL KUBISZ (Oficyna Wydawnicza ATUT, Wroclaw 2020, tisk Bittisk Opava, obálka a grafika Dušan Žárský, 456 s. formátu 240x170 mm) vypovídá nejen o Kubiszovi, ale i době a aktuálních otázkách literatury, aniž to výslovně deklaruje. Její autor Libor Martinek, docent opavské univerzity, v Polsku přednáší dějiny české literatury jako mimořádný profesor (Uniwersytet Wroclawski, jmenován 2012) v Ústavu slovanské filologie. Touto svou českou knihou (Kubiszovo dílo a všechny další polské texty cituje v originále a uvádí i v překladu do češtiny) prozatím dovršuje řadu svazků o polské literatuře českého Těšínska, Krnovska, Bruntálska a Karvinska a monografií (2015 a 2022 W. Sikora; 2016 H. Jasiczek; 2018 W. Perzeczek).
Imponuje už to, s jakou svou důkladností a soustavností Martinek doslova objevuje českému čtenáři dílo našich autorů z území vrcholných tvůrčích osobností, jakými jsou kromě slezského barda Bezruče naši polští autoři a básník píšící lašsky a německy; jemu Martinek věnoval monografii Lašsko-evropský básník Óndra Lysohorsky (Wroclaw 2016). Z velkých osobností regionu mu už zbývá napsat toliko monografii o Gustawu Morcinkovi; ta třeba vyjde dřív než tato recenze.
Kniha o Pawlu Kubiszovi, podle Libora Martinka těšínském „básníkovi, prozaikovi, dramatikovi, překladateli, publicistovi, redaktorovi a neúnavném organizátorovi uměleckého života v regionu, jenž bývá často označován za barda polského lidu na českém Těšínsku“ je tak objemná, protože její autor všechny aktivity „barda polského lidu na Těšínsku“ (charakteristika je to podle něho „bez nadsázky“ přesná a potvrzuje ji), postupně podrobně probírá s evidentní snahou hlavně jim maximálně porozumět v kontextu doby, pozorně vysledovávaném v mnoha pramenech. Přitom svého klienta nešetří. Byť je si vědom, že se v 50. letech natrvalo „stal obětí stalinských čistek vedených proti němu vrcholnými zástupci Hlavního výboru Polského svazu kulturně-osvětového v Československu“, je k jeho skutkům kritický a velmi opatrně se vyjadřuje k otázce jeho básnické originality.
Výmluvně o tom svědčí např. podkapitolky o zřejmě nejvýznamnější Kubiszově básnické knize Przednówek (1937), díky níž byl Kubisz vůbec prvním polským básníkem z českého Těšínska, jemuž se dostalo uznání v Polsku. Na rozdíl od jeho předcházející sbírky, revoltní prvotiny Kajdany i róże (Okovy a růže, 1927), pozoruhodné tematicky, neztvárněné však básnicky, ve sbírce Przednówek se Kubisz (také na rozdíl Lysohorského, jemuž šlo o etnickou odlišnost jeho regionu jako „argument separatistického programu“) „už řídil výhradně uměleckými pohnutkami“, což Martinek dokládá její všestrannou analýzou. Její výsledek klade (podobně jako Milan Kundera při hodnocení Célina) nad to, k čemu nelze mlčet v jednání Kubisze občana, který se „podílel na protistátní činnosti při pašování protičeských brožur na Slovensko“ a jako „těšínský iredentista“ mimo jiné „navazoval kontakty se slovenskými nacionalisty“. Poté, co Martinek probral „shody, obdoby, analogie, paralely a souvislosti mezi oběma slezskými bardy, Bezručem a Kubiszem, konstatuje, že „P. Kubisz svým Przednóvkem nepochybně umělecky vyspěl bez ohledu na to, za co vděčí nebo nevděčí P. Bezručovi.“
Jak hluboce je Martinek zasvěcený do vztahů mezi polskou literaturou na českém Těšínsku a českou literaturou, vypovídá rozsáhlá kapitola Román o vzbouřeném horníkovi Karolu Klimszovi, patrně nejlepším – třebaže autorem už nezredigovaném – Kubiszově prozaickém díle, inspirovaném tragédií na jámě Pokrok v Petřvaldě, kde propuštěný havíř ze Šumbarku v říjnu 1937 zastřelil v dole, kam se mu podařilo proniknout, důlního měřiče, starostu obce, a sám pak tam podle oficiální verze ukončil svůj život, podle lidové pověsti byl zastřelen, ač se oblehatelům vzdal. Martinek prozkoumal postupný vznik románu Czas ludskiej krzywdy, původně nazývaný Nowy dzień v Szumbarku od básně o Klimszovi, kterou Kubisz pohotově napsal už do své sbírky nářeční poezie Przednówek. V ní o tragédii „referuje vypravěč, jenž je jednou z postav příběhu – básníkem, spisovatelem nebo zároveň novinářem.“
Tady se Martinek podnětně zamýšlí, opíraje se o nejnovější naratologickou literaturu, o „nespolehlivém vypravěči“, a tak nepřímo torpeduje dnes preferovanou a přeceňovanou orální historii. Zatímco Vítězslav Bělovský v Posledních dnech Karla Klimši (Šenov 2014) zrekapituloval příběh nešťastníka jako „svědomitý historik“, Kubisz si podobně jako v jiných dílech, když ho zaujala určitá historická osobnost a učinil z ní „hlavního hrdinu“ svého díla, rovněž v románě-fejetonu o Klimšovi si „počínal jako žurnalista“ a ani v něm (…) mu „nešlo o historickou pravdu“.
Nejen o epizodě z románu ještě nedokončeného, ale i o celém dosud nevydaném posledním díle Kubiszově (Martinek se k jeho znění dostal „díky laskavosti Kubiszovy dcery a vnuka“) vlastně platí, že si v něm Kubisz hojil „své dříve nebo aktuálně utržené rány“ a poukazoval na to, že v komunistické straně jsou „nepoctiví lidé, chameleoni a kariéristé“. Zatímco citovaná slova v epizodě z roku 1955 mířila na trestuhodné Čechy, nejprve členy strany národně socialistické, pak kolaboranty za Protektorátu, kteří po válce vstoupili do všemocné KSČ, v poslední verzi Czasu ludskiej krzywdy z 60. let už si Kubisz vyřizuje účet i se svými polskými spoluobčany.
Martinek právem soudí, že to vrhá „určité světlo“ na nevydání románu ani „v době, kdy měl vyjít, ani na začátku 70. let, kdy byl považován za neaktuální a anachronický“, jak tvrdí lektorské posudky (až na nakladatelstvím ignorovaný vysoce kvalifikovaný a podrobný posudek Jana Korzennyho, který dílo k vydání doporučil). Jimi stejně jako korespondencí a obrazovou přílohou Martinek podpírá výsledky svého bádání také o Kubiszových humoreskách v nářečí, dramatické tvorbě a o identitě v jeho díle, zvlášť průkopnicky o problémech poezie a prózy psané v nářečí.
Za „jeden z úkolů do budoucna“ má vydání „relevantní části Kubiszovy korespondence“ – a kupodivu nepíše o potřebě nebo nepotřebě knižního vydání románu Czas ludskiej krzywdy v originále i českém překladu.
Monografistova akurátnost, s jakou jsou obšírně v originále a překladu dokládány všecky rozbory a zjištění, má žel i svůj rub. Kniha se nečte snadno, ostatně má recenze o ní jak by smet.