Ivo Odehnal: Za celoživotní básnickou tvorbu

Kolektiv překladatelů: Za překlady české a slovenské poezie do vietnamštiny

Vojtěch Kolařík: Za originální výtvarnou tvorbu

Marcella Marboe: Za knihu Ali a kůň za milión miliónů

Slovenský dom v Praze: Za přínos ke sbližování české a slovenské kultury

Úvodem

KAREL SÝS

Vážení – nevím, jak vás korektně oslovit.

Proto začnu neutrálně: Drazí homo sapiens sapiens, drazí lidé moudří.

Sešli jsme se v tomto domě, kde se podle exponentů momentálního režimu prý scházejí „divní lidé“.

Nuže, jsou doby, kdy patřit k divným lidem je čest.

Doba je vskutku divná. Jen málokdo přesně ví, co se ještě smí říct a co už zakládá podstatu trestného činu. Neboť i slovo, právě slovo, může být trestné. My jsme se ve škole ještě učili takzvaná vyňatá slova, ale nikoli proto, že by jejich vyslovení bylo zavrženíhodné, ale abychom je uměli bezchybně napsat.

Premiér několikrát veřejně řekl, že jsme ve válce a ve válce se nesmí říkat to, co se smí říkat v míru, neboť nepřítel je jedno velké ucho.

Omlouvám se za tento podivný úvod, ale snad pochopíte, proč byl pronesen.

Konečně se dostávám k cenám Unie českých spisovatelů, které letos udělujeme už po šestnácté.

Každý, kdo něčím vynikl, byl v očích nedivných divný. A tedy podezřelý.

Unie českých spisovatelů si tedy považuje za velkou čest, udělit jednu ze svých výročních cen právě Slovenskému domu, vedenému jeho ředitelem panem Vladimírem Skalským. Ano, Vladimírem. Dnes ještě smíme toto jméno užívat, pokud si ho někdo svévolně nespojí s Vladimírem Iljičem.

Odpusťte prosím, že jsem se pustil na tenký led satiry, ale co nevidět nám bude i satira odejmuta a zbude nám jen ptydepe a budeme bloudit v jinotajích, na něž je však česká a slovenská společnost zvyklá po staletí, kdy se směla projevit leda popiskem fotografie z otevření nového mostu přes Vltavu: „Procházka na mostě.“ A to ještě tehdy propukla sebezáchovná diskuse, že nešlo o urážku císaře Franze, řečeného Procházka, nýbrž o jeho první procházku na Malou Stranu. Psáno s velkým M a velkým S. Navíc se ukázalo, že Procházka byl kočím císařova kočáru a výkřik „Procházka jede“ oznamoval Vídeňákům, že se blíží ekvipáž Jeho Apoštolského Veličenstva.

Mnoho o české historii napoví, že most byl ověnčen názvem Františka I., později Legií, později 1. máje, dnes opět Legií a tak dále, jak dějiny, které nejeví sklon se zastavit, půjdou.

Mostům i ulicím je vcelku lhostejné, jak se jmenují, ale my abychom neustále bloudili a bloudili, jako ti bloudilové z Dvořákova Jakobína. Jen podotknu, že za prohnilého Rakouska se opera směla jmenovat podle revolucionářů, kteří svrhli francouzského krále.

To u nás se titul Glinkovy opery Život za cara rovná jízdence do očistce. Nebyl on ten Glinka vlastně Ukrajinec? Pak by byl život za cara docela příjemný. Nebo byl Rus, a pak bychom měli radši vyslovovat Hlinka? Jenže to zas připomíná Hlinkovy gardy! A tak mám obavu, že z tohoto kolotoče náš národ nikdy nesestoupí. Rád se totiž vozí, a tudíž ho často převezou.

Nuže, Slovenský dom dostává cenu za upevňování česko – slovenských vztahů. Ale nikoli v poslední řadě rovněž za občanskou odvahu, díky níž můžeme dnešní odpoledne, a nejen dnešní, pobývat v jeho pohostinných zdech.

Vnímat všemi smysly

Laudatio na Ivo Odehnala

Ivo Odehnal (PhDr.) se narodil ve Valašských Kloboukách v roce 1936 a valašské prostředí, vesnické i přírodní, natrvalo ovlivnilo jeho poezii, takže se o něm nejednou píše jako o básníkovi valašského kraje. Nikoli neprávem, vždyť např. sbírka Hnízdo srdce (Brno: Tribun EU 2017) obsahuje výbor z básní „věnovaných rodnému městu Valašské Klobouky a valašské krajině“.

Po maturitě na reálném gymnáziu v rodném městě (1953) vystudoval na Filozofické fakultě tehdejší UJEP, dnešní Masarykovy univerzity, obor filozofie – dějepis (1957 – 1962) a působil zde jako asistent, dále na katedře filozofie VUT v Brně a na rektorátě UJEP. V roce 1967 obhájil doktorát z filozofie prací analyzující pojem vůle ve vztahu k činorodé lidské aktivitě.

Dále se věnoval pedagogické práci zejména v Brně (jako středoškolský učitel), kde později deset let pracoval v nakladatelství Blok jako jeho redaktor a šéfredaktor.

Rovněž působil i v jihomoravské pobočce Svazu českých spisovatelů.

Většinu života tvořil a působil v Brně, rovněž v Ostopovicích na Moravě.

Ivo Odehnal je autorem více než dvaceti básnických knih; o některých z nich jsme už referovali v Obrysu-Kmenu.

Bylo mi ctí např. recenzovat jeho sbírku Luna nad mlatem (12, 2003) a sbírku s podtitulem Dvě valašské svity (č. 22, 2014).

Jeho veršům se dostalo nejednoho ocenění. Už v roce 1964 získal první cenu v soutěži pro mladé autory Bezručova Opava. Dále uveďme např. Krajskou cenu Jiřího Mahena nebo cenu nakladatelství Melantrich, rovněž Literární cenu Friedricha Nietzscheho ad.

V roce 2011 pak obdržel „Literární žezlo“ (makedonskou cenu) za Píseň o velkomoravské náušnici (z roku 1980).

Ivo Odehnal není „pouze“ básníkem valašského kraje, nebo básníkem moravským v širším smyslu pojmu (regionálním nebo dokonce areálovém). Jeho význam podstatně přesahuje tento region, tento kraj. Jistě nejde o regionálního básníka v axiologickém smyslu slova, jehož význam je na region omezen.

Jde zřetelně o „básníka učeného“ ve smyslu „poeta doctus“, básníka s neutuchajícím zájmem o klasickou antickou filozofii, zejména řeckou, která tvoří jakési druhé sémantické podloží jeho básnické tvorby a je bez ní neodmyslitelná, podobně jako valašská rodinná zkušenost, motivika, tematika, prvky regionálního jazyka.

V milostné poezii sám rozlišuje – s odvoláním na řecké prameny – čtyři podoby lásky, a to lásku vášnivou a smyslnou, tj. éros, lásku přátelskou, tj. filiá, také lásku jako oddanost a něhu, tj. storgé, rovněž tak podobu obětavé lásky k bližnímu, tedy agapé.

Třiadvacet básní takto široce vnímané milostné poezie, tedy zdaleka nejen erotické, nalezneme např. ve sbírce Babylon lásky (Brno: Akademické nakladatelství Cerm 2005), doplněné o výbor z předchozí poezie.

Odehnal ve své tvorbě navázal zcela přirozeně na podněty Ivana Blatného, Františka Halase, Josefa Kainara, Oldřicha Mikuláška nebo Jana Skácela, pokud bychom měli zmínit jen několik namátkou vybraných básníků spjatých nebo někdy i srostlých s literárním Brnem. Tzv. vlivů a paralel bychom však mohli najít desítky, každý podle své čtenářské encyklopedie (U. Eco).

Jazyková vynalézavost a přitom regionální ukotvení básnického jazyka, schopnost spojovat lyrické s čímsi zárodečně epickým, cosi vysoce abstraktního a záhadného s „hmatatelnou“, resp. vizuálně konkrétní a živoucí skutečností (nejen v tom je blízký Vladimíru Janovicovi), s metaforou, kterou můžeme vnímat takříkajíc všemi smysly, vlivy melodického písňového folklóru stejně jako prvky neklidně tektonické, až expresionistické, to vše by vyžadovalo velmi hlubokou analýzu, jíž se nám zatím v plné míře nedostává.

Unie českých spisovatelů uděluje Ivu Odehnalovi svoji Cenu za hluboký vklad do vývoje moderní české lyriky, jakkoliv na plné docenění tohoto vkladu („přidané hodnoty“) si ještě budeme muset nějakou dobu počkat.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

IVO ODEHNAL

Zavážení

I moje zuby se jen ztěžka derou vypečenou vodou

Dupu dávným strništěm v pískových botách

Syrové žebřiny dne

zalévá krvavé mléko

U dávné díže klímá babička – je přišroubovaná k šamrli

karbonovou briketou

Právě když nastává pohanská jízda stínů

/a třetihorní uhlí začíná pelichat / –

s napětím očekávám

že se kopec zakulatí a přivalí se k mým nohám

Očekávám marně…

Dveře do poetického ráje Vietnamu i českých zemí a Slovenska

aneb Překlad jako nevšední koníček spisovatelů a básníků

Laudatio na kolektiv překladatelů české a slovenské poezie do vietnamštiny

Zamýšlela jsem se nad tím, proč jsem byla oslovena pro tento oslavný projev o skupině překladatelů, v níž jsou zastoupeni i vietnamští bohemisté. Snad proto, že jsem členkou Česko-vietnamské společnosti, ale to zřejmě pořádající Unie českých spisovatelů nemohla vědět. V každém případě jsem vždy pociťovala sympatický a přátelský vztah k vietnamské komunitě žijící a pracující u nás z hlubokého období socialismu, a do srdce mě bodalo – a to trvá stále – když jsem slyšela či slyším nějaké urážející výroky o nich.

Přiblížit poezii cizího národa je velké umění. Dovednost vyžaduje již jen přeložení cizojazyčného textu, například odborného, aby nás výsledek „natahal za uši“. Díky rozvoji umělé inteligence tuto činnost za nás přebírají čím dále tím více chytré překladače, prostě „stroje“. To překladatelé beletrie a umělecké prózy musí prokazovat práci s jazykem na jiné výši. Ovšem básně – to je vrchol nakládání s jazykem, to je opravdové umění, které vyžaduje tvůrčí mozek talentovaného člověka.

Proto jsem také vždy obdivovala ty, kteří kdy přebásnili poezii cizích autorů. Osobně si vybavuji třeba přebásnění Puškinova Evžena Oněgina – povinná školní četba – v přebásnění Josefa Hory. Lahůdka.

Přebásnění je odborná profese básníků.

A což přebásnění do a z tak exotického jazyka, jakým je vietnamština – jazyk národa, který má jinou kulturu, jiné tradice, kde slova v básni mají jiné významy než v české kotlině?

Na překladech výboru české a slovenské poezie přeložené do vietnamštiny, které vyšly v tomto sborníku, pracovalo osm překladatelů: Mgr. Duong Tat Tu – legenda vietnamské bohemistiky; Ing. Nguyen Duy Thái; Ing. Nguyen Kim Phung; paní Nguyen Thi Con; Ing. Dai tá Doan Hoai Trung; Ing. Ngo Khánh Van, CSc.; pan Vu Viet Dung; Ing. Do Ngoc Viet Dung, MSc (Do.honza).

Poslední jmenovaný Do.honza, který ve své půvabné přezdívce spojuje element vietnamský i český, je spolu s básníkem Karlem Sýsem editorem celého sborníku. A Karel Sýs – se svou skromností – to neuvádí.

Jmenovaný svazek obsahuje básně Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Karla Tomana, Antonína Sovy, Konstantina Biebla, Vladimíra Holana, Františka Hrubína, Karla Jaromíra Erbena, Bohuslava Reynka, Michala Černíka, Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Miroslava Válka, Petra Cincibucha, Pavla Janíka, Vladimíra Křivánka, Jana Dawidka, Václava Aubrechta, Josefa Lady ml., Evy Frantinové, Tomáše Jacka, Emanuela Čenkova a dalších mladých českých a slovenských básníků a básnířek.

Obal této knihy je celkem běžný, ale začteme-li se do předmluv Karla Sýse a Do.honzy, které jsou obě dvojjazyčné, pohladí nás hezký jazyk, jazyk básníků.

Karel Sýs se pokloní dešti, že prý ve vietnamských básních často prší. Jako mistr slova přenáší padající kapky vody do veletoku aut, motorek a skútrů na hanojských hlavních tepnách, které jsou prý pro Středoevropana nepřebroditelné – aspoň tak se mu to jevilo, když Hanoj osobně navštívil, aby pak přišel na chuť nejen tomuto velkému lidskému a motoristickému hemžení, ale i všemu, co nabízí soudobý Vietnam.

Zatímco se básník Sýs těší z vietnamského deště a maelströmu, jeho vietnamský protějšek Do.honza považuje překlady poezie za neobvyklou činnost a lidé, kteří se těmito překlady zabývají, nejsou – podle něho – „normální“ – myšleno, že musejí vykazovat neobvyklé schopnosti. „Literární překlad je dobrodružná, riskantní práce. Absolutní loajalita k originálu je totiž nemožná…“, je přesvědčen Do.honza a dodává k tomu přirovnání k dívce:

Překlad je buď hezkou dívkou, která je nevěrná – nebo je věrnou dívkou, která nevypadá dobře. Překladatelé ve skutečnosti sledují cestu krásné dívky, a tak v jejich překladech nalézáme, vzhledem k původnímu textu, určité nutné úpravy.

Proto je u česko-vietnamského překladu hlavním úkolem transformovat myšlenky, objasňovat klíčové ideje, vysvětlovat historické rysy a tradice tvorby…

Literární překlad je podle Do.honzy nevšedním koníčkem spisovatelů a básníků, kteří jsou vybaveni především bohatou představivostí, dedukcí, fantazií, hlubokými znalostmi zvyklostí, historie a tradic národa.

Cena UČS za rok 2022 pro kolektiv překladatelů české a slovenské poezie do vietnamštiny navazuje na úspěch Sbírky české a slovenské poezie, která získala výroční cenu Unie českých spisovatelů v roce 2017. Dokumentuje tvrdou práci a obětavost překladatelského kolektivu, jenž otevřel dveře vietnamské poezii k širokému spektru čtenářů v České republice a na Slovensku. Nebylo to jednoduché, připouštějí Do.honza a Karel Sýs, ale setkání české, slovenské a vietnamské poezie v jednom sborníku je potřebné a záslužné. Čtenářům pomáhá otevřít dveře do „poetického ráje Vietnamu i českých zemí a Slovenska“.

A protože mírová spolupráce mezi národy a vzájemně se obohacující přátelství mezi nimi, státy a kulturami je eminentní součástí našeho každodenního počínání, tedy nás všech, co jsme se tu sešli, jmenovaní překladatelé k tomu přispěli měrou vrchovatou. A proto si zaslouží Cenu Unie českých spisovatelů.

MONIKA HOŘENÍ

Žít ve svém světě

Laudatio na Vojtěcha Kolaříka

Vojtěch Kolařík má dar, jakým se může pochlubit málokdo: Nemůže stárnout.

Nemůže ne proto, že by nechtěl. Kdo by chtěl, aby mu dnes a denně teklo mlíko po bradě?

Nemůže, protože cesta, po které se vydal, je stejná na začátku i na konci.

Krajináři urazí stovky kilometrů v honbě za motivem, jen aby mohli namalovat tu les, tam řeku, tam skálu. Nakonec se ukáže, že by bylo lepší, kdyby ten les, tu řeku nebo tu skálu radši vyfotografovali.

Portrétistům projdou před štaflemi stovky tváří. Každá je něčím jiná, ale už když utírají štětec, tvář se o nějakou minutu přiblížila k posmrtné masce.

Dovolte přirovnání ke Kamilu Lhotákovi. Když se poprvé setkal s otcem, který se k němu nechtěl moc znát, neboť ho nezplodil v loži manželském, zavedl ho pan profesor do hračkárny. Nechť si Kamílek vybere. Kamílek si samozřejmě vybral: šlapací autíčko. Jenže to stálo mnoho korunek. Nakonec tedy synáček odešel s červeným míčkem. Otcova lakota způsobila, že budoucí malíř si z krámu odnesl celoživotní motiv. Červený míček se objevuje takřka na každém Lhotákově obrazu, a i když občas přece jen chybí, můžeme si být jisti, že ho Kamílek prohání kdesi za rámem.

Vojtěch Kolařík je stále stejný. Budiž mi dobře rozuměno. Kdo běhá od anděla k ďáblu, skončí v nicotě. Genialita spočívá ve stejnosti.

Učarovala mu commedia dell’arte. Ta má jen skromný počet hrdinů: Harlekýna, Kolombínu, Pierota, Pantalona a Pulcinellu. Na prózu by to bylo málo. Zato v poezii jen pár slov postačí. Vojtěch Kolařík je totiž básník. Malující básník. Nebo básnící malíř.

Tím nechci říci, že se propadl do rokoka. Nepropadl se nikam – ani do baroka, ani do secese, ani do realismu všech stupňů a odstínů, ani do bezbřehého umění dnešních časů, kdy je dovoleno vše a zbude z toho nic. Nepropadl se, on žije ve svém světě, který mu plně vystačí, aniž musí měnit vyznání dané mu do vínku. Mimochodem – do vínku v Nezvalově Třebíči!

Občas mi přijde, že velký básník sedí za malířem u štaflí a tiše se raduje.

Tím nechci říci, že Vojtěch Kolařík maluje jen harlekýny a kolombíny. A když už je maluje, posadí je tu na louku, tu na motocykl, tu do dvojplošníku.

Jeho pieroti bývají přestrojeni za zbrojnoše, ba i za paní a dívky snídající v trávě. Občas taky za láhve, za reklamní tabule, za střelecké terče, za žižkovské ohrady, za pojízdná i nepojízdná auta, za dávno zrušené pisoáry…

Maluje rovněž tramvaje, plynojemy – zejména si oblíbil ten kulaťoučký libeňský, pány s červenými nosy a dámy s hlubokými dekolty…

Ale pořád cítíš kdesi v zádech ono memento, jež mrazí. Neboť nám nepřestajně připomíná, že život lidský je jen komedie a my nevíme, jakou roli a kdo nám ji přidělil.

Vojtěch Kolařík rovněž okusil kouzlo abstrakce.

Co konkrétně znamená slovo „abstraktně“? Bývaly časy, vlastně byly vždy, kdy se za abstraktní považovalo vše, co úctyhodní kritikové nebyli s to na první ani na druhý pohled rozpoznat.

Cože, malíř si troufl nazvat svůj obraz „akt“, zatímco na nás vyhlíží jakási horko těžko žena rozložená na prvočinitele? Vždyť to klidně může být nepodařený muž, anebo záhadná mlhovina v Andromedě!

Nu a co! Proč by nemohla být Andromeda osazena bytostmi připomínajícími třeba sněhové vločky? Jako milujeme nejen manželky, ale také milenky, můžeme s potěšením přijmout i existenci nepozemšťanek.

Já proto Kolaříkovým abstraktním obrazům říkám konkrétní abstraktno.

Ostatně fakt, že Kolaříkovy abstraktní sny jsou podbity reálnem, prozrazuje tu a tam prosvítající, pokud ne přímo přiznané, poctivé, konkrétní pozemské dřevo.

Vojtěch Kolařík je také muzikant. Coby hráč na basu by se uživil v nejednom orchestru.

Vojtěch Kolařík ovšem není jen malíř a muzikus. Snad mohu prozradit, že také píše. Pustil se do pamětí, ale ne takových, co putují od data k datu a z každého dne se snaží vytlouci příběh. Píše na přeskáčku, stejně jako probíhá naše žití, které se neřídí kalendářem na zdi, nýbrž událostmi za zdí.

A má na co vzpomínat! Coby absolvent AMU u profesora Františka Tröstra a docenta Oldřicha Smutného dlouhá léta působil jako výtvarník jevištní, filmový, televizní… Pro divadla u nás i v cizině připravil stovky scénických a kostýmních návrhů. Oblékl nejednu hvězdu i hvězdičku.

Vojtěch Kolařík vládne jitřním zrakem. Jednou u mne uviděl hlavičku ruské Litgazety. Je tam malá kresbička Puškina. „Ale vždyť je to celý Mácha!“ Ano, Mácha, jak básník sám sebe nakreslil do zápisníku. Celé století si toho nikdo jiný nevšiml.

Inu, básníci k sobě mají blízko, ať je dělí versty nebo kilometry.

Vojtěch Kolařík, jak již řečeno, měl blízko k filmu. Jednou byl přítomen aranžování scény filmu režiséra Ludvíka Ráži, odehrávajícího se za Protektorátu. Žáci sedí v lavicích a píší podle diktátu pana učitele. Vtom Vojtěch Kolařík zasáhne. Jeden ze žáků totiž píše levou rukou. A to se v Böhmen und Mähren ve školách netrpělo.

V roce, kdy film natáčeli, natož dnes, by se samozřejmě nic nestalo, možná naopak, režisér by jen předvedl svou tolerantnost. Jenže Vojtěch Kolařík chce mít vše na místě, kam to či ono patří. To není jen anekdota, byť pravdivá. Je to doklad, jak Vojtěch Kolařík pracuje s chaosem. Jeho obrazy mohou na diváka působit chaoticky, ale jen na první pohled. Malíř se řídí prastarým zednářským úslovím: Ab ordo ad chao. Chaosem k řádu.

Před dvěma lety jsem měl Vojtěchu Kolaříkovi zahajovat výstavu s názvem Tváře. Měl jsem pro něj připravenou stejnojmennou báseň. Tenkrát se nedostalo ani na obrazy, ani na báseň. Proto z ní dnes přečtu aspoň pár veršů.

Tváře

Tváření je blízko tvoření

Zatímco se žena na oko tváří nerozhodně

Vojtíšek už tvoří

nejdříve ovšem zahoří!

Záhadně se netvař

ať jsi bednář nebo zednář

Není bednění bez zednění

ani rána bez rozednění

a vice versa lidově naopak

Pán i vrabčák – pořád je to pták

pták patří do klece

jako baroko do secese

nejvyšší čas

vybrat jednoho z nás

Než malý kolář je větší kolařík

rozhoduje kdo má delší dřík

Netvař se! Otvař se!

Už jsem se dotvářil

nic nebude už jako dřív

hlavně že zůstaneš živ

Zbav se vin uchyl se do peřin

Skryj ruby ukaž líce

A teď hrnečku vař!

I obraz musí přejít varem!

Proto se nepřetvařuj! Tvoř!

Nedoutnej! Neskomírej! Hoř!

KAREL SÝS

Velikost obyčejného

Laudatio na Marcellu Marboe

„Lásku cítím k lidem, ke zvířatům, stromům i celé přírodě, ovšem kůň je moje soukromé tajemství všeptané do vrby. Moje po staletí sdílená legenda. Symfonie barev a zvuků. Poselství křivek a barevných tónů.

Vzpínající se kůň je vertikálou směřující ke slunci a hvězdám, běžící je horizontálou krásy.

Kůň pro mě představuje eleganci, nonšalanci, empatii – tedy vlastnosti, které mnoha lidem chybí.“

To je vyznání spisovatelky Marcelly Marboe-Hrabincové, držitelky několika literárních cen a autorky knihy Ali a kůň za milión miliónů.

Tato kniha vychází jako první v programu vyhlášeném nakladatelstvím Olympia: „Vzděláním a sportem k sebevědomí.“

Ali je knihou, kterou děti vstupují tak trochu do pohádky a dospělí do dětství. A to jim dovoluje spolu s autorkou vyprávět. Je to kniha, kterou předznamenává dětská kresba tajné mapy tajemné země, kousíčku polabského kraje mezi vesničkami Smíškov a Knížkov, s rybníkem, chaloupkou Dědka s Bábou, stavením paní Ježibaby, statkem a sedmi kluky-loupežníky, a samozřejmě s královstvím Ali a jejího osmdesátiletého bratra, tedy Bratra Sokola, žijícího v zásadách hesla „V zdravém těle, zdravý duch!“ A samozřejmě kocoura Edisona, kuřete Plivníka, poníka Zbojníka a dalších hrdinů báječného a navýsost humorného vyprávění o životě v této zemi.

A celou tuto krásu je možno obhlédnout z koruny staletého dubu. Ale je třeba umět se dívat. Je třeba umět se dívat očima svérázné osmileté Ali. Protože dětské dívání má v sobě kouzlo fantazie a ta každému, alespoň na chvíli, dovoluje mít svůj svět a prostor. Mít právo na pravdu a vlastní zkušenost a prostor nejen snít, ale ze snů stavět svět.

Ale nevyprávějme o ději knihy půvabně ilustrované výtvarnicí Helgou Hrabincovou. Čtěme ji.

A chvíli ji žijme. Na zkoušku, jsme-li toho ještě schopni.

Dva po věky prolínající se světy. Ten dětský a svět dospělých se otevřením knihy protnou v průsečíku perspektivy prožívaných dnů a roků. A ten průsečík má jméno. Je to život.

A protože každý život je příběh a vlastně každé umění je příběhem, je třeba o nich umět vyprávět. A autorka Ali nám všem především vypráví.

Vítězná cesta dětských voltižérů vedených Bratry Sokoly z tajemné křížkovsko-míškovské země, aby i v Praze byli první a přijal je pan prezident, je náhle prostorem k dětskému i dospělému hledání tváře naší budoucnosti.

Ali, po vyhraných voltižérských bitvách, se houpe v koruně starého dubu a vidí padat hvězdu. Ten, kdo ji vidí, si může něco přát a přání se mu splní. Prý třikrát. A tak si Ali přeje a hned pro všechny a třikrát, kdyby se přání nesplnilo napoprvé, aby všichni měli svět jako ten její. Trochu obyčejný, trochu bláznivý, trochu – no, abychom se chvíli dívali kolem sebe. A snažili se pochopit Shakespearova slova: „ Bláznovství, pane, obchází kolem světa jako slunce; není místa, kde by nesvítilo.“

Přejme si tedy dlouho postát na slunci s dětským bláznovstvím a zkusme pochopit velikost obyčejného pozdravení: „ Dobrý den.“

Ali a kůň za milión miliónů je jako most, který kdo přejde, má právo vyprávět. Vyprávět a být těm druhým blíž… A kdyby mu náhodou chyběl příběh, ať jenom obyčejně čte. Je přece vždy co a komu.

Závěrem je třeba vzpomenout i autorčiny prózy pro dospělé čtenáře. Tyto knihy jsou sondami lidských osudů, které ve své opravdovosti vykreslují pravou tvář současné společnosti a téměř existenciální zobrazení člověka a jeho konání v kontextu s životy druhých.

Marcella Marboe-Hrabincová napsala několik knížek pro dospělé, několik pro děti a také jeden publicistický román, Bitva na Kavčí hoře. Román je založen na osobních zkušenostech autorky z jejího působení v Radě ČT v krizovém roce 2000. Za tento román ji KALF odměnil cenou P. Jilemnického, ale románem „zobrazení a vykreslení aktéři“ nad spisovatelkou, skutečně mimořádného talentu, vyhlásili, jak je v Čechách zvykem, prapodivnou klatbu.

V průběhu své spisovatelské existence získala Marcella Marboe několik dalších literárních cen, jakými jsou Cena nakladatelství Albatros, Cena dětského čtenáře za knihu Madlenka a kůň Zlatohřívák, cenu Albatrosu za rukopis sbírky novel Vyměním týnejdžra za cokoliv. Za vydaný titul téže knihy pak obdržela v roce 2013 mezinárodní cenu E. E. Kische. A cenu M. Švandrlíka získala za humorný román Utrpení docenta H.

Svazujícím motivem všech jí napsaných děl je konfrontace běžného života lidí s molochy polopravd, nadutosti, hlouposti, farizejství a nekonečných pokusů „neschopných“ vychýlit hodnotovou růžici ve svůj malý, lidský, politický prospěch.

A proti této „rakovině současného globalismu“ staví Marcella Marboe životem malých i velkých změřitelný svět, který je pro každého a vždy změřitelný důsledky rozhodnutí a činů každého z nás.

Poslední autorčin román, Jsi někdo jiný, který vyjde v příštím roce v nakladatelství Olympia, jako jeden z titulů programu „Vzděláním a sportem k sebevědomí,“ je toho víc než dokladem.

Závěrem se mi chce zopakovat Goetheova slova:

„Vcelku je spisovatelův styl věrným odlitkem jeho nitra. Chce-li někdo psát jasným slohem, nechť má nejdříve jasno ve své duši; a chce-li někdo psát velkolepým slohem, nechť má velkolepý charakter.“

O charakteru spisovatelky Marcelly Marboe-Hrabincové nelze pochybovat. A jas její duše ať posoudí sami čtenáři…

Tedy, těšme se.

FRANTIŠEK MAREŠ

Slovensko uprostřed Prahy

Laudatio na Slovenský dům v Praze

Poznal jsem ty dva, Naďu Vokušovou a Vladimíra Skalského, asi před pětadvaceti lety.

Měli jsme kanceláře na stejném patře domu s výhledem na Hradčany. Oni svých 15 metrů čtverečních pro provozování aktivit Slovensko-českého klubu, já svých 15 metrů čtverečních pro provoz tehdy třetího největšího nakladatelství v Česku (Votobia).

Nešlo se nepotkat. Nejen na chodbě, ale hlavně v aktivitách, které byly a jsou od té doby založeny na vzájemné empatii, společných zájmech, lidské blízkosti a kulturní spojitosti.

Zažili jsme spoustu věcí. Snahu o založení společné česko-slovenské vysoké školy, zhacené rovnou měrou českou i slovenskou byrokracií, ale také několikaletý úspěšný Minifestival slovenského divadla a kultury v Praze, kde se prezentovali zejména slovenští umělci, hudebníci, literáti, herci, výtvarníci atd. žijící v Čechách, a řadu dalších akcí.

Desítky křtů knih, koncertů, dokonce i osobních jubilejních večerů, které ale přerostly privátní rámec rodinné oslavy ve svátek slovensko-české kulturní sounáležitosti.

Aby to nevypadalo, že se chci přihřát na slávě druhých: chci hlavně říct, že už čtvrtstoletí zblízka obdivuji činorodost, pracovitost, kulturní vytříbenost a často i dramaturgickou odvahu dvou lidí, kteří dnes tvoří instituci zvanou Slovenský dům v Praze.

V tomto domě se setkáte nejen s výtečnou slovenskou kulturou, ale také s dobrou atmosférou, která vám dá zapomenout na rozdělení společné republiky před třiceti lety.

V tomto domě v Soukenické ulici v centru Prahy zůstáváte doma: v česko-slovenských i slovensko-českých kruzích, tak důvěrně známých a společně sdílených.

Původně jsem chtěl tento text nazvat „Malé Slovensko uprostřed velké Prahy“, ale pak mi došlo, že je to možná naopak: „Kus velkého Slovenska uprostřed vlastně docela malé Prahy“. Slovenský dům obdržel právem cenu Unie českých spisovatelů a já mu k tomu nejen gratuluji, ale mám z toho spolu s ním velikou radost.

PETR ŽANTOVSKÝ