MILAN BLAHYNKA

Bílou knížečku kapesního formátu MOJE (i) MÁ GÉ (v tiráži pouze: Vydáno v Ostravě 2021, I. vydání, 88 stran), k níž se jako autor hlásí Kundomil Dobrohmatý, mně ukázala a pak i opatřila blízká mi žena, které jí poslal, aniž se s ní zná, sám autor s věnováním „Rezortní kolegyni“ (její jméno) „Kosťa“ a datum.

Protože adresátka je uznávaná básnířka, po níž se plaší muži (má také oddané čtenářky) a v jejichž četných sbírkách je erotiky víc, než bývalo a doposud je víc než český průměr, dedikace „rezortní kolegyni“ možná znamená, že ji má za básnířku sourodou, a určitě to znamená, že se sám považuje za básníka. To ji přimělo, ač se o porno, jaké si „Kosťa“ vepsal do pseudonymu, nezajímá a nebaví ji, aby se zajímala, kdo autor provokativního pseudonymu je. Zatím vypátrala, že je to původem Řek, vyrůstající od dětství u nás, zakořenivší v Ostravě a zvládnuvší nejen češtinu (přesněji: jen mluvenou verzi moravské a slezské spisovné češtiny, jak naznačuje spona „jsu“ místo „su“), a to suverénně jako jen málokdo. A jak si je jista po pročtení knížky, zřejmě se zamiloval do české poezie, zejména moderní, která bořila a boří všecka možná tabu včetně v oblasti sexu; ba co víc, „Kosťa“ si osvojil i její hravost. Napovídá to název knížky víc než průhledný pseudonym autora, název, který se dá s kapkou licence číst jako i „Moje imidž“, ač autor bez licence sděluje, že jeho Nejmenovaná má (někdy pracně hledaný) a vlastně celá je onen pověstný bod Gé; celá je ten bod v míře větší a netajené, což hlásí velikost i zabarvení písmene (zeleně svítící volno na semaforech) v jinak černém názvu; že prostě sdílí jeho životní prioritu. Šťastný to muž?

Že je KD básník, avizuje už čtyřveršová Předmluva: „Moje verše přežijou / v prostoru i čase / já jsu totiž nesmírné / literární prase.“

Podobně o autorově nadhledu svědčí i názvy pěti „kapitol“, tj. oddílů sbírky: Pro zasmání, Geni(t)ální verše, Samohonka / Romantika / (B)anální. Hlavně v oddíle Romantika se čtou i sloky „neprasácké“ jako na důkaz, že i takovými by si autor zajistil pozornost jako „slibný talent“: „Po plechové dvojce vína / lépe se vám spalo / už jste zase trochu jiná / a to není málo.“ Nebo Vlasopád: „Od hlavy k páteři splývavá řeka / stříbrný vodopád po zádech stéká // Ruce své ponořím do chladné vláhy / jehličky do kůže prolétnou záhy. // Když hlavu otočíš vlny se rodí / dotekem ve vlasech prsty se brodí.“

Většina, gró sbírky je však, a to je doména KD, pěkně peprná: „Za všechny mé hříchy / asi bude proklet / nenápadný, tichý / penisový loket.“ (Řekl bych, že autor zná, aniž napodobuje, sloku Jaroslava Seiferta o české paní vzácné, kde moderní klasik rýmuje „hrála totiž tenis“ a „Nezval říká penis“.) Víceméně současně vydaná Vodova básnická sbírka má název Automat na plyšáky, v Mém (i)máGé je sloka Plyšáček: „Tvůj plyšáček kundelatý / hebký je, a celý zlatý / po kundě ti voní skvěle / vezmu si ho do postele.“ Dětská hra? „Zahrajem si na honěnou / už jsi velká tak to smíš / já tě budu chvilku honit / a ty mi ho pak vyhoníš.“ To je poezie, erotická, ale nesprostá, něžná.

Jinde zazáří parodie, například v Bezpečnostním skolení (o tom, jak skolit dámu) anebo v Jazykové škole: „Zítra asi navštívíš / jazykovou školu / jazykem se naučíš nahoru i dolů // Doleva i doprava / špičkou hezky kmitat / nebudu ti dokola / jak to dělat, říkat!“

Mistrovská báseň je Dobře dívku pomilovat: „Tvoje prsty v klínu bloudí / po mistrovi výkon loudí / Mistr štěstím bez sebe / mistrovsky tě ojebe.“

Dobrohmatého rozmarné verše plné hry nerozpakují se i seknout; to je Svatomartinská husa: „Moje dívka Martina / svatá zrovna není / netuší jak začíná / správné vykouření // Možná bych vysvětlit měl / jak nastavit pusu / dlouho už jsem neviděl / takhle blbou husu.“

Podle dalších veršů sexuálně i básnicky megapotentní autor přichází nesměle (prozatím toliko v knížečce, která se neprodává a není ani v olomoucké knihovně s právem povinného výtisku; do katalogu ostravské vědecké knihovny jsem nenahlédl) s verši, jaké ještě nedávno editoři teprve posmrtně uveřejňovali (někdy nejisti autorstvím: Vrchlický) z díla moderních velikánů, a jaké se doposud ve sbírkách objevují jen jako – řečeno s Nezvalem – „rybíz do palačinek“. Poté co Moje (i)máGé vyjde normálně knižně, tedy s číslem ISBN (není pochyb, že se tak stane), stane se poezie jejího druhu uznávaným „normálním“ druhem poezie, tak jako jím je poezie přírodní, politická, rodinná nebo reflexivní – a ztratí velkou část své účinnosti a atraktivnosti jako každé zakázané ovoce, uvolněné do volného prodeje.

Budem moci zaplakat, že další část ledovce vzrušení do x let nepřístupného roztála, ale nebudeme moci proti tomu nic udělat.