IVANA BLAHUTOVÁ
Ruská filoložka a překladatelka ze slovenštiny a maďarštiny Darja Jurjevna Vaščenková (* 1982) se věnuje sémantice, gramatice, lingvistice a také slovensko-maďarským jazykovým kontaktům. Ve své studii Mentální a emocionální predikáty v lyrice Pavla Janíka a Milana Rúfuse (Slavjanskij almanach 2009. Moskva: Indrik, 2010), ještě pod příjmení Anisimovová, analyzovala a srovnávala ze sémantického hlediska básnickou tvorbu dvou významných slovenských literátů: Pavla Janíka (* 1956) a Milana Rúfuse (1928–2009). Třebaže jde o práci určenou odborné veřejnosti, jsou její závěry jistě zajímavé i pro běžného čtenáře poezie. Z obsáhlé vědecké studie uvedu pouze některé informace.
Vaščenková záměrně srovnává dílo dvou současných výrazných slovenských autorů, kteří náležejí k různým básnickým směrům a diametrálně se odlišují svým individuálním stylem i tematikou. Zatímco Pavol Janík obvykle píše volným veršem a patří k básníkům „města a civilizace“, Milan Rúfus dává přednost verši vázanému (rytmickému) a je „básníkem venkova“. Vaščenková analyzuje jejich poezii z hlediska užití predikátů (přísudků) vyjadřujících mentální (racionální) a emocionální (iracionální) činnost člověka, přičemž právě tyto predikáty zprostředkovávají způsob přijímání reality tím či oním subjektem. Autorka používá jak metodu statistickou, tak především metodu kontextuální sémantické analýzy sledovaných predikátů.
Statistický rozbor ukázal, že podíl racionálních predikátů z celkového počtu všech predikátových jednotek činí jak u Janíka, tak u Rúfuse jedenáct procent, zatímco emocionálních je u Janíka devět procent a u Rúfuse šest procent.
Vaščenková pak podrobně rozebírá výskyt nejprve racionálních predikátů, rozčleněných do pěti skupin („myslet“; „vědět“; „zdát se“; „přicházet na myšlenku, řešit, poznávat“; „rozumět“) a jejich tři možné sémantické opozice (např. na jedné straně „vědět, myslet“, na druhé straně „poznávat, rozumět“). Statistickou analýzou zjišťuje, že u obou autorů ústřední místo shodně zaujímají racionální predikáty s významem „uchování znalosti a rozumové činnosti“ (tj. skupiny „vědět“ a „myslet“), zatímco v ostatních predikátech se tvůrci liší.
Z užívaných emocionálních predikátů sledovaných v rámci dvou skupin (tj. skupiny s významem emocionálního stavu a skupiny s významem emocionálního vztahu) se v poezii Pavla Janíka a Milana Rúfuse v obdobné míře objevují predikáty „bát se“ a „milovat, být nadšen“, které stojí v centru jejich lyriky. V ostatních predikátech se však oba básníci opět odlišují: u Janíka jsou frekventované predikáty s významem intenzivního citového prožívání (např. zlobit se, rozčilovat se, rozhořčovat se, být nadšen, obdivovat atd.), u Rúfuse jsou to naopak výrazy s oslabenou emocionalitou (např. být smutný, být unavený, trápit se).
Vaščenková dále v lyrice obou autorů detailně analyzuje racionální a emocionální predikáty v sémantickém (významovém) kontextu. Dospívá k závěru, že subjektem myšlení u Pavla Janíka je jak člověk, tak neživé objekty – personifikované lidské výtvory, např. „Lietadla si namýšľajú, / že sú viac ako lode“. Objektem myšlení lyrického hrdiny je jednak milovaná žena, jež je nedílnou součástí jeho vnitřního světa (mikrokosmu) a zároveň i světa vnějšího (makrokosmu), jednak objekty vnější reality. Události vnějšího světa Janík zasazuje do plynulých souvislostí s událostmi vnitřního světa, tedy s myšlenkami na téma milované ženy, např. „Vždy, keď myslím na teba, / svitá nad Buenos Aires / a Atlantik má nevysvetliteľnú farbu tvojich očí“.
Vaščenková konstatuje, že Janíkův lyrický hrdina sdílí s milovanou ženou společné vědění, které je nejpůvodnější a nejpravdivější. Láska se tak stává nejvyšším vyjádřením rozumu – právě že rozumu, a nikoli citu. „Pouze v lásce prvotní božský řád dosahuje harmonického ztělesnění v reálné skutečnosti a přináší vzájemné pochopení mezi lidmi.“
V poezii Milana Rúfuse jsou vedle lyrického hrdiny subjektem myšlení rovněž děti, ale nikoli ve významu přemýšlení, rozumového reflektování světa, čehož jsou schopni pouze dospělí. Děti jsou však naopak obdařeny maximálním věděním ve srovnání s dospělými lidmi: „Deti vedia, čo my nevieme.“ Kromě toho je maximální vědění dáno personám transcendentního původu – samému Bohu a apoštolům: „Bosé nohy apoštolov si rozumejú so svetom, / preto pamätajú a vedia svoju úlohu.“ Mentální proces podle Rúfuse představuje cílevědomé hledání dobra, hojně se vyskytujícím motivem je hledání ztraceného ráje.
Z emocionálních predikátů Vaščenková u obou básníků detailně sleduje predikáty s významem „bát se, mít strach“ a predikáty s pozitivním významem „milovat, líbit se, být nadšený“. Autoři se shodují v tom, že jejich lyričtí hrdinové milují své lásky, své blízké. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Janík zdůrazňuje jedinečnost milované ženy, jež současně náleží vnějšímu světu i vnitřnímu vědomí lyrického hrdiny, a tím představuje spojnici mezi lyrickým hrdinou a vnějším světem. Rúfus pak vzývá ženu jako takovou, ženu, která se realizuje ve třech různých hypostázích (podstatách): žena-matka, žena-milenka a žena-dcera.
V používání predikátů emocionálních vztahů se Janík a Rúfus zásadně odlišují mírou emocionální reakce na skutečnost nebo stupněm exaltovanosti. V Janíkových verších se často objevují predikáty impulzivní reakce, např. zlobí mě, rozčiluje mě, vyvádí mě z rovnováhy, dotýká se mě, rozněcuje mě, nedává mi spát… Přičemž spontánní pozitivní reakce je u něho četnější než negativní: „Nadchýna ma zvuk áut.“ „Obdivujem ovzdušie premiér.“ „Pýtate sa, / o čo ide, / a to ma desí.“
Naproti tomu Rúfus častěji používá predikáty signalizující bolest, smutek a únavu, v jeho lyrice jsou frekventované protiklady energické minulosti a apatické přítomnosti – „ochladol v srdci kov“; „doľúbil som svoje“. Rúfus dále nazývá své verše a tvůrčí činnost „svou bolestí“. Tvorba je v jeho pojetí nevyhnutelně spojená s utrpením: „Bolí ma báseň.“ Bolest a smutek jsou spjaty také se ztrátou kontaktu s Bohem: „A tak mi bolo, / tak mi bolo, / akoby práve umrel Boh.“
Sémantickou studii o lyrice Pavla Janíka a Milana Rúfuse uzavírá Darja Jurjevna Vaščenková konstatováním, že „určujícím faktorem užívání predikátů vnitřního stavu je u každého z autorů specifické doplnění druhého sémantického aktantu u emocionálních predikátů s významem strachu“. – Druhým sémantickým aktantem u predikátů emocionálního stavu se rozumí příčina emoce, tj. zde konkrétně příčina strachu. – „V případě strachu ze života lze mluvit o racionální dominantě (…), v případě strachu ze smrti o dominantě iracionální. Přičemž racionalita/iracionalita individuálního autorského stylu se neprojevuje v procentuálním uplatnění mentálních nebo emocionálních predikátů, nýbrž v zaměření kauzálních vztahů, v nichž jsou tyto predikáty použity.“