FRANTIŠEK UHER

Literatura a umění mají mnohdy obecnou tendenci přikládat si větší význam, než jaký ve skutečnosti mají. Mnohé hodnoty však smazává čas, některé jsou samovolně nebo stupidní nepřejícností mimoliterárních vlivů vmanipulovány do prostoru zapomnění, aby za čas zajiskřily jako meteory a znovu nabyly významu stálic.

V tom ovšem není stěžejní problém. Skutečná hodnota dozrává pod různorodými vlivy a bývá objevována zcela neočekávaně, někdy i náhodně. Neboť tady platí, že o kom se nemluví a nepíše, jako kdyby nebyl.

Tvůrci „od pera“ mají jistou výhodu, většinou nejsou terčem veřejného zájmu a hanlivého pokřiku, nemají také nic společného s těmi, kteří až patologicky hořekují, jakmile nejsou naplňovány jejich přemrštěné ambice. Je jim dobrá i každá ostuda, jenom když jsou viditelní, jenom když se o nich zase (nebo konečně) mluví.

Spisovatelům a básníkům takové nebezpečí příliš nehrozí; držíce se v pozadí, prezentují se většinou výlučně svou tvorbou. Jakýkoli jiný způsob obvykle působí záporně na kvalitu a vnímání jejich tvorby.

Negativem je ovšem současná skutečnost, že zdařilá díla se těší jen nevýrazné pozornosti. Platí to také o básnické sbírce Terezy Šustkové TÍHA VLNY (Host 2021, 80 str.), elegantně vypravené na pouť za čtenářem. Nepochybně tíha vlny, omývající břehy, po nichž se ubírá. Upozornila na sebe již talent prozrazující sbírkou Skrýše (2018). Čtyřletá pauza není pro tvůrčí vývoj právě ideální, ale neznajíce okolnosti zůstaňme u prostého konstatování.

Výrazně introvertní poezie Terezy Šustkové je plná drobných výkřiků, střídmých zastavení, duchapřítomných obrazů smířlivostí, pochopení a plastického vidění.

Zřetelně vyčnívá tautologický odstín, v symbolické logice označení pro pravdivou větu. Neboť Šustkové jsou vlastní přesně a poměrně detailně stylizované obrazy a krystalicky čisté příměry. Obrazy, které vydávají jakýsi retrospektivní přehled o tom, jak život klopýtal a nastavoval ostny, jak šuměl i laskal.

Sbírka začíná veršem Nový domov u lesa. Jako kdyby psala prsty slepenými chlebovou moukou. A do třetice všeho dobrého: Kdo by si nepřál říkat hojivá slova.

Tady se dostáváme k jednomu ze základních stavebních kamenů její poezie, kterým je objektivní přístup ke všem každodenním peripetiím, k vědomí naplnění, také však k drobným steskům, přijímání nevyhnutelnosti palčivých peripetií, střízlivého jasu prchavého okouzlení atmosférou dní i nocí, atmosférou nevyhnutelného, zasluhující tichý respekt.

Když čteme Zůstaň při mně, prosím, bez nároku na útěchu / Další dny se stávají potravou pro divokou zvěř, dostáváme se k velice sugestivnímu průlomu, k odhalení skrytého ostří, jímž prostřednictvím svého soukromého světa brání obecné životní hodnoty.

Není právě vhodné rozdělovat současnou básnickou (i jakoukoli jinou) ekipu na mužskou a ženskou. Stává se, že autorky svůj ženský přístup a pohled k vlastní škodě zdůrazňují, jako kdyby se dožadovaly zvláštní shovívavosti.

Tomu je Tereza Šustková na hony vzdálená a ženská (především mateřská) autorská pozice se ve sbírce Tíha vlny naopak stává mimořádně výrazným pozitivem.

Její poezie dozrála v prostředí, kde naprosto přirozený občasný záblesk tísně, stesku a smutnění ladí s diskrétně zahalenou perspektivou sněženek.