ANTONÍN ŠLECHTA

Zastavila se u mne Valerie. Holka drobňásek s pohledem odmítnutého psa. Na kus řeči. Končilo jaro. Vyvedl jsem ji ven a prováděl úpickými kopci. Kráčeli jsme nad údolím s blyštivým klikyhákem Úpy. Všude kolem sytě živá zeleň listů, vyhřezlá z nedávno prasklých pupenů. Chtě nechtě jsem ji obdivoval. Byla tak svěží. Zeleň. Valerie zdaleka ne. Houpala se vedle mne na vysokých podpatcích. Vyťukávala jimi do asfaltu cvakavou morseovku. Depeši jsem nerozuměl, ale Valerii to slušelo náramně.

Mluvili jsme o zbytečnostech. Hovor zadrhával v dlouhých pomlkách, kdy Valerie nezvedala pohled od špiček bot. Bylo jasné, že jí táhnou hlavou pochybnosti v sevřeném klínu jako husy na podzim. Vytrvale vpřed. Proto ta únava v očích, zmuchlaný úsměv. Po jedné z pomlk položila otázku:

Znáš nějaké šťastné lidi?

Spíš naslepo, než s rozvahou jsem odpověděl:

Znám hodně šťastných lidí.

Zjevně jsem ji výrokem neuspokojil. Pohled sklopila až někam pod podrážky bot. Na mou odpověď nenavázala a já na dotaz zapomněl ve vlnách další konverzace.

Chtěla mi cosi říct, ale neměla odvahu pokračovat v nakousnuté myšlence. Nevěřila mi natolik, aby se rozpovídala. Mluvili jsme už jen o zbytečnostech.

Dva dny nato jsem se skrz drobnou příhodu vrátil k jejímu dotazu.

Věnoval jsem část soboty výsadbě semenáčků muchovníků do prodeje. Sad muchovníků je naše společná věc. Moje a Marka. Věc napůl živnost, napůl koníček. Jak kdy to zrovna vychází. Bránu sadu jsem otevíral ve chvíli, kdy kolem procházel šestiletý klučina, sousedův vnuk. Obrátil se na mne bezelstnou otázkou:

Co to je?

Stočil oči ke keřům. Odpověděl jsem:

Muchovníky.

Vy se o ně staráte?

Ano.

Odzbrojil mne nevinným konstatováním:

To je šťastná práce.

Neřekl hezká ani krásná. Bylo mu šest a věděl, že je to šťastná práce. Teprve v té chvíli jsem si to plně uvědomil i já a dal mu za pravdu: Ano, je to šťastná práce.

Jak to mohl vědět on, nevím. Asi mu daná chvíle a potřeba něco povědět přinesla na jazyk právě takovou větu, aniž by vlastně věděl, co říká. Dítě.

Vzal jsem si novou informaci za vlastní, vzpomněl si na kamarádčin dotaz a věnoval celý následující den pozorování lidí. Jsou šťastní?

Tohle všechno jsem v tu neděli viděl:

Před mým rodným panelákem nastupovali do automobilu manželé ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety. S nimi jejich dvacetiletá dcera. Do sedačky usadili mrně v růžovém. Vnučka nebo opožděná dcera, kdoví? Zřejmě jedou na výlet. Nesmáli se ani se neobjímali, ale zoufale se netvářili. Takže ano. Jsou šťastní.

Než jsem dopřemýšlel nad odjíždějící rodinou, vrazil do mne soused. Šedesát let, sporý mužík, houževnaté svaly, dlaně ztvrdlé prací. Žije sám ve dva plus jedna. Před mnoha lety rozvedený. Stočil jsem hovor na ženské. Vděčné téma, které má do štěstí co promlouvat.

Zdůraznil:

Tu, co jsem chtěl, nechtěla mě. A ty, co chtěli mě, jsem zase nechtěl já. Ženskou bych bral. Pro radost. Vyprat, vyžehlit, uvařit, uklidit si umím sám. Na to bábu nepotřebuju. Sem tam vyjet na výlet, zatančit, to jo, ale jen sem tam, ne pořád. Ale než bych se s ženskou dohadoval a handrkoval, to radši budu sám.

Zdá se tedy, že má jasno a je tak šťastný. V kapse mi cinknul mobil. Omluvil jsem se a četl došlou zprávu. Soused spěchal dál za svými záležitostmi. Valerie, v SMS jsem cítil všechen smutek z posledního shledání –

CO MUZE CLOVEK ZMENIT?

Odpověděl jsem intuitivně –

V OSTATNICH LIDECH TEMER NIC, V SOBE TEMER VSE.

Opodál, vedle dětských prolézaček, posedávalo shromáždění cikánských maminek. Klábosily. Okolo pobíhala nebo se houpala v kočárcích cikánská mrňata. Shromáždění nebylo hlučné, i když živé. Maminky se smály a zaníceně gestikulovaly. Slušně oblečené. Až na výjimky tělnaté ženské. Dle počtu dětí souzeno, jim nic nechybí, alespoň co se mužů týče. Ano. Jsou ve své maminkovské prostotě šťastné.

Mezitím se na parkoviště přišoural osmdesátiletý děda s ovázanou rukou. Otevřel Škodu 1101 Tudor cabrio z roku 1948. O generaci mladší dvojice na něho pokřikovala:

Prej prodáváš?

Prodávám.

Jinak ani slůvko navíc. Soustředěně leštil čelní sklo, jako by nic jiného neexistovalo. Nevypadal zdrcený ani lítostivý, takže ano, je šťastný, i když prodává letitého přítele. Zřejmě včas rozpoznal okamžik pro rozchod nejpříhodnější.

Mezi paneláky poletovali motýli. Samí bělásci. Navečer je vystřídají rorýsi, střemhlaví letci. Ještě později se objeví netopýři, akrobati. Každý z letců ve vyhrazeném čase, tak jako my na divadle života.

SMS od Valerie –

MUZE BYT CLOVEK LEPSI?

odpovídám nablind jako prve –

CLOVEK AUTOMATICKY SMERUJE K TOMU LEPSIMU V SOBE. POKUD TOMU SAM NESTOJI V CESTE.

V Penny Marketu jsem nakoupil potraviny do zásoby. Za pokladnou seděla hodně vzdálená známá. Ani si s ní netykám. Starší živelná ženská. Zapředl jsem rychlý rozhovor na dvě doby:

Co vy tady? – Na brigádě. – Neříkejte mi, že škola takhle mizerně platí? – To víte, chudá vdova. – No stejně. Takhle málo škola neplatí. – Splácím dluhy za mladou. Ručila jsem jí. – Tak to jo. Na takové případy jsem už narazil. – To byste koukal, jak je na mně ještě hnusná.

Pokladní účtenkou mne vystrčila z dosahu své činnosti a vpustila do něho někoho úplně jiného. Zde jsem poprvé zaznamenal pochyby ohledně štěstí. Těžko posuzovat, ale po celou dobu se usmívala, jako by se chlubila tím, co se jí v životě přihodilo. Vdova a zneužitá matka.

Prodejnou proudily davy lidí. Prázdní dovnitř, obtěžkaní ven. Pestrobarevná směsice. Přehlídka oblečení, účesů a tváří. Povýšených, uťápnutých, sprostých, hrubých, soustředěných, zaujatých. Tváře nošené pro lidi se doma promění na tváře pro manžele, manželky a děti. Tváře pro blízké. Bude v nich láska, pohrdání, vstřícnost nebo nenávist?

Slunce jarně hřálo. Zmocnila se mne chuť na první letošní zmrzlinu. Stánek na parkovišti Penny marketu mne zval na párek v rohlíku, langoše, pizzu, hranolky s kečupem, ledovou tříšť a spoustu dalších laskomin, ale já chtěl jen zmrzlinu. Paní těsně před šedesátkou mne zklamala povzdechnutím:

Omlouvám se, ale půl stroje od pátka nefunguje. To se vždycky musí stát před víkendem, abych nesehnala nikoho na opravu. A v druhé polovině před chvílí došla meruňková. Přijel manžel, vyčistí stroj. Má chudák zlomenou nohu. Ale už za půl hodiny bude všechno v pořádku. Namícháme vanilkovou.

Pobíhala od mrtvého zmrzlinového stroje k mikrovlnné troubě s bůhví čím. Momentálně vykolejená z běžné rutiny. Ale má oporu v manželovi, je tedy přes všechny dnešní potíže šťastná. Až se přežene mrak okamžitého nezdaru, bude to očividné.

Kolem procházely dvě sedmnáctileté holčiny. Štíhlé krásky s dětskými rysy. Za rok dozrají do plné ženskosti. I potom budou žít ještě pár let v dětské naivitě, ale to už nebude nikoho zajímat. Ostatně ani je ne. Koketně pozdravily a potutelně se usmály. Jedna na druhou. Takhle se spolu procházejí, co já vím, minimálně od doby, kdy u nás brigádničily v sadu, ale zřejmě již dávno před tím. Šťastné holky.

Opět Valerie –

KDE SE BERE ZIVOTNI BOLEST A STRADANI?

V TOM, CO MAME RADI.

Odjel jsem rozšiřovat řady vysázených rostlinek. Sadařský parťák Marek už dřepěl na plastové přepravce a nimral se v sazeničkách. Z okýnka škody pickup vyřvávalo rádio Impuls. Vítal mne:

Nazdar Lulóňo.

Slunce obstojně zatápělo. Nastavili jsme mu vybledlá záda. Večer budou spálená, ale teď to byla příjemná sluneční lázeň. Na sadě kupodivu nelétali žádní motýli. Vysoko kroužil jen párek dravců, slídil po kořisti.

Síla, co?

Co jako?

Sázíme sto dvacetikoruny.

Jak to myslíš?

Prodáváme každou sazenici po sto dvaceti, ne?

Aha.

Docvaklo mi.

Domluvili jsme si na pozdní odpoledne setkání v Pálence, on u sklenice piva, já u sklenice coca-coly. Oba před velkým plátnem, na kterém se odehraje zápas mistrovství světa v ledním hokeji – Kanada-Česko. Těšili jsme se. Očividně šťastní. Sejde se nás tam velká fandící síla.

Sázeli jsme mlčky. Po letech společné práce už není třeba řečnit. Víme, že na všechno nakonec přijde řada. Není kam pospíchat, ani proč s čímkoliv kvaltovat. Mlčení přerušila Valerie –

NEROZUMIM.

JEN TO, CO MAME RADI, PRINASI POTESENI I SMUTEK. RADOST I ZOUFALSTVI. K CEMU NEMAME VZTAH, TO SE NAS NETYKA, JE NAM CIZI, LHOSTEJNE.

Kdo to?

Ptal se Marek.

Valerie.

Co to? Něco bude?

Větřil.

Nic nebude. Zdá se, že se v něčem potácí.

No jo, jako my všichni.

Dlouze jsem si kamaráda prohlížel. Je snad za tou řádkou šťastných lidí, které jsem dnes potkával, něco jiného, nežli jsem viděl? Marek soustředěně sázel. Připravil v kontejneru hluboký důlek v zemině a do něho opatrně narovnal tenké kořínky rostlinného miminka. Zahrnul sazeničku a prsty udusal hlínu okolo ní. Já mu mezitím připravoval kontejnery s vlhkou zeminou. Vzpomněl jsem si na šestiletého klučinu z předvčerejška.

Šťastná práce.

Co?

Ále, nic. Pindám.

Poledne se hlásilo o slovo a s ním hlad. Marek se sbíral k rodičům na nedělní obědovou seanci. Ptal se:

Ty dnes kam?

Do Suchejch, do hospody. Sám pro sebe vařit nebudu, i kdybych to uměl.

Jasně.

Ve dvě tady?

Ve dvě.

V suchovršické hospodě sedávám často sám, záleží na ročním období, počasí a na nevyzpytatelnosti lidského jednání. Dnes je den vhodný na procházky víc nežli na vaření, tak bych sám jíst neměl. Nemýlil jsem se. V rohu u velkého stolu se bavili rodiče spolužáka Ládi Mladíka. Posadil jsem se pod okno ke stolu pro dva. Servírce jsem oznámil:

Slepičí vývar, guláš s bramboráčky a kofolu. Do třetinky.

Věnoval jsem se Valeriině SMS –

JAK MUZE BYT CLOVEK LEPSI?

– ZRIDKAKDY ZE SVE VULE. CASTEJI Z TRYZNE A ZOUFALSTVI. JAKE STRADANI TO SPUSTI, A KDY SE TAK STANE, SE NEVI.

Cucal jsem nudle z vývaru, když do hospody vstoupila manželka spolužáka Mladíka. Pozdravili jsme se vzájemným:

Ahoj.

Hezká ženská, vysoká, dobře rostlá. Padesátka na ní není vidět. Prošla kolem sportovním krokem. S tchánem a tchýní se přivítala políbením. Zřejmě to takto dělají již víc než čtvrt století, co si vzala Láďu.

Ten na sebe nenechal dlouho čekat. V cyklistickém se hrnul hospodou v doprovodu podobně ustrojených Mladíků juniorů ve chvíli, kdy jsem rozkrojil první česnekem vonící bramborák. Pozdravili jsme se vzájemným:

Nazdar.

Láďa se u mne chvilku zdržel, optal se, na co se v podobných situacích ptá, aniž by ho zajímaly odpovědi. Pokynul hlavou k dlouhému stolu.

Musím. Rodiče slaví.

Jasně.

Prokládal jsem guláš bramborákem a podléval kofolou. Servírka donesla kousek štrúdlu posypaný moučkovým cukrem.

Pozornost podniku. K zakousnutí.

Usmál jsem se.

Kráčela zpátky za pípu a s ní dvě umně tvarovaná lýtka v kalhotách nad kolena. Milé a lákavé.

U dlouhého stolu se rozvinula debata tří generací Mladíků. Urostlí, statní, životaschopní. Žádný viditelný neduh. Snad jen děd ve svých sedmdesáti letech se mírně hrbil. Mluvili spolu zpříma, bez afektu a sebejistě. Žádný skrytý šleh posměchu nebo výčitky. Šťastná rodina.

SMS od Valerie cinkla ve chvíli, kdy jsem do rukou servírky svěřoval dvě stravenky po šedesáti korunách:

Děkuju.

Lýtka jsem si neprohlížel, četl jsem zprávu –

KDE JE UNOSNOST VSEHO?

Dotaz mne vylekal, ale vzápětí jsem se uklidnil. Kdyby to bylo vážné, neptala by se.

UNOSNOST NEZNAMA. NIKDO NEVI, KDY SE V NEM CO ZLOMI.

Marek už seděl na modré přepravce obrácené dnem vzhůru, rovnal kořínky sazeniček do důlků a hlásil:

Máš zpoždění.

No jo, Valerie. Samá SMS.

Ušklíbl se a mlčky sázel. Ani pohled ke mně nezvedl. Tušil jsem, co úšklebek znamená, ale tentokrát se mýlí. Jsme v tom nevinně. Já i Valerie.

Zazněly údery koňských kopyt. Z polní cesty se zvedala oblaka prachu jako ve scéně z Divokého západu ve východoněmeckém westernu svého času. Manželé ze sousedního statku se skupinkou mladistvých pomocníků projížděli koně. Hospodář na nás ze zvyku hrozil pěstí, jeho žena důstojně pokynula hlavou a pomocníci stydlivě klopili oči z koňských hřbetů. Vesele jsme jim mávali a častovali je úsměvy od ucha k uchu. Byla to taková šťastná koňsko-lidská skupinka spokojených bytostí. Než dozněl dusot, ozval se mobil. Valerie –

PROC NEJSEM STASTNA?

– PROTOZE NECHCES.

– CHCI!!!

– CHCES, ABY SE TI PLNILA TVA PRANI, NE ABYS BYLA STASTNA.

– V TOM JE ROZDIL???

– VELKY!!!

Nechcete si někam zajít na víno a v klidu si popovídat z očí do očí, než se takhle vzájemně vopípávat?

Bránil Marek staré zvyky.

Máš pravdu, ale někdy to prostě musí být takhle.

Asi jo.

Zabručel z poloviny souhlasně a z poloviny nesouhlasně. Vysoukal z kapsy svůj mobil, ale jen proto, aby zkontroloval čas.

Pojedeme, ne?

O svá práva se hlásilo blížící se utkání Kanada-Česko.

No jo. Balíme. Stejně to za nás nikdo neudělá.

Rozjeli jsme se do svých domovů spláchnout sprchou prach pracovní neděle, ustrojit se do hodobožového, abychom čistí a vymydlení zasednuli v klubu Pálenka před velké plátno. Na schodech paneláku jsem ještě stačil požádat sousedku bydlící o patro níže:

Jestli nebudete zítra prát, natřel bych modrou barvou balkonové žbrdlení. Dám pod sebe papíry, ale něco k vám dolů určitě ukápne. Tak jen abyste to věděla.

Bez okolků souhlasila, a jakožto přičinlivá ženská vznesla přání:

Jestli vám zbude trocha barvy, tak bych si zatřela pár rezavých fleků.

Obchod jsme uzavřeli bez nejmenších komplikací. Tetelila se radostí. Šťastná žena.

SMS od Valerie přišla ve chvíli, kdy jsem přijížděl do Pálenky. Nějak jsem se na pěší přemísťování necítil, buď stáří, nebo únava –

CO JE SPATNEHO NA PRANICH?

Jak něco takového vysvětlit do SMS? Schoval jsem telefon, zaparkoval, vyběhl po schodech, nechal si nalít půllitr coca-coly a zasedl k Markovi a ostatním.

Hokejoví odborníci v nadživotní velikosti věštili na plátně z křišťálové koule vyhlídky českého týmu. Občas proloženo reklamou. Přemýšlel jsem nad odpovědí Valerii. Osazenstvo stolu mé mlčení respektovalo. V očekávání zápasu překřikovali jeden druhého. Někteří v dresech národního týmu, jiní v nedělním a jiní v ošuntěném. Každý podle nátury.

Cecek už měl naváto pod čepicí a nebyl sám. Pivem se silnili mnozí. Zápas právě začal mrštěním puku z ruky rozhodčího mezi hokejky soupeřů. Jen to zapraštělo.

V davu diváků v Pálence i na stadionu zavládlo napětí.

Čéééši!!!

Zařval každou chvíli někdo. Tady i tam. Všichni očekávali slavné vítězství. Já psal Valerii. Střetl jsem se s očima Marka. Mávnul rukou, jako by nade mnou lámal hůl. Při psaní SMS padly dva rychlé góly. Do naší sítě. Sálem zklamaně zahučelo.

NIC SPATNEHO NA PRANICH NENI. JEN KDYZ SE TI SPLNI, DOSTANES JE HOLT SE VSIM, CO S SEBOU SPLNENA PRANI NESOU.

Odpověď Valerie byla okamžitá.

CO TIM MYSLIS?

Začal jsem vyťukávat nejdelší SMS svého života. Někde v půli se změnila na MMS. Jestli to znamenalo něco konkrétního, to já proboha nevěděl. Pěstuju sazenice muchovníku, taje digitálního světa mi zůstávají nerozluštitelnou záhadou. Hokejový zápas se dál odehrával bez mé pozornosti.

ZNAS TEN INDICKY PRIBEH? CHLAP CHTEL NABYT SCHOPNOSTI, ABY SE MU SPLNILO VSE NA CO POMYSLI. SEL ZA MUDRCEM S PROSBOU O RADU. TEN MU PRANI ROZMLOUVAL, ALE ON SI STAL ZA SVYM. MUDRC MU PORADIL MEDITACNI CVICENI, KTERE MUZ POCTIVE CVICIL, AZ SE PO DVACETI LETECH JEHO PRANI SPLNILO. POMYSLEL NA DUM A MEL DUM. POMYSLEL NA PALAC A MEL PALAC, POMYSLEL NA NEZMERNE BOHATSTVI A MEL JE. BYL NESKONALE STASTNY, NAPLNIL SVUJ ZIVOTNI SEN. JENOMZE NEKDE POBLIZ ZARVAL TYGR, MUŽ SE LEKL A POMYSLEL SI – TYGR MNE SEZERE. NO A CO MYSLIS???

Sálem proběhl divoký spontánní výkřik.

Góóól!!!

Radost neznala mezí navzdory skutečnosti, že jsme pouze snížili stav na jedna dva. Radost se stvrdila objednávkami štamprlí různých barev, chutí i vůní. Štěstí přítomných se dalo krájet do zásoby. Mezi mnou a Valerií se rozhostila digitální pomlka. Sledoval jsem zápas a jedním uchem poslouchal vyprávění vedle sedící Dominiky a Radka:

Musí prostě z baráku! Dokud se za ním táhnou problémy s drogama, tak ho doma muž nenechá. Nemůže ohrozit, co jsme celý život budovali. Jenomže, já jsem máma, jak ho mám nechat jen tak jít?

To jste ho vyhodili na ulici?

To ne. Normálně byl doma a sekal latinu, ale kamarádíčci si ho našli a už v tom plaval znova. Dohodli jsme se, že půjde, co nejdál odsud, aby se od nich odříznul úplně. Sehnala jsem mu v Brně podnájem i práci. Čekám, že každou chvíli zavolá, už by tam měl být.

Myslíš, že v Brně do ničeho nezapadne?

Nikoho tam nezná, snad ne. Slíbil to.

Hmm.

Dnes druhý případ, ve kterém je štěstí něčím narušeno. Nebudu-li počítat závěrečný hvizd píšťalky, který oznamoval, že do dalších bojů postupuje Kanada a my se vracíme domů. Fanoušci v Pálence reprezentantům zatleskali. Nejprve rozpačitě, ale pak se osmělili. Ovšem vítězný potlesk zní jinak. Čééši, nevolal nikdo, zato pípla Valerie –

ALE TO JE JEN PRIBEH.

– ANO, ALE I TOBE SE SPLNILO NEJVETSI PRANI – VELKY DUM, USPESNY MANZEL A DOKONCE I TO VYMODLENE DITE NAKONEC PRISLO. ZILA JSI JAKO PRINCEZNA, ALE CO TO S SEBOU NESLO? NASILI, PRAVNI VALKU, SIKANU PARAGRAFEM. TRI MRZACENE ZIVOTY.

Svět za okny ztmavl nastupující nocí. Pod okny projížděla osamělá auta. Horký květen. Povídali jsme si o hokeji, o práci, o tom, kdo kde s kým, o blížících se dovolených. Všichni byli spokojení. Přehlédl jsem sál šťastných lidí, ale mně se chtělo domů. Chtělo se mi tam víc než kdy jindy. Rozloučil jsem se. Auto jsem nechal na parkovišti a šel pěšky.

– JA VIM, ALE JA TO TAK NECHTELA.

V ANI TEN INDICKEJ CHLAP NE… JEN SE VAM OBEMA PROSTE SPLNIL ZIVOTNI SEN.

– JSI ZLEJ.

– MOZNA.

Rychlou sprchou jsem opět smýval prach, tentokrát ten hospodský. Myšlenkami procházel prožitou nedělí. Znovu se potkával se všemi těmi lidmi. Šťastnými lidmi.

V hloubi myšlenek se rodily pochyby. Možná žijí šťastné životy a necítí to.

Přitáhl jsem si přikrývku pod bradu a místo počítání oveček jsem spánek přivolával kladením otázek:

Chybí ti něco ke štěstí?

Ne.

Jsi šťastný?

Ano.

Chybí ti vůbec něco?

Chybí.

Natáhl jsem se pro mobil –

Kapitola ze stejnojmenné knihy