LADISLAVA CHATEAU

OSAMĚNÍ je už pátý román, který vyšel pod pseudonymem Anna Mautnerová, neboť – podobně jako Milan Kundera – by se autorce líbil svět, kde by spisovatelé byli donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonym. Pro úplnost dodávám, že až ke konci 18. a na začátku 19. století byla stanovena pravidla pro autorská práva, až v této době byl právně upraven vztah mezi autorem a nakladatelem. O vztahu autora a společnosti zajímavě pohovořil filozof Michel Faucault v roce 1969 na konferenci v Collège de France, jeho přednáška Qu’est – ce qu’un auteur? Co to znamená být autorem? vyšla tiskem v Bulletin de la Société française de philosophie, n. 3, juillet-septembre 1969. V době, kdy se začalo požadovat, aby autorovo dílo neslo i jeho jméno, jméno, říká Faucault, je tak označení, gesto, namířený prst, je to svým způsobem daná informace… Fenomén stejně starý jako naše civilizace… Navzdory všemu si však pseudonym v literárním světě stále drží své pevné místo, jedním z největších milovníků pseudonymu byl nepochybně velký francouzský romanopisec a mystifikátor Roman Kacev, přijal jich dokonce několik – Fosco Sinibaldi, Shatan Bogat a další – a jako Gary i jako Ajar, získal proti francouzským zvyklostem dokonce dvakrát Goncourtovu cenu…

Ale zpět k Anně Mautnerové a jejímu Osamění. Publikace nevelkého rozsahu v pěkné grafické úpravě i elegantním modrobílém přebalu vzešla z malého nakladatelství Paper Jam na konci loňského roku; na knižní pulty se však dostala až letos na jaře.

Hlavní románovou postavou je Anita; její příběh se odehrává na pozadí pohnutých dějinných událostí počínaje třicátými léty až po současnost. Dokonce lze říci, že Osamění je určitou generační výpovědí, prožitou zkušeností. Zajímavé, že v dnešní době, plné neutuchající zábavy a show všeho druhu, se osamění stává nejen filozofickým a literárním tématem, ale i velmi rozšířeným stavem duše. A lidé děsící se osamělosti se snaží najít úlevu v masové zábavě, stejně jako v nejrůznějších vzrušujících produkcích, které často bývají také jen odleskem osamělosti svých tvůrců a s uměním majících jen málo společného.

Anna Mautnerová, podobně jako ve svých předcházejících knihách, namátkou jmenuji alespoň Štěstí je jinde nebo Každý má svého vraha, opět prokázala vypravěčský talent i smysl pro detail. Tam, kde román zachycuje Anitino vnitřní prožívání, nachází – na pozadí času a událostí – i ona své vlastní já. Hned zkraje knihy píše: Myslí-li Anita na své dětství a mládí, naskakují jí jen tisíciny toho, co skutečně prožila. Proč? (…) Když Anita popisuje svou minulost, má dojem, že ji vždy zjednoduší, zfalšuje, něco pohaní, něco pochválí, něco úplně vynechá, něco nafoukne (…). Ale k čemu to vlastně je? Stárnout, zapomínat, znamená včas se vymezit v prostoru, který nás nepustí přes své mantinely, nedovolí nám ztratit pohled na sebe samého, povede nás ke smíření. A jakoby už zde autorka předznamenala, že člověk musí snášet újmy, utrpení i nepříjemnosti, že lidská existence se pohybuje na příčce nejen života a smrti, ale i dobra a zla.

Působivým místem románu jsou také její reflexe politických událostí, například Jara 1968, které Anita prožívá už v dospělém věku, v prostředí svých přátel, významných postav té doby. Teď maličko odbočím a vrátím se ještě jednou k pseudonymu, pod kterým Anna Mautnerová opět skryla některá jména svých postav, patrně těch, ke kterým měla nejblíže. Jmenuji jen některá: filozof Karel Kosík vystupuje jako Kotík, známý herec Miloš Kopecký jako Korecký, filozof Václav Černý zase jako Čermák a profesor Eduard Goldstücker je Goldstein… Zběhlejší čtenář skutečná jména však snadno dešifruje. Proč tak autorka činí, těžko říci. Není však žádným tajemstvím, že pro některé autory je obtížné uvádět pravá jména, dokonce i ta vlastní, jsou přitom jaksi nesví, možná mají pocit, že své postavy i sami sebe nějak obnažují… Možná se domnívají, že jejich jméno je jako módní značka a upřený pohled ostatních, ukazováček namířený na svoji tvář, jak o tom hovořil Faucault, je přinejmenším zneklidňuje. Ať je to jakkoli, autor má na pseudonym právo a čtenářský požitek tím nesnižuje.

K normalizační době zejména let sedmdesátých, které přinesly neblahé paradoxy i beznaděj, na jednom místě autorka zamyšleně konstatuje: A jak se lidé chovali? Jako vždycky. Zůstávali nepoučitelní, zapomínali, mysleli jen v rozmezí času svého bytí, nechápali, že dějiny nemilosrdně ubíhají svou cestou, jejich čas se nepodobá času lidí, ale spíše času země a vesmíru. Zatímco polistopadovým intelektuálům pak právem vyčítá, že mnozí z nich se ochotně a rychle vzdali své výlučné povinnosti poukazovat na nadčasové hodnoty a lehce přešli k pragmatismu a prospěchu.

V Osamění Anna Mautnerová brání i Milana Kunderu, když se ptá sama sebe, co vlastně na Kunderovi tomským, doležalům, jehličkům, čulíkům, novákům a dalším vadí? Jeho skeptický pohled na dějiny, blasfemie, nebo úspěch a sebevědomá obhajoba autorského já? Budiž. Jen kdyby tyto výhrady formulovali na adekvátní literární úrovni… I to nejhorší, co Anita pociťuje, je psáno čtivě a skvělou češtinou, nic z toho nepůsobí jako úřední zpráva, jak se nyní stává čím dál častěji.

Hlavní hrdinka Anita velmi ostře vnímá i spor mezi lidmi, těmi, kterým globalizace maximálně vyhovuje, mají z ní prospěch, a těmi, kterým naopak jejich svět bere a rozvrací. Anna Mautnerová alias Anita se obává, že globalizační proces vážně ohrožuje především intelektuální svět a kulturu. V závěru své knihy popisuje zážitek, bodnutí bolesti, které se jí nesmazatelně vrylo do paměti, když píše: Kde je doma? (…) Anita jde rychle, přichází k místu, kde alej začínala. Koruny stromů jsou sťaty, kmeny leží podél cesty, motorové pily řvou, na kusy řežou ty svědky jejího dětství, mládí i dospělého věku (…). Vnitřním zrakem naskočí Anitě obraz lípy, do jejíž kůry jednoho prázdninového večera spolu se Soňou vyryly své iniciály. (…) Po chvíli se vzpamatuje a rozhlédne: krajina otevřená dokořán (…) betonové trámy, vysoký drátěný plot a na něm tabule s nápisem: EVROPSKÉ CENTRUM KULTURY A ZÁBAVY. Stavbu realizuje akciová společnost EUROTOWN, sponzoruje Konsorcium evropských bank. Pod těmito údaji je plán stavby. Akvapark, golfové hřiště, tenisové kurty, obchodní centrum…

Vypravěčka ví dobře, co znamená vykořenění člověka z místa, které se podílelo na utváření jeho života, rodiny i celé generace, cítí však, že proti této chladné kalkulaci už není obrany. I takovou podobu může mít rozvrat lidského společenství.

Závěrem lze říci, že v Anně Mautnerové se dlouhý čas hromadil materiál, popudy i city, které potřebovala nutně a naléhavě vyslovit. A její vnitřní pohnutky si našly svoji vlastní formu i styl právě v Osamění.