FRANTIŠEK MAREŠ

Pravda je jako zvon.

I nerozhoupán

chvěje se pnutím vnitřního hlasu.

Napíná struktury kovu.

Je cítit pod prsty.

I němý je slyšet.

 

A pak už stačí málo

a vše je v pohybu.

Unisono jsou lidé slovy

a slova lidmi.

Bolest a zklamání

rodí naději a štěstí

a z prachu zvedá obrys člověka

a vrací mu jeho já.

 

To je čas naší katarze,

do které musíme vstoupit

jak do proudu řeky –

aniž víme, co s námi bude,

aniž víme, jací vystoupíme z proudu.

Jen jediné nám zbývá,

víra v znovunalezení souvislostí

s lidem této země, který jsme opustili.

A tak on opustil nás.

 

Rudé právo, 7. 12. 1989