MARTA FRANCOVÁ

Golgota 21

Z obou stran trati do Vysočan

cení zuby střepů

okna zchátralých továren

jak tlamy žraloků

na zchátralý svět

železná pata trhu drtí Zem,

až cedí krev

zní velká slova z tribun

a z dáli tanků řev

jen stále vpřed!

v tavírnách krve

ďábel míchá zlato

žluté, černé i bílé

ve smrtící jed

vyzáblé děti tiše umírají

jež dračí modlu střeží

žebráci klečí v blátě

s hlavou sraženou

až na dno bytí –

chcípáš tu jako pes,

jejž nikdo nechce

ani na pokusy,

a rudý měsíc svítí

na favely a slumy,

průmyslové zóny,

kde tmavooké ženy

nad šicími stroji

se sklánějí

jak mrtvé květy –

ne Bůh, dnes člověk

byl ukřižován

 

Achnaton

Jediného boha

chtěl uctívat –

životadárné Slunce –

byl jeho bratrem

ve své osamělé slávě

pak rebel proti vůli kněží

i zlovolného davu –

pohřbívat jejich bohy

nese s sebou trest

a pomstu těch,

jimž ušel tučný zisk –

i jeho jméno

ze stél vyškrabali

však slunce září dál

na cestu odvážným,

již nebojí se činu

 

Čas

Je v nás i mimo nás

ten nelítostný, milosrdný čas

jenž měří spravedlivě

odnáší štěstí bez ohledu na to,

že prosíme je

vrať se, vrať se zas

umí být přítelem,

vždyť hojí zapomněním

rozluky, bolest, strach

a někdy zahraje si s námi na honěnou

jak klučík rozverný

nám provede i špás,

když minem správnou chvíli

prý lze jej oklamat

při letu rychlejším než světlo

i svinout z bodu A

do bodu A

a podívat se,

co již bylo, bude –

netřeba bát se

modrých křídel času

kdo tvoří svoje dílo,

přidá jim lesk a krásu

 

Ticho

Je stále vzácnější

v té dnešní rozeřvané,

rozervané době,

jež téměř zapomněla,

co je to lidsky žít,

řev ze všech stran

nám ducha otupuje

reklama křičí:

toto musíš mít! –

čím více hluku,

tím víc vyhoření

ticho je dar,

za nějž se třeba bít,

a zastavit ten žernov,

jenž nás drtí,

najít si znovu

vlastní duše klid –

kdo takto zvítězil,

směje se zlu i smrti

 

Neposmívej se…

Neposmívej se čisté, ideální lásce

neposmívej se duši Cyranově

je velká láska silnější než smrt

proto se perlí rosa na květině

a východ slunce rudým zlatem hoří

kdo hledá velikost,

zázraky světa tvoří,

bez výšin ideálů život je jen rmut

a svrab, jenž po kůži se plazí,

jen každodenní ploché přežívání

povrchní požitky

luxusní bída ducha –

a odlidštěný tvor

se potácí jak třtina

ve víru plytkých frází

a degradačních jevů

až tam, kde propast zeje –

ač z její hloubky mrazí,

s radostí skoč!

tak si to ďábel přeje,

a na tebe tam čeká

jen peklo beznaděje

 

Kleopatra

Poslední svého rodu

prý chladná, vychytralá

i znalá mnohých věd

též měla velký sen

o svazku Egypta a Říma

je spojit v jeden svět

snad byla krásná

jako božská Isis,

stvořena k lásce,

harmonii, míru

nestoudná, krutá,

strůjce intrik, běd,

vždyť dala zavraždit

svou sestru Arsinoé –

těžký je úděl vládců

ať v kterémkoli čase –

kým vlastně byla

v tragické své kráse?

Dějiny mnohdy lžou

pravda jak mýtus zdá se

 

Verdi

Pán božských not

a božských zpěvů,

jenž obdaroval lidstvo

jako bůh,

jak Apollón moderní doby,

tak jeho lyra

stále bude znít,

a dokonce i potom,

až Země půjde do temnoty spát –

leč hudba sfér

i harmonie planet

se budou jeho tóny

inspirovat

 

Kočka

Něžná a půvabná

jak tanečnice z chrámu

bohyně Bastet

na břehu Nilu

na břehu věků

přišla jsi ke mně

s hebkým pohlazením

posvátný Sirius

svítí ti v očích

a houslový hlas

tiší vřavu světa