VĚRA BERANOVÁ
Milan Kundera (narodil se v roce 1929 v Brně) patří k nejvýznamnějším spisovatelům 20. století. Jeho texty jsou odrazem společensko-politické situace, svým jedinečným způsobem literárně zpracované. K těm textům, které hluboce reflektovaly a podstatně ovlivnily atmosféru v Československu, patří například Směšné lásky, Žert, Nesnesitelná lehkost bytí. Staly se inspirací řady filmových zpracování.
jsou psány česky, od 70. let pak francouzsky. Kundera patří mezi nejčastěji překládané autory do nejrůznějších jazyků. Studoval na Filozofické fakultě UK a FAMU. Od druhé poloviny 50. let se angažoval v rámci kulturně-politických otázek. Účastnil se významného IV. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 s referátem Nesamozřejmost existence českého národa. V 60. letech se aktivně podílel na formování nového kulturně politického programu, který pak vyvrcholil ve vystoupeních Pražského jara. Literárně se angažoval na stránkách časopisů Listy, Tvář, Plamen, Host do domu. Z divadelní tvorby to byly především hry Majitelé klíčů z roku 1962, které ve své době prošly mnoha divadelními scénami, Ptákovina z roku 1966 a další. Z románů například Žert, který byl také zfilmován. Velké popularitě se těšily tři sešity Směšných lásek, jako soubory povídek vydané v letech 1963, 1965, 1969. Část byla také zfilmována.
Filozof, estetik, literární kritik György Lukács (1885 – 1971) patří k osobnostem, které především svou tvorbou, svými estetickými, společensko-politickými názory ovlivnily jak vědeckou práci, tak i celkovou atmosféru 60. let v ČSSR. Studoval na univerzitách v Budapešti a Berlíně. Politicky se angažoval v rámci Maďarské republiky rad. V podstatě ve všech fázích svého životního běhu žil politickými otázkami a tak se často dostával do konfliktu s oficiální politickou a společenskou mocí. Lukács byl přesvědčen, že socialistická kultura se může prosadit a zvítězit svou kvalitou, mělo se to ale stát na základě svobodného zápasu, ne prostřednictvím administrativního tlaku. Sympatizoval s Pražským jarem 1968, jeho estetické a literárně historické práce byly v tomto období často v našich periodikách publikovány.
Ve studii Umění svobodné nebo řízené uveřejněné v časopise Blok se zamýšlí nad jedním z nejatraktivnějších problémů poválečných let, a tím je otázka vztahu umění a společnosti:
„Moderní umění zaplatilo za svou novou svobodu velmi vysokou cenu. Vzdalo se pravé svobody skutečného umění: dávat reálnému lidskému světu nejhlubší nejúplnější výraz ze všech lidských projevů.“ Umění svobodné nebo řízené, Blok, Brno 1948,49
V úvahách o svobodě vychází z Heglova pojetí svobody. Svoboda – poznaná nutnost. G. Lukács dále rozvíjí: „Tu vězí /svoboda/ - nikoli ve světě sklepního světlíku… Záleží na umělcích, aby ukázali, kolik svobody jsou s to nalézt v nevyhnutelné nutnosti a do jaké míry ji dovedou svobodně zužitkovat způsobem plodným pro sebe a pro umění.“
(Lukács, G., Umění svobodné nebo řízené. Blok, r. III. 1948-49, překlad in Revue Esprit, r. 1948)
Publikoval například: Goethe a jeho doba, 1946, Studie o evropském realismu, 1948, Němečtí realisté 19. století, 1951, Zkáza rozumu, 1954, Eseje o Thomasu Mannovi, 1955, Význam současného realismu, 1957, Solženicyn, 1970.
K osobnostem 60. let patřila Ester Krumbachová (1923 – 1996), která se významně uplatnila v několika profesích. Byla filmařka, režisérka, dramatička, spisovatelka, scenáristka, scénografka, kostýmní výtvarnice. Patřila k nové vlně československého filmu 60. let 20. století. Ester Krumbachová působila jako kostýmní výtvarnice v divadle v Českých Budějovicích, Městských divadlech pražských a také v Národním divadle. V rámci filmové tvorby se podílela jako výtvarnice na filmech Muž z prvního století Oldřicha Lipského, Ucha Karla Kachyni, také na filmech Jaromila Jireše, Jana Němce, například Démanty noci. Své názory týkající se kultury a umění publikovala v 60. letech v různých dobových periodikách.
Divadelní režisér, herec Otomar Krejča (1921 – 2009). Jeho nejvýznamnější éra se vázala na Divadlo za branou, které založil v roce 1965. Začínal na oblastech, jako například v Jihlavě, na Kladně. Po roce 1945 působil v Divadle D 1946 E. F. Buriana, v letech 1946-1951 v Divadle na Vinohradech. Byl také ředitelem činohry Národního divadla. Působil také v zahraničí, kde inscenoval například Shakespearovo drama Romeo a Julie, v Havaně, také ve Vídni, Bruselu a jinde. Realizoval hry například N. Hikmeta, F. Hrubína, J. K. Tyla, W. Shakespeara a dalších klasiků. Především v 60. letech se stal přirozenou autoritou v uměleckém, zvláště divadelním světě.
Jako herec ztvárnil různorodé role a postupně se stále více věnoval divadelní režii. Významné jsou jeho režie, inscenace v Národním divadle, jako byly shakespearovské inscenace především Romea a Julie v hlavních rolích s Janem Třískou a Marií Tomášovou, stejně jako hry Josefa Topola, zvlášť jeho Konce masopustu. Po roce 1989 bylo obnoveno Divadlo Za branou II., které však brzy zaniklo.