PAVEL JANSA
Direktor mnichovské filiálky nadnárodní IT firmy nebyl šachistou jen ve svém volném čase. I v práci byl pověstný tím, že svými figurkami provádí nečekané tahy. Proto bylo i Viktoru Klimešovi od začátku jasné, že si ho nejvyšší nezavolal proto, aby s ním probral nedělní prohru Bayernu s Borussií Dortmund.
„Mám pro vás naléhavý úkol. Myslím, že je vám šitý na tělo. Centrála potřebuje, aby někdo zkušený dohlédl na chod jedné naší menší, právě otevřené pobočky.“
„Takže se to ve Finsku přece jenom nakonec otevřelo?“ podivil se Klimeš.
„Kdepak Finsko. Je to hned za humny. V Česku. A vy znáte poměry a mluvíte česky. Proto říkám, že je vám to šité na tělo.“
Klimeš spokojeně přikývl. Zase jednou dostal příležitost se vytáhnout.
„Můžete se spolehnout, Mister Singh. Jsem navíc rodilý Pražák, takže tam mám kontakty opravdu jako málokdo.“
„Ta filiálka je ale v Brně.“
„V Brně?“ protáhl udiveně Klimeš.
„Kde jinde? Ne Praha, ale Brno je české Silicon Valley,“ pousmál se šedovlasý Ind.
Klimeš beze slova pokrčil rameny. Brno a Silicon Valley? Ale proti gustu žádný dišputát. Vyrazí tedy do Brna, i když tam žádné použitelné lidí nezná. Rozkaz je rozkaz.
Akorát před lety jednou fungoval ve firemním stánku na brněnském veletrhu. Dodnes na to rád vzpomíná, ale vůbec ne kvůli nějakým obchodním úspěchům. Prožil tehdy v Brně kouzelnou noc…
*
Zrovna v Mnichově začínal a tak i na veletrhu dřel jako mezek, aby indicko-čínsko-americkému korporátu dokázal, že volbou nového pracovníka neprohloupili. Kontrakty se jenom hrnuly… Plyn ubral až den před odjezdem. A večer dokonce skončil ve společnosti ajťáků z celého světa za dlouhým stolem v jedné útulné vinárně.
Když pak začali – už lehce ovínění – navazovat družbu s domorodci od sousedního stolu, nemohl si nevšimnout smutné krásné holky. Určitě jí nebylo víc než jemu, maximálně pětadvacet. Dorazila s kamarádkou, ale moc se nebavila. Připil jí na dálku a přisunul se blíž.
„Někdo vám ublížil?“
Hlesla jenom: „A není to jedno?“
„Není. Nemůžu se jen tak bavit, když vy… Tím spíš, že celým svým zjevem názorně ilustrujete citát z klasika.“
„Jaký citát?“ projevila zájem.
„Hezkých holek je šlakovitě málo. Ale jsou,“ zadeklamoval Klimeš.
„Vančura,“ vyhrkla okamžitě.
„Jste nejen neuvěřitelně hezká, ale i neuvěřitelně vzdělaná,“ naznačil smeknutí pomyslného klobouku.
„Nesmysl. Akorát učím češtinu,“ zasmála se zvonivě.
Poinformovali se, že on je Viktor a ona Renata a za chvíli si už tykali. O několik málo hodin později Klimeš definitivně pohrdl společností rozhulákaných ajťáků. I Renata měla už oči jenom pro něho a její kamarádka se diskrétně stáhla. Klimeš perlil a byl zase jednou za hvězdu. Když vinárna splnila svůj účel, nastal čas soukromí ve dvou.
Klimeš zaplatil a pak ruku v ruce s Renatou zvládl i výstup po nebývale strmém schodišti z hlubiny sklepních prostor. Najednou se ocitli na pusté ulici před budovou staré pošty. Nemuseli nic říkat. Bylo jim spolu fajn. Aby taky ne. Víno bylo skvělé, zářijová noc teplá a i hvězdy nad Brnem zářily jako v tom profláknutém šlágru…
„Brno je zlatá loď,“ zasmál se Klimeš. „Kam teď?“
„Já domů,“ řekla a dodala, ať se nebojí, že to není daleko.
A zavěsila se do něj. Pomalou procházkou přes největší náměstí a vyhlášenou Českou ulici se za kostelem z červených cihel brzy ocitli mezi omšelými majestátními činžáky z dob rakousko-uherské monarchie.
„Tak jsme tady,“ oznámila Renata. „Dík za doprovod.“
Objal ji a políbil, jak už dlouho žádnou: „Nepustím tě. Nebo půjdu nahoru s tebou.“
Nic nenamítala. Tak vystoupali do patra, kde bydlela. Odemkla a šeptem Klimeše informovala, že pokoj vlevo obývá táta. A maminka? Ta už bohužel není… Ale táta je rušit nebude, má tvrdý spánek. O zbylých dvou pokojích řekla, že jsou „naše“. Nebo teda spíš byly. Čí že jsou, nebo spíš byly? Její a jejího manžela.
„Nebojíš se, že sem vtrhne?“ znejistěl.
„Nevtrhne.“
„Nenosíš prstýnek…“
„Už ne.“
Byla skoupá na slovo, ale pak to ze sebe doslova vychrlila. Byla vdaná ani ne dva roky. Před pár dny manžela načapala v pravé poledne doma s jakousi čůzou z práce. Včera opustil jejich byt se slovy, že odchází a podává návrh na rozvod. Nezdržovala ho, začne znova. Vlastně právě začíná… A potom ajťák Viktor a češtinářka Renata spolu prožili nezapomenutelnou noc…
U snídaně Renata Klimeše představila svému otci, houslistovi místní filharmonie. Setkání dopadlo nad očekávání dobře.
„Buďte vítán,“ řekl Renatin táta. „Vás k nám přivedlo samo nebe. Moje dcera se díky vám už zase směje.“
Idylku zkazil Klimešův mobil. Má se okamžitě vrátit do hotelu, došlo ke změně plánu. BMW musí do Vídně na letiště, Klimeš se do Mnichova vrátí firemním mikrobusem s ostatními. Musí si ale pospíšit, už čekají jenom na něho.
Vtiskl Renatě do ruky vizitku a uspěchaně se loučil: „Jsi moc fajn holka, přijeď za mnou. Myslím to vážně. Žiju sám, mám v Mnichově pěkný byt u parku. Bude se ti tam líbit.“
Odpověděla, že teď ji čeká rozvod. Ale pak se ozve. Budou si zatím volat a psát esemesky.
*
Od té doby uplynulo už dlouhých sedm roků, během nichž se z nováčka Klimeše stal ostřílený matador nadnárodního IT blázince. S krásnou Renatou z Brna se ale už nikdy neviděli. Párkrát si zavolali nebo napsali, dokonce se už domlouvali, kdo za kým přijede, ale pokaždé jim do toho něco přišlo. Buď Klimeš musel do USA nebo do Kanady, nebo Renata měnila místo…
A pak se objevila Bärbel a Klimeš byl lapen a překotně oženěn. I když svazek s Bärbel za tři roky skončil po zásluze rozvodem, Klimeš na Renatu už nemyslel. Uložil si ji mezi nejkrásnější vzpomínky, ale to bylo všechno. A teď se tedy po sedmi letech objevil nečekaně v Brně. A zase se ubytoval v hotelu International.
Když se pozdě odpoledne vrátil z firmy, zapadl do hotelového baru, aby nad sklenkou řešil jedinou otázku. Má Renatu vyhledat nebo nemá? Nakonec sám sebe přesvědčil, že se půjde jenom projít. Doprava Husovou ulicí až k červenému kostelu. Samozřejmě dorazil až k domu, kde bydlela Renata. Na zvonku stálo pořád jméno jejího otce.
Když tam tak stál a rozpačitě si prohraboval plnovous, uvědomil si, že před sedmi lety plnovous neměl. To bude ono… Do domu se dostal s chlapcem, který se vracel s vyvenčeným psíkem. Když zazvonil u Renatina bytu, otevřel její otec. Pochopitelně Klimeše nepoznal.
Omluvil se mu, že slíbil jenom něco vyřídit paní Renatce.
Renata byla i po třicítce pořád moc hezká. Přeletěla Klimeše zkoumavým pohledem od hlavy k patě a zeptala se, oč se jedná. Klimeš měl dojem, že se na okamžik zarazila, ale pak už nedala na sobě znát vůbec nic. V duchu si pogratuloval. Sedm roků navíc a vousy k tomu, to všechno skutečně vykonalo své.
„Jsem John Klimeš z New Yorku. Tam se ovšem píšu bez háčku a čtou mě Klajmes. Bratranec Viktor Klimeš, který žije v Mnichově, mě požádal, abych se – když už budu v Brně – u vás zastavil a vyřídil od něho moc pozdravů.“
„Posílá vás Viktor? Pojďte dál, to je opravdu milé překvapení. Jak vidím, rodinná podoba se nezapře.“ Usadila ho v obýváku.
„Ti, co nás znají oba, to občas říkají,“ připustil skromně Klimeš. „Ale o mne s Viktorem nejde. Povídejte mi o sobě. Viki bude moc zvědavý. Když říkal, že jste fantastická holka, jak vidím, nepřeháněl.“
Renata se ale nedala a začala se podrobně vyptávat na Viktora. Tak jí Klimeš vyhověl. Vylíčil svůj sňatek i rozvod a prozradil jí i leccos ze svého rozcouraného a občas až chaotického života. Teprve pak se na oplátku dověděl, jak žije ona, že se už podruhé nevdala, a že v jejím životě donedávna kdosi byl, ale už není. Klimeš s pochopením přikyvoval, ale taky přitvrdil. S jídlem roste chuť.
„Renatko, my si pořád tak trapně vykáme. Viktor by si určitě přál, abychom si tykali.“
Rozesmála se. A přinesla víno, aby to tedy zapili. Bavili se spolu jako staří známí. Řeči se vedly, víno teklo a nálada v obývacím pokoji se stupňovala úměrně množství zkonzumovaného sauvignonu.
Nemá smysl prodlévat u detailů. Večer se vyvíjel zdárně. Klimeš byl výřečný a vtipný, a i Renata se uvolnila, jako by bratrance Johna neviděla poprvé. A když ji políbil, neprotestovala. Akorát se zeptala, jestli John pořád jedná podle instrukcí bratrance Viktora. S hraným ostychem připustil, že toto je už čistě jeho iniciativa.
Když přitvrdil ještě víc, protože jeho chuť rostla s jídlem přímo ukázkově, ocenil, že s ním krásná Renata okamžitě srovnala krok. Brzy skončili v ložnici… Nadešla další kouzelná brněnská noc… Pro Klimeše v pořadí druhá.
*
Když se ráno probouzel, oblečená Renata už stála nad ním a zkoumavě si ho prohlížela.
„Co se děje?“ vykulil oči.
„Ty se ještě ptáš? Viki, ty pacholku, já ti dám Johna! To mě tak podceňuješ?“
„Kdys na to přišla?“
„Hned jak jsem tě uviděla… Konec šaškárny, pojď snídat.“
Klimeš se neomlouval, ani nic nevysvětloval. U snídaně se zeptal, jestli se může u Renaty občas v Brně zastavit a jestli by se ona nechtěla občas zastavit u něj. Řekla, že není proti, ale že totéž si přece slibovali už tenkrát. Klimeš připustil, že selhal, ale nebyl prý sám. Výměnu názorů ukončil až příchod Renatina otce.
„Dobré ráno,“ halasil. „Jak vidím, přicházíte k nám jednou za sedm roků, ale zato pravidelně.“
„Polepším se, Maestro.“
„To byste měl. Musím ale uznat, že tehdy jste tu moji holku vytáhl z deprese. Vaše návštěva u nás – byť tak krátká – jí vrátila chuť do života.“
„Jsem kdykoliv připraven vrátit Renatce chuť na cokoliv,“ zašklebil se Klimeš.
„Pokud mohou otcové posoudit chuti svých dcer, řekl bych, že je má Renka už dávno v pořádku. Zaostává v jiné oblasti.“
„V jaké?“ zpozorněl Klimeš.
„Otcové dcer, které překročily třicítku, by ocenili nějaké to vnouče.“
„To jako že mám zase já…?“ Klimeš udělal komicky vyděšený obličej.
„Moc si nefanděte, určitě nejste jediný kandidát… Ale nakonec proč ne? I když na druhé straně… možná to tady bude lepší bez vnoučat…“
„A to jako zase proč?“ nechápal Klimeš.
„Jezdím každým rokem fidlat do Francie. Viděl jsem na vlastní oči no-go zóny, kde neplatí zákony, ale právo šaría. Teroristé mění Evropu na chalifát.“
„To se nepodaří,“ řekl Klimeš.
„A kdo tomu zabrání? Vy? Navlečete si snad maskáče, vezmete kvér a půjdete pomáhat dobývat Marseille? Francie je skoro ztracená a Německo má k tomu nakročeno. Evropa se neubrání jednoduše proto, že se bránit nebude.“
„Něco takového lidi nakonec nedopustí,“ mínil Klimeš.
„Lidi? Za drátky tahají ti, kterým básník říká prasata kšeftů. Ti na lidi odjakživa… víte co.“
„Optimista zrovna nejste, Mistře.“
„Ledaže by se potřetí zopakoval osvědčený scénář, kdy car imperátor zase zavelí svým armádám šágom marš a zase vyrazí na západ. Zase potečou potoky krve, ale nastolí se zase jakýsi pořádek, ber, kde ber.“
„A budou se zase překreslovat mapy?“ nadhodil Klimeš.
„A co byste čekal? Carové, kteří vyhrají velké války, nebývají žádní blbci.“
„Z bláta do louže,“ vzdychl Klimeš.
Ozvala se i češtinářka Renata: „Krasnaja armija, slyš mou bídu… Jak legendární vojska z dávných kronik… Ale jak to končí, o tom už básníci mlčí.“
„A teď si do toho představte ta vnoučata…“ vzdychl první houslista brněnské filharmonie.
„Bohužel musím do práce,“ přerušil debatu Klimeš. „Ale můžeme to probrat večer, pokud teda smím přijít. O víno se tentokrát postarám já.“
A vyrazil k hotelovému parkovišti, kde už na něho čekal firemní vůz s řidičem. I když celou cestu běžel, usmíval se. K čertu s geopolitikou! Raději se těšil na další noci v Brně.