EVA VILDMANOVÁ

Narodil se v Praze 28. května 1926, takže jsme nedávno oslavili jeho 96. narozeniny. S úctou k osobnosti, kterou Karel Richter je.

Je znám jako herec a dabér, byl ředitelem Divadla Jiřího Wolkera, od r. 1996 je nositelem ceny Senior Prix za celoživotní umělecké dílo, od r. 1970 nositelem Ceny Františka Filipovského za dabing.

V r. 1935 vzniklo v Praze poprvé divadlo pro děti, Pražské dětské divadlo. Založila ho Míla Mellanová. Jak se říká česky – prošustrovala pro divadlo milion korun svého manžela, právníka Jaroslava Mellana. Bezdětná, milovala děti a divadlo, byla organizátorka, režisérka, herečka a zakladatelka. A Karel Richter, kterého objevila a angažovala, byl i v dobré herecké společnosti: Rudolf Hrušínský, Vladimír Salač, Zdeněk Řehoř, Karel Pech a spousta dalších. Za skoro 60 let trvání divadla pro děti a mládež by ze slavných jmen výborných herců byla celá brožurka.

A pod citlivým vedením Míly Mellonové vyrostl z dětského talentu Karla Richtera nejen výtečný herec, ale i člověk, kterému se stalo hraní a tvorba pro děti a mládež posláním. Až do let takzvaně předpenzijních dostával opakovaně nabídky k angažmá do různých pražských divadel – a všechny odmítal. Říká se tomu věrnost poslání.

Ve válce byl na pražských barikádách. V divadle, které dostávalo různé názvy, zůstával jako herec, později i jako ředitel.

Několik generací vzpomíná nejen na jeho výkony, ale i na „učení“ jak chodit do divadla, chovat se jako divák, umět přijímat divadlo jako obohacení hloubky duše. A vědět, kde je dobro, které nakonec vždy vyhraje!

Kolikrát zazněla otázka, proč název divadla právě Jiřího Wolkra? Tak za prvé, Wolker byl velký český básník, za druhé – psal krásné pohádky pro děti; škoda, že se dnes nehraje třeba O milionáři, který ukradl slunce, a za třetí, jedna z knih významného a vynikajícího kardinála Tomáše Špidlíka (mimo jiné i zpovědníka papeže Jana Pavla II.) je prošpikována verši Jiřího Wolkera a končí větou: „Jiří Wolker byl nejkřesťanštějším básníkem českým.“ To jen k úvaze.

Je třeba si připomenout i osobní odvahu Karla Richtera. S naprostou samozřejmostí, neokázalostí a statečností v krizových letech zachránil Ypsilonku, noblesně a krásně mu poděkoval Jan Schmid, po neprodloužené smlouvě s Činoherním klubem okamžitě angažoval Táňu Fischerovou a Ivana Vyskočila, pro celý soubor pořádal zájezdy do ciziny na divadelní festivaly a za členy se zaručoval sám sebou. A když byl mluvčím Charty Josef Vohryzek, dal Karel Richter na repertoár hru jeho ženy Hany Dudové, kterou angažoval jako rekvizitářku, když byla „odejita“ z Československého rozhlasu. Všichni čtyři jmenovaní nepodepsali takzvanou Antichartu (ještě s Danou Frankovou) a nestalo se jim absolutně nic.

Když se opravovala budova na Dlouhé třídě (kam se Divadlo Jiřího Wolkera po chvilce v Divadle Komedie vrátilo), rozčilený dělník odmítl kopat dle návrhu, prý nelze. Bez řečí vzal Karel Richter krumpáč do ruky a ukázal mu, že lze.

Na roztomilou scénku strašení ve hře Kterak se o princeznu čert pokoušel (pěkná pohádka Boženy Fixové) a dialog čerta Karla Richtera a princezny Dáši Veškrnové se chodili herci dívat z portálu.

Hrál se samozřejmě i klasický repertoár, současní autoři, zkoušela se i alternativní scéna.

Nesmíme zapomenout na dabing! Jak se v divadelní hantýrce říká – byl první liga! Dobře, že jeho výkony, vynikající, můžeme i dnes slyšet a obdivovat. Dobře, že obdržel, po právu, Cenu Františka Filipovského.

Jako mladíček ve filmu pro pamětníky z r. 1944 Kluci na řece se líbil dívkám i ženám a říká se, prý popravdě, že okouzlil i krásnou Zorku Janů, sestru Lídy Baarové.

Osobní život byl pro Karla Richtera ve druhé polovině bolestivý, ztratil oba dospělé syny, z nich Ivan Richter byl také výborný herec i dabér. Po synech odešla i jeho žena Eva, krásná pilotka z mládí.

Dnes je Karel Richter po amputaci nohy v ústavu. Po lékařském konstatování klinické smrti (a úspěšném probuzení) svěřil se Karel Richter se svým snem – ocitl se v oblacích ve frontě před stolem, kde úřadoval svatý Petr. Když uviděl Karla, obořil se na něj: „Co tu děláš, tvůj čas ještě nenastal!“ V tu minutu se Karel vrátil k životu, probudil se v nemocničním sále. A od té chvíle – je to pár let – je Karel Richter přesvědčen, že pár chvil tady ještě má.

Spokojen v ústavu, kam mu nyní na oslavu narozenin přišlo popřát mnoho kolegů a přátel.

Co v tomto věku, po tomto životě, si vlastně přát? Pro všechny má pochopení on, úsměv dává on.

Donedávna ještě daboval (po schodech na Barrandov a do jiných studií ho nesli), učí lidi na počítači, na terase pěstuje ve velkém zeleninu, plave a nyní hodně píše povídky na internet. Pro spolupacienty – klienty pořádá představení a besedy.

A to poslání, od dob Míly Mellanové, splnil víc než na sto procent. Osobnost, velká kulturní osobnost naší doby.

Takže děkujeme za mnoho generací; divadlo Karla Richtera bylo radostné, nenásilně učilo základy etiky a mravnosti.

Děkujeme. Děkujeme ze srdce.