JAROSLAV VÁŇA

Seděl jsem pod sluncem rozpálenou střechou auta asi pět minut a čekal na spolužáka ze střední školy. Jeli jsme na pravidelný sraz do pár km vzdáleného města, kde jsme odmaturovali a rozestřeli se po různých aglomeracích, tak jak to požadovala umístěnka, v té době ještě zaručující zaměstnání. Bylo nás třicet dva, dnes již jen pouhých deset.

Jirka se beze spěchu vykolébal ze svého domu, který připomínal více hájenku než seriózní městskou vilku. Šel zvolna, pohrával si se psem a tak si právem vysloužil pár poznámek s výhružkou, že příště, bude-li nějaké příště, mu ujedu. Neměl jsem to dělat, byl to návod k omluvám, které jsem musel strpět po celý zbytek cesty.

Hlavní roli v jeho věčně zadumaném rozpoložení hrála jeho dlouhodobě nemocná manželka. Mluvil o ní často a vždy to byla „moje Mařenka“. Staral se o ni s opravdovou láskou, převzal zcela péči o domácnost, základní ošetření, léky, rozlehlou zahradu, která měla nejméně půl hektaru, nákupy, ale i sám o sebe, protože i on byl již postižen neduhy osmdesátníka. Stávalo se mu, že bez jakéhokoli předběžného varování upadnul, a když se z pádu vzpamatoval, tak kolem stála skupina zvědavců, z nichž se někteří domnívali, že za to může alkohol. Ti vstřícní zavolali sanitu, která ho odvezla do nemocnice, kde si pár dnů pobyl na kapačkách, s mnoha jinými medicínskými procedurami. Do budoucna se změnilo pouze to, že mu přisoudili dalšího lékaře specialistu, který mu již tak dlouhý seznam léků doplnil o další, s mnoha jinými vedlejšími účinky. Bránil se, ale marně. Odpověď zněla „tak to nečtěte“. A tak se neustále pohyboval mezi internisty, kardiology, neurology, ORL, kožní, oční atd. Nebylo to zdarma. Lékařské vědy v systému kapitalismu musí vždy vydělávat.

Jirka byl důsledně apolitický člověk ve vínku s pasivitou, což mu v dávných dobách vyžadujících angažovanost způsobovalo značné potíže. Nikdy nebyl členem nějaké politické strany. Celou dobu svého zaměstnaneckého poměru prožil u jediného podniku jako konstruktér, za jediným kreslícím prknem, neusiloval o místo v jakékoliv vedoucí pozici, volil stranu, kterou mu doporučil tisk jako tu jedině správnou, spravedlivou a demokratickou. Nezměnila to ani nová doba, která se zaklínala pravdou a láskou, která vždy zvítězí. Nesnažil se srovnávat svůj život s lidmi, o jejichž existenci nic nevěděl, přebytečnou energii, kterou příliš neoplýval, nikdy nevynakládal na úvahy o chybách páchaných jinými lidmi, bral je vždy vážně, pracoval jen s takovým nasazením, které si určil jako pro sebe snesitelnou hranici. Nikdy nikomu nic nezáviděl, byl naprosto spokojený s tím, co měl. Pojem nenávist neznal, nikdy nevyčítal chyby těm, které považoval za své blízké. Uvědomoval si, že život je příliš krátký na to, aby v něm bylo místo pro nespokojenost, nenávist a zbytečnost snahy vyhrávat žabomyší spory. Mnohdy raději souhlasil s tím, že je nezbytné považovat nesouhlas za správnou odezvu k probíhajícímu ději či rozpravě. Příliš dbal na to, co si o něm myslí jiní lidé, odpouštěl všem všechno a snil o tom, že jeho Mařenka bude opět zdravá, že spolu budou žít život, který znali kdysi dávno, před dovršením osmdesátky, v čase, kdy pro ně bylo samozřejmé vykouzlit úsměv na tváři všech, s kterými se toho dne potkali, s kterými byli v blízkém kontaktu.

Dnes již s naprostou jistotou akceptovali stanovisko, že to není jen práce, kdo se o ně postará v těžkých chvílích, ale že jsou to přátelé, kterých není nikdy dost, s kterými je nezbytné být v neustálém kontaktu. Jirka si poměrně pozdě začal uvědomovat, že je třeba se zbavit všeho, co nám nepomáhá vnímat umění a krásu, co nás dlouhodobě netěší. Že je jen na nás a naší snaze změnit špatnou situaci v dobrou. Že nezáleží jen na našich pocitech, ale i na vůli prosadit to, co považujeme za správné a nezbytné, na uvědomění si, že to nejlepší teprve bude, když se o to zasadíme všemi prostředky, které nám nabízí příroda, která je lékem na vše.

To nejlepší teprve přijde, opakoval si, když listoval v prodejně knih sbírkou poezie. Tu koupil po dlouhé době, najednou se mu nezdála být zbytečná a předražená. Pochopil, že udělal správnou věc. „Daruji ji moji nemocné Mařence. Vím, že má poezii ráda,“ říkal si a vydal se na cestu domů. Cesta byla namáhavá nejen pro vzdálenost, ale zejména pro kopcovitý terén, známku začínajícího Nízkého Jeseníku.

Byl zvyklý, že jeho příchod domů vítal vždy radostně štěkající pes, který nikdy nedbal na to, že mu pošpiní kalhoty. Tentokráte ležel viditelně schlíple na zápraží, hlavu položenou na předních packách a tvářil se tak, jak nebylo jeho přirozeným zvykem. Zůstal v této poloze i při odemčení dveří. Na rachot zámku, který se Jirka chystal již dlouho vyměnit, nereagovala ani Mařenka, která ho vítala též vždy radostně. Jirka byl její jedinou oporou v nepříznivém osudu. Promluvil k ní, měla doširoka otevřené oči, ale nereagovala. Sklonil se a viděl to, čeho se dlouhodobě bál. Jeho Milovaná Mařenka odešla z tohoto světa, aniž se stačila vyrovnat s problémy svého života, které ji na závěr nebyly příliš nakloněny. Příroda, která obvykle léčí vše, tentokráte zklamala. A zklamala duplicitně.

Sousedé, bydlící poblíž, již nechtěli snášet dlouhé a bolestné nářky psa, jenž usiloval o kontakt se svými pány. Vstoupili s navyklou samozřejmostí do tiché budovy a uviděli současně Mařenku i vedle ní ležícího Jirku. Ten v ruce svíral dar knihy poezie o lásce, kterou Jirka nestihnul předat adresátovi, protože odešli oba tam, kde se básně nečtou ani pro radost, potěšení či poučení. Kniha se samovolně otevřela na stránce, která končila veršem:

Neboj se ničeho, jdi klidně spát

stane se jen to, co má se stát

Ten zákon platí pro každého z nás

všechny nás jednou dožene čas.