TAŤÁNA KRÁLOVÁ

Redakce Nové republiky vyhlásila v prosinci 2021 literární soutěž pro své čtenáře o nejlepší povídky na téma Vánoce, které nesměly být. Zúčastnilo se deset autorů. Odborná porota ve složení Lenka Procházková, Karel Sýs, Jan Schneider a Vladimír Skalský vyhodnotila čtyři nejlepší texty.

1. místo získala Taťána Králová za povídku Pomeranč, 2. místo získal Jiří Homola za povídku Vánoce, které neměly být, aneb z deníku Heinricha Schmolla, 3. místo obsadili Tomáš Prchal s povídkou 2100 a Ivan Votava s povídkou Vánoce, které nesměly být.

Oceněné povídky postupně uveřejníme.

Viktor ťukal na dveře a trochu se bál, jestli může vstoupit.

„Zachadítě,“ ozvalo se z pokoje dvojhlasně.

Od stolu se po něm otočily Irka a Lena, domácí ukrajinské studentky.

„Zdrávstvujtě,“ pozdravil Viktor hlasitě a vychovaně. „Ahoj,“ dodal o poznání nesměleji.

Olga zvedla oči od knížky. Seděla na posteli podepřená polštářem a přikrytá dekou. Navzdory rusky znějícímu jménu nebyla, stejně jako Viktor, místní. Ona z Pardubic, on z Prahy a celý jejich dvouletý společný život začal i skončil ve studentském městečku ukrajinského hlavního města. Skončil teprve před pár týdny. Ale dnes, o Štědrém večeru, by nikdo neměl být sám, usoudil Viktor.

„Čaj?“ „Varéňje?“ Irka a Lena začaly štěbetat jedna přes druhou. Jedna popadla čajník a běžela s ním do kuchyňky. Druhá odebrala ze stolu knihy a rozkládala hrnky, konvici a sklínku s řídkou marmeládou.

Olga se trochu posunula na posteli a poklepala na její okraj. Viktor si podle zvyku přisedl. Automaticky ji vzal za ruku. Necelé dva metry čtvereční na posteli byly v malém přeplněném pokoji na koleji jediným soukromým místem. Sedávaly na něm návštěvy a mluvily tiše, aby nerušily ostatní. Tedy pro Olgu jen jedna nejbližší návštěva. Donedávna Viktor.

„Hezké Vánoce.“ Olga lehce odsunula ruku zpod Viktorovy dlaně.

„Tobě taky. Hodně zdraví,“ halasil Viktor a otáčel se po Irce a Leně, které se věnovaly rozlévání čaje. Těm přát nemohl. Až k Novému roku. Vánoce jsou přece církevní svátek a nehodí se je vzpomínat. Tady ne.

Teprve minulý měsíc sundali z domu na konci Kreščatiku převeliký portrét státníka s huňatým obočím. Zabíral celé roky obrovskou plochu fasády a dvakrát mu museli domalovat širší levou stranu hrudi, aby měl místo na další medaili. Minulý měsíc spočinul i s medailemi ve zmrzlé zemi na Rudém náměstí. Celý svět viděl, jak jednomu z vojáků vyklouzl ze ztuhlých rukou popruh a rakev se sesunula do hrobu s hlasitým bouchnutím. Nikdo na světě nepátral po tom, co bylo s tím nešťastným vojákem dál. Mráz jako v Rusku byl i na Ukrajině a z fasády už shlížel nový státník. Přísnější. Pod ním procházely hlavní třídou patroly a legitimovaly kolemjdoucí. Kdo nemohl dokázat, proč je venku, a ne v práci nebo ve škole, měl smůlu. Přinejmenším ho čekalo vysvětlování na stanici a hlášení jeho nadřízeným.

„Berítě, pažálujsta!“ Viktor s díky přijal od Irky šálek čaje. Podal ho Olze.

„Chceš tam marmeládu?“

Olga zavrtěla hlavou a lžičkou míchala jen proto, aby se horký nápoj ochladil. Viktor si přesedl na židli a nabral si do svého čaje jahodovou zavařeninu ze zásob od Leniných rodičů.

„Kak děla?“ Viktor pohovořil s ukrajinskými spolubydlícími zkušeně. Život, škola, zdraví – na vše bylo v ruštině, zdejší dorozumívací řeči studentů z různých zemí, dost spolehlivých idiomů.

Společenská část večera ale pitím čaje končila. Olga pořád nic neříkala. Co s ní?

Pro opravdu soukromé hovory zbývala jen chodba. Se zdmi natřenými lesklou barvou, s nahusto nasázenými dveřmi do pokojů. Od rána do půlnoci se na ní odehrával rušný provoz se zvuky mnoha kroků a hlasů. Jen pod okny na koncích býval celkem klid. Když člověk potřeboval s někým něco probrat a mezi lidmi na pokoji to nepřipadalo v úvahu, šlo se na konec chodby.

„Nepůjdem na chodbu?“ navrhl Viktor.

Olga mlčky vstala a složila deku. Měla na sobě domácí oblečení. Dlouhou vojenskou košili svého tatínka si obarvila na bledě modro. Spolehlivě sahala dost nízko přes přiléhavé kalhoty. Známe to, co s Viktorem dělají. Ve svých dvaadvaceti byl podobně jako ostatní kluci na kolejích pochodující testosteron. A my jsme se nedávno rozešli.

Maminka kdysi vybrala Olze jméno podle Puškina a tatínek voják jí v dětství tvrdil, že je kapitánská dcerka, a ty zvládnou úplně všechno. Mezitím byla podplukovnická dcerka a zvládala to, jak by ne. Vzala si ze skříně teplý svetr, protože na chodbě nebyly radiátory. Svetr i vlněné ponožky si Olga upletla sama. Co by to nezvládla. Sáhla za okno pro pomeranč. Poslední z balíku poslaného z domova.

„Máš nůž?“ zeptala se Viktora. Jasně že měl. Dala mu ho k minulým Vánocům, protože každý správný muž… Od té doby ho nosil v kapse. Pomalu došli na konec chodby a posadili se na nízký parapet.

Loni a předloni slavili Vánoce na pokoji. To měla Olga ještě za spolubydlící převážně své krajany a s nimi si nenechali nejmilejší svátky ujít. Byť na zapřenou. Byl stromeček, salát v lavoru a dárky. Ukrajinští spolužáci se necítili úplně dobře, protože museli o zahraničních církevních tradicích podat hlášení. Ale to Češi a Slováci v aktuální době nevnímali. Snad mnohem později, a to už bylo jedno.

Za oknem chodby byl tmavý večer. Olga podala pomeranč Viktorovi a ten ho pohotově oloupal a rozpůlil. Olga oddělila ze své půlky půlměsíček a dala ho Viktorovi do pusy. Viktor dal na oplátku jeden dílek do pusy Olze. Konečně se usmála.

Správný muž Viktor se zatetelil blahem. Nezlobí se! Možná kdyby se trošku přitisknul… Tak ne, Olga se vzápětí odtáhla. Ale usmívat se nepřestala.

„Naši mají to svatební cukroví na Vánoce,“ představila si Olga rodiče a brášku v čase posunutém o dvě hodiny dozadu u štědrovečerního stolu. Ale ne, to nemusela. To se nehodí zmiňovat.

Vše prošlo tak rychle a hladce. Tak jo, stalo se, čekali od září miminko. Tak jo, chystali svatbu, jeli v listopadu domů a stihli zásnuby, zkoušky šatů, vystavení těhotenské průkazky a objednání svíčkové na svatební tabuli.

Jenže po zpáteční kodrcavé cestě vlakem bylo všechno jinak. Vyvolala ostrou bolest v břiše. Nad ránem jela sanitka do špitálu na kraji ukrajinského hlavního města. Tam byl jen doktor vyřízený před koncem služby a sestřička, která držela při operaci Olgu za ruku. Nabídla, ať ji pevně stiskne. Pacientka to vzala doslova a sestřička vyjekla bolestí. A máš to, pomyslela si Olga poťouchle, protože vlídné slovo místo narkózy nestačí.

Narkóza je pro slabochy. I slepé střevo tu operují bez narkózy. Ale alespoň s místním umrtvením. Potraty ne. Většinou je stejně absolvují nezodpovědné ženštiny, tak ať dostanou za vyučenou.

Jenže Olga a Viktor to dítě chtěli. Měli už jména pro kluka i pro holku. David nebo Petra.

„Byl by to kluk, nebo holka?“ zeptala se neuspaná Olga.

„Jak to mám poznat? Je na kousky. Chceš se podívat?“ Unavený doktor neměl náladu na zbytečné řeči. A tykání jednadvacetileté cizince, která si podle jeho rychlého soudu beztak od outěžku pomohla sama, je taky na místě.

Bývalá kapitánská dcerka si pohled do plechového kbelíku odřekla. A takové nadbytečné detaily nebude nutné nikomu popisovat. Jen fakta. Dopis rodičům pošle nejdřív na pražskou kolej bráškovi s prosbou, aby doma šetrně sdělil, že vnouče nebude.

„Plakala jsem nad tvou bolestí,“ napsala Olze maminka, která si představila i nevyslovené.

„Chlapče, chlapče, to máš těžké rozhodování,“ řekla Viktorovi jeho maminka, když jí telefonoval dvě zprávy. Jednak že vnouče nebude. A hlavně, že se mu do Kyjeva ozvala spolužačka ze střední, o kterou se před maturitou marně pokoušel. Byla pro něj nedostižná. A teď Viktorovi napsala, že na něj vlastně celou dobu myslí, že má o něj zájem, že končí školu a jestli má Viktor pořád stálé bydliště v Praze. Dopis s nabídkou, která se neodmítá, přišel Viktorovi právě v den, kdy dopravil Olgu do nemocnice. Měl to těžké.

Olga mu to ulehčila. Poznala na Viktorovi hned cestou ze špitálu, že se něco děje. Druhý den z něho vytáhla příčinu a třetí den se rozešli. Správný muž by nikdy neopustil ženu v nesnázích. Jenže kapitánské dcerky ve výslužbě jedou hrdost. Nemají sice v arzenálu mrskání rukavicí o zem, ale nabídku čestné cesty k ústupu ano.

„Co teď budu dělat s tím cukrovím?“ vyhrkla na Olgu překvapená maminka, když ze sluchátka zazněl povel ke zrušení svatebních příprav.

„Dáte si ho na Vánoce,“ utěšovala ji Olga z kyjevské pošty.

Nepřipadalo v úvahu, že by ona nebo Viktor jeli o Vánocích domů. Jednak ty církevní svátky, a teď ještě ten zpřísněný režim.

„Tak řekněte rodičům, že je proděkan blbec,“ odpověděl Olze zástupce fakulty pověřený jednáním s cizinci, proč jí nemůže vydat propustku.

Takže třetí Vánoce na koleji. Olga se rozhodla přežít je s knížkou na posteli. Bez stromku a bez salátu. S pomeranči z balíku. A teď jsou na ten poslední s Viktorem dva.

„Na Vánoce by nikdo neměl být sám,“ pronášel Viktor nahlas a podával Olze do pusy další šťavnatý dílek. Byl už zavázaný jinde. Jeho nová partnerka ho lákala jak nerozbalený dárek. Jen byla teď daleko.

„To víš, že jo,“ pousmála se Olga pro sebe.

O Vánocích se vrací světlo. Stačí se rozhodnout pro dávání a objeví se možnost dostat.

Cože? Olze naskakovaly v hlavě samé dojemné hlášky. Snad je to tou chodbou?

Světlo? Toho se na chodbě nedostávalo. Byla přes celé patro, úzká na rozpažení a denní jas sem střídmě dopadal jen skrz okna na koncích. Celkový dojem? Buď nízkonákladová ubikace bez nároku na sebemenší estetickou působivost, nebo rovnou mystérium. Dlouhý těsný tmavý tunel se světlem na konci – copak to jen připomíná?

Jaképak ale stírání hranic mezi konečnem a nekonečnem a pocity stejně neurčitě tísnivé jako vzrušující. Večer už je o Vánocích stejně za okny tma, a tak platí jen to, že na konci chodby mají lidé jakés takés soukromí.

Pod nahými žárovkami už je jedno, kdo přišel o nenarozené dítě, kdo začal neodvratně myslet na někoho jiného a kdo zrušil svatbu, která měla být doma těsně před Vánoci. Viktor jen na Štědrý den dorazil a šli s Olgou na chodbu.

Poslední dva oranžové půlměsíčky.

„Díky, dík.“

Pomeranč byl pryč. Dílek po dílku rozdělený s člověkem, který se musí stát cizím

Dávání jako možnost dostat, to se bude hodit do života i po Vánocích. A taky umět udělat ve vhodnou chvíli závěr, že nikdo nikomu nic nedluží.