JOSEF JIROUŠEK

Pan Ivo Hodný byl obyčejný muž. Žil celkem spořádaně, klidně. Proto bylo pro každého překvapení, že si chtěl vzít dobrovolně život. Zda měl nějaké zdravotní problémy, či v tom byla ženská… čert ví. V každém případě jeho odchod na onen svět byl docela zajímavý. Pan Hodný se nejdříve chtěl zastřelit. Od jednoho podvodníka koupil revolver a k tomu jeden náboj. Prý mu to stačí, ujistil ho podvodník. A taky aby prý nevyvedl nějakou lumpárnu. Náboj se ale vzpříčil v hlavni, a tak náš Ivoš pistoli zahodil a rozhodl se, že se utopí. Vyhledal klidný rybníček s hezkým názvem „Život“, zde si přivázal šutr na krk a skočil do hlubiny. Nevšiml si ovšem rybáře, který opodál chytal ryby. Ten ho vytáhl a vynadal mu, že mu plaší ryby. A když se chce mermomocí zabít, ať to zkusí jedem.

Tak náš nešťastník zašel do drogerie, kde zakoupil dvě kila jedu na krysy. Bohužel pan Hodný se z jedu pouze poblil, neboť mazaný drogista Chytraček mu prodal prošlý jed, který již neúčinkoval.

A tak se pan Hodný rozhodl, že se oběsí. Koupil si úplně nový špagát, vyhledal samotný strom, ale nehoupal se na něm dlouho, protože větev byla suchá a utrhla se pod ním. Sebevraha Ivoše to nijak nerozhodilo. Vzpomněl si, že má doma plyn. Doma si dal červené vínečko, pustil plyn a lehnul si. Hezky se mu usínalo. Když se probudil, řekla mu sousedka, že se s tím plynem plynaři „serou“, porucha jim byla nahlášená už předevčírem.

No což, nevyšel plyn, tak skočím z toho mostu u Dlouhé Vsi, řekl si Ivoš a vydal se pěšky 199 kilometrů k onomu mostu. Když tam dorazil, most nikde. Byl zbourán nedávno, prý byl v havarijním stavu.

Vrátil se domů a při holení se řízl žiletkou. Jejda, zajásal – od čeho mám žiletky, pustím si vodu do vany a podříznu si žíly. Ale voda netekla. Nějaký nájemník vytopil byty, takže opraváři vodu zavřeli a pracují na závadě.

Jak tak pan Hodný kouká z okna, dostal nápad: vždyť bydlím v 10. patře, tak skočím dolů. Otevřel hned okno a skočil. Jenže v tom radostném opojení, že se mu konečně dílo podaří, si nevšiml, že barák opravují a kolem dokola je lešení, takže skončil na podlážce pod oknem zcela bez úhony. Na lešení našel noviny, kde ho upoutala Černá kronika se zprávou, že jistý pan K. S. skočil někde u Humpolce pod vlak, který ho sunul 20 kilometrů před sebou, než ho docela usmrtil.

Tohle bude stoprocentní jistota – vlak! Ale nemůžu si vybrat nějaký courák jako ten u toho Humpolce, řekl si pan Hodný. A vybral si mezinárodní expres na trati Čejetice – Ankara. Vybral si hezké místo, lehnul si na koleje a čekal, až se přiřítí z Turecka rychlík. Ležel dost dlouho, dostával už křeče, ale rychlík stále nikde. „Co to tu vyvádíte, člověče,“ zahřímal nad ním hlas jakéhosi trampa (jinak to byl ale lékař – psychiatr). Když mu pan Hodný vše vyprávěl, že už je z těch pokusů docela nešťastný, a zda by mu neporadil, jak se ze světa zcela zaručeně sprovodit, povídá: „Tak heleďte se, pane Hodný, tady už dvacet let žádný vlak nejezdí, o kousek dál jezdí jednou za měsíc autobus. Takže vlak pusťte z hlavy. Víte co, tady máte moji navštívenku a zítra přijďte ke mně do ordinace. Já tam už budu a poradíme se, co dál.“

Když pan Hodný navštívil Lojzu Krutihlava, tak se dotyčný lékař jmenoval, tak na něho už čekali dva zřízenci z blázince a milého sebevraha ihned odvezli rovnou do ústavu pro choromyslné. Tam ho dali na pokoj k dobrosrdečnému panu Edovi Jelitovi (v civilu byl řezník), který zde trávil mnoho let zcela omylem, neboť při jedné domácí zabijačce se pan Jelito trošku opil a místo pašíka zastřelil čtyři své pomocníky, jež považoval za divoké prase, které ho chce rozdupat.

Pan Hodný se jal vypravovat panu Jelitovi, jak je nešťastný, že se snažil vše pečlivě připravovat, ale furt je naživu.

Jelikož jeho spolunocležník byl dobrák od kosti a všechno hned pochopil, tak povídá: „Víš co, milej Ivo, já tě šťouchnu kudlou, mám ji pro všechny případy, kdyby se tu objevila nějaká zdivočelá zvěř, schovanou pod polštářem. A nic se neboj, bude to rychlé, však jsem se něco napíchal prasat a přísahám, že budeš mít konečně po všem. A nic za to nechci, tady v blázinci mám všechno.“

A tak se i stalo. Pan Jelito píchnul pana Hodného tak ohleduplně, že ten ani nepípl.

Když místo tragédie objevil pan primář Krutihlav, sprásknul ruce a povídá: „Co jste to tu, pane Jelito, vyváděl?“ „Pane primáři, já myslel, že jste mi sem dali nějakého divočáka a chce mě rozpárat, tak jsem ho jenom trochu píchnul a chtěl jsem pro vás pak udělat vepřové hody. Sám vidíte, že jsem tady řemeslo nezapomněl. Holt porážka je porážka a kdo umí, ten umí.“ Tak nakonec náš sebevrah pan Ivo Hodný skončil svůj život cizí rukou. Prý ale netrpěl dlouho, jak řekl řezník Jelito vyšetřující lékařské komisi, která rozhodla, že mu nebude dávat dalšího spolubydlícího na pokoj.

A pan primář Krutihlav? Ten již v ústavu nedělá, neboť se pomátl a byl převezen do jiného blázince jako zcela neškodný pacient…

A vážení čtenáři, zcela určitě toto není návod na sebevraždu! Na tu zapomeňte, i když je někdy život krutej, přesto je i krásnej, tak si ho užívejte!