Ze sbírky Epopeje ulic a cest
KLÁRA DAVIDOVÁ
Fialový příliv
Ruce mám spoutané purpurovými stuhami
Vlasy prokvetlé zlatem volně padají do tváře
Vytvarované do busty ztvárňující nekonečnost
Oči rozmazané zakalenou šmouhou stesku
Pozorují obrysy krajiny Černého východu
Když ode mě odcházíš
Díra v srdci provizorně ucpána vatou
Jsi tak daleko
Horký dech putující po mém nahém těle
Fialový příliv převalil se přes mou duši
Než nastane odliv
Vycestuj se mnou na Měsíc
Jsi…
Otazník budoucnosti vtetovaný do mých myšlenek
Slza pádem měnící se v diamant ze Sierra Leone
Úzkost šněrující mě svým korzetem
Vášeň co probudila magma činných sopek
Odpověď, která neuvízla na smetišti klišé
Radost co rozkmitala zakukleným motýlům
V krajině břišní křídla
Věčnost
Odešla jsem a nechala za sebou bílo
Kráčela jsem, v ruce leták
Na něm Tvá něžná tvář
V podbřišku
Centru vášní
Řádil žhář
Pláču a povrch zemský pokrývám rosou
Vše je vzdálené
Horké ruce
Na mých prsou
Bůh je chronický lhář
Listující v bichli díků
Jím opuštěných pozemských odpadlíků
Čechrají mi ke spánku beránky z mraků
Miláčku je to tu fajn
Samota je cudný Casanova
Stesk přítel imigranta
Víš, jak se cítím
Když Tě už nespatřím?
Petrovým klíčem odemknu bránu
Na chvíli uteču
A brzy k ránu
Navštívím Tě ve snech
Zahrady
Ostružiní plazící se po kotnících
zapomnění rotující ve spirálách
tváře uctívající
krásu jarních bledulí
kvetoucích v zahradách
tajících sněžných vloček
Proto je samota ztracenou kotvou
unesenou mořskými proudy
proto je pýcha přeceňovaná
a podle Svaté knihy
hříšný sex jen pro nemravy
chceš se vrátit prvním autobusem
do květenství
do zahrady
Větvičky křupající pod chodidly
a pyl utkvívá na sosácích
vyslanci okurkové sezóny
ryjí v úrodných zeminách
matičky Země
aby ji ochránili před potraty
které páchá na rostlinách
Potřebuji utéct před Edenem
zahodit žváro do plamenů
posedlých nikotinem
Očistit se a vstoupit za bledulemi
cítit z nich jaro
položit se do zryté hlíny
a nechat svou duši
znovu obrůst květinami.
8. hřích
Rukama kopíruje křivky jejího těla
Vlasy závoj červánků
Vonící rozkvetlými sakurami
Oči přivřené něhou nebeských bytostí
Rty se vzrušením chvějí
Její kůže konkuruje hedvábí
Hřeje žhnoucími uhlíky vášní
Ona nektar, který motýly vábí
Ambrózie, zhmotněné splněné přání
Její krása je osmý hřích
Chci ji zvěčnit, uschovat do básní
Nechat se hypnotizovat jejími pohledy
Být její had
Chci s ní
Společně ukousnout z jablka chtíče
a Molotovovým koktejlem
podpálit Ráj
Křídla
Vzlétl na slepených básních
jako Ikara čekal ho pád
Vzlétl vysoko, viděl schody do nebe
dotkl se jejich pavučiny, čekal
že se zaklesne jako ztracená moucha
ale mýtus se promítl do jeho očí
padl, opomíjen eskalátorem směr peklo
Gravitace přijala jeho křídla
vrátil se zpět na svůj plochý svět
dále ovšem hledá cestu do nebes…
Uhaste oheň benzínem!
Žal
Kolébá se do rytmu vzlyků
Jeho rty pokrývá slaná vláha
Ruce svírající bolestí zbrázděnou tvář
Bezmocně se chvějí
Slunce se opírá do jeho očí
Mění jeho žal v třpyt drahokamů
Nebesa pokrytá ploužícími se chomáči mraků
Otvírají svou bránu do snů
Cestičky slz vypaluje hřejivý den
Stojíc na hřebeni posledních sekund
Život chtěl reklamovat za vstupenku do nebeského panoptika
Jeho žádost okřídlení soudci neuznali
Zamazali inkoustem jeho jméno
Rozvázal s nimi svůj duševně právní vztah
Již mohl zemřít jako sebevrah
Slzy brázdí mou tvář
Mísí se s kouřem tabákových přítelkyň
Můj srdeční sval
Pumpuje mými žilami
Vodkou ředěný žal