TAŤÁNA KRÁLOVÁ

Mnoho jsme si s dědečkem neřekli,

dokud žil,

jednak jsme se zastihli jen na pár let,

jednak toho nikdy moc nenamluvil.

Pamatuji si však,

jak jednou večer

seděl na vysoké dřevěné posteli,

nohy, už v teplém nočním prádle,

spuštěné k zemi,

natahoval si hodinky,

tak, jak byl zvyklý,

na jeden den dopředu,

a povídal o konci války,

kdy několikátý nálet byl stejně příliš náhlý,

takže lidé udiveně pozorovali bomby

jako hračky spouštěné dolů po provázku,

ale současně už se země obracela,

ne kvůli hluboké orbě,

a skoro vůbec ne na polích,

tlamy kráterů se mezi domy rozvíraly

jako brány do pekla,

to ovšem bylo nahoře

a dolů se všichni běželi schovat,

každý k nejbližšímu sklepu.

Dědeček byl s malou dcerkou,

byla to tvoje maminka, řekl mi,

měla sedm roků.

Ostatní doběhli pod jinou klenbu,

tam potom objevili babičku a zjistili,

že jí pro tu chvíli

duše hrůzou také zkameněla.

Dědeček ještě říkal,

že celou dobu náletu

zakrýval dcerku svým tělem.

Já jsem se prala, proč

a on mi neodpověděl.

Asi mi vyprávěl proto,

že mi zrovna bylo taky tak sedm,

co mohl povídat

o instinktu chránit mláďata

a o zásadě chránit naději.

Uložil vzkaz jako do láhve,

kterou už jsem vylovila,

a při vzpomínání s maminkou vyšlo najevo,

že si to taky dobře pamatuje,

jen s dědečkem o tom vůbec nikdy nemluvili.

Neptala jsem se, proč.

Vím, že to byla ta chvíle,

kdy se hodiny ve vzduchu obrátily,

přitom ztratily spoustu odměřeného písku

a začaly se přesypávat zpátky.