MILAN BLAHYNKA

1

Na nové knize veršů do kapsy, které Eva Frantinová dala název PŘEDZPĚV (Weber Jan-GSW, kresby, obálka a grafická úprava Jan Weber, Praha 2021, 232 s.) upoutá už její název, který na zadní straně obálky autorka vysvětluje: „Tato kniha obsahuje básně, které předcházely mé první sbírce Noci bez krajnic.“

Knižně debutovala (na tehdejší poměry už) třiadvacetiletá, takže souhrnný název přes dvě stě básní (na některé straně se tisknou i dvě a dokonce i víc, nemnohé jsou delší, o dvou stranách), které Frantinová do knihy prvotin patrně vybrala z krabice své předknižní básnické práce, napovídá, že už ve svých začátcích psala po wolkerovsku tak hojně, snad denně a nutně, jako píše dnes. Nevím, zda se Předzpěv přidržuje chronologie vzniku básní, ale na tom příliš nezáleží. Neboť její název – pro knihu juvenilií nezvyklý – je plně oprávněný. Svazek prvotin se až nápadně podobá autorčiným rozměrným zralým knihám veršů, které jsou někdy zjevně, jindy nenápadně zpěvem, skladbou, tedy nikoli jen sbírkou, sesbíráním jednotlivých básní.

Předzpěv Evy Frantinové tvoří (možná až z nynější autorčiny vůle) vzrušující pásmo, v němž se střídají vlastně všecky erbovní motivy nebo spíše témata jejích velkých básnických skladeb: paměť rodiny a rodu, momentky z každodenního života doma i na ulici, zážitky ze skutečných (i toliko vysněných, imaginárních?) cest po naší vlasti i po světě, trauma holocaustu, zážitky z poezie, hudby a výtvarného umění a záznamy vlastních tvůrčích zkušeností především v poezii a hudbě a v jejich interpretaci, ovšemže láska, ale také poměry u nás i na celém globu. Pásmo, jímž je Předzpěv, působí lehce, ale to je výsledek, žádný dar snadnosti. „Vyrůst na básníka je práce,“ upozorňuje nás autorka pod mezititulkem Bez křídel: je to výtěžek práce, „během níž zakazuješ matce kroky s večeří / dlaně si žhavíš tvárnicemi slov / krásou rozháníš u čela kapky potu / obklopen závistí / že stůl to všechno dovedl tak prostě / a z hoblin ještě bývá teplo“.

Slovo matce z předešlého citátu je dáno kontextem české poezie (Neruda: „Má matka někdy čítává“, „znáš, matko drahá, překrásnou tu báji“; Březina: „Šla žitím matka má jak kajícnice smutná“; Nezval: „Matka naděje“), ale matka je u Frantinové především něžně maminka a je patrně nejčastější zážitek (s. 5, 8, 11, 48, 56, 64, 65, 71, 83, 91, 92, 93, 101, 104, 104, 108), následována babičkou, dědou dědečkem, oběťmi transportů a šoa, atd.

Podobně se v Předzpěvu vynořují i další opakující se motivy a témata. Na pozadí tohoto opakování upoutá jen jediné jméno žijícího básníka, Návštěva u Karla Sýse: „Čtyři dny jsem snila / jaké to bude / až půjdu za vámi / v doprovodu trémy // Asi vyjdete ze dveří / takový starší pán / s brýlemi / dýmkou / A slovníkem // Vy jste byl ale úplně jiný / než můj sen.“ Karel Sýs měl tehdy v redakci Tvorby mj. návštěvní hodiny pro adepty poezie a ta návštěva u něho zasáhla nepochybně do dalšího směřování řady budoucích básníků (někteří z nich to dnes už nepřiznávají), do celoživotní dráhy Evy Frantinové osudově. Uvědomila si, jak právě Sýs básní způsobem, k němuž sama směřuje až tak, že bude vznikat dojem, že ho napodobuje. Vzniklo tvůrčí přátelství, které po celá desetiletí trvá.

Je pozoruhodné, jak jednotlivé úseky Předzpěvu, prezentované jako básně, srší nápady, jiskrami, metaforami, a jak je drží pohromadě tu syntaktická síť, tu asonance a rýmy často rozeseté, např. pod názvem Po ledové stěně, klouzavě nepravidelně, jednou jako rým sdružený (děti-smetí), podruhé rým postupný (mech-zdech-na čelech), useknutý exotický (pára-nedofáral), rým přes mnoho veršů nerýmovaných (stop-na zátop; přes osm veršů); jinde se objevují také rýmy nejdokonalejší, rýmová echa, (dělí-do nedělí; lepí-slepí). A v kontrastu s tím množství básní zcela bez rýmů a asonancí, které jsou celistvé jinými prostředky poetiky.

Jak Frantinová před rokem 1979 básnicky zvládala soudobé poměry, dokumentuje např. delší Odpověď, z níž stačí ocitovat pár veršů ze začátku: „Cenzurování od prvního křiku / kdy náplast na čelo ti dají / sudičky v kolébce – dostavníku / co kodrcá se s námi / pod plachtou šitou představami o životě / kde chybí dav loket i tlačenice / podmazat lhaním díry v českém plotě…“ Takové verše nebo začátek další básně Mříže („Kdo zatáhl nám nad úsměvy mříže / a každý předem – číslo v plánu – už v životě matky / byl určen pro zlost…“) sotva Frantinová zkoušela nabídnout k otištění, nemohla je však nenapsat a tvoří integrální součást Předzpěvu, který není jen pro badatele o genezi básnířčina díla, ale čte se jako plnohodnotná básnická kniha, v jaké jsou téměř vždy stránky vynikající i méně přesvědčivé.

2

Teprve nad nejnovější knihou Evy Frantinové mi došlo, na co jsme také zapomněli, když jsme pod vedením Štěpána Vlašína v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV koncipovali a psali Slovník literární teorie (1977, rozšířená reedice 1984). Chybí tam heslo Předzpěv, ač ten básnický útvar má v české poezii přinejmenším dvě vynikající díla: Předzpěv ke Slávy dceři Jana Kollára, který patří české poezii svým jazykem, slovenské národností svého autora, a Předzpěv k básnické skladbě Vítězslava Nezvala Podivuhodný kouzelník.

V máchovské literatuře se někdy označuje za předzpěv slavného Máje nenadepsané veršování „Čechové jsou národ dobrý!…“, ale to je dokonalé nedorozumění. Oba často citované předzpěvy, Kollárův i Nezvalův, jsou integrální součásti skladby, byť psány jiným veršem než jednotlivé zpěvy. (Jen v závorce připomínám, že Předzpěv avantgardní skladby Podivuhodný kouzelník – přes rozdíl verše sylabotónického a časoměrného – metricky souzní s Předzpěvem klasického díla českého i slovenského národního obrození.)

Veršování předeslané Máji je captatio benevolentiae, jehož cílem bylo upokojit vypjatě národovecké české publikum a zjednat sluch pro skladbu, kterou KHM chystal bránit i jinak zjednodušujícím způsobem ve Výkladu Máje, podle něhož „následující básně jest oučel hlavní slaviti májové přírody krásu“.

Předzpěv není ani žádný Úvod nebo Předmluva, slovesné útvary psané pravidelně prózou.

Není to ani synonymum Prologu, jímž se rozumí vstupní scéna divadelních her, zatímco ve středověku to bývala kalendářně uspořádaná sbírka životopisů světců.

Absenci hesla ve Slovníku literární teorie z let 1977 a 1984 neomlouvá, že ani před ním ani po něm příručky poetiky takové hesle neznají.

Podivné je, že Kollárův současník Josef Jungmann nevěnoval v druhém a třetím vydání své Slovesnosti zamyšlení nad útvarem, jímž je Předzpěv, ačkoli zaznamenává např. předočnění (hypotyposis, repraesentatio, descriptio).

Nenapsané heslo poté, co Předzpěv uvádí dvě významné básnické skladby 19. a 20. století a jež nyní užila Eva Frantinová pro pásmo svých juvenilií, mám už na jazyku, ale jeho sepsání rád přenechávám autorům budoucích poetik.