28. ledna oslaví členka Unie českých spisovatelů a stálá a oblíbená autorka LUKu narozeniny. Srdečně jí blahopřejeme!
BOHUMILA SARNOVÁ
Nedávno jsem si uvědomila, jaké výhody i nevýhody má život na samotě. Život tak říkajíc daleko od hlučícího davu.
Výhodou je zajisté jedna věc. Nejste rušeni a vytrháváni ze své práce. Tedy práce jakéhokoliv druhu – od činnosti ryze prozaické a každodenní, či práce tvůrčí, umělecké. Nedojde k rušení, pokud k tomu nezavdáte sami příčinu. Vypnete mobil, rádio, televizi a pustíte do prostoru své myšlenky, um, s výsledným efektem tvůrčího procesu.
Nevýhodou, dáli se to tak nazvat, je fakt, že o vaši osobu nikdo „nezavadí“, neboť nejste momentálně vidět, nejste na „příjmu“. Tedy, jako byste vlastně ani nebyli. A tak časem zjistíte, že je potřebné, občas se z té své ulity samoty vymanit a něco o sobě zase světu sdělit. A je jedno, jestli je vám 20, 40, nebo v mém případě 75 let. Postesknete si, jak neskutečně rychle to uběhlo. Nejen v životě osobním, soukromém, ale i v koloběhu dění ve spojitosti a sounáležitosti, existenci mezi lidmi, se kterými je vám dobře. Lidmi, se kterými sdílíte své názory v pohledu na vývoj a stav společnosti obecně – tedy doma i ve světě. S lidmi, jejichž umělecký a lidský postoj je vám blízký.
Nedá se šmahem říct, že ve všem je naprostá shoda. Je tisíce věcí, které každý jedinec okomentuje jinak, svým způsobem. Ale spojnicí je jedna linie, která se vine středem názorů, jako červená nit. A to je ten moment, jenž nás spojuje, přes veškeré peripetie, výšek a hloubek názorové hladiny. Tak jako se nedaří jednolitě smíchat olej s vodou, tak nelze myšlenkově překonat zásadní rozdílnost pohledů na otázku zásadní: proč, k čemu je člověk, lidská bytost, na zemi a jak by měl vypadat jeho život na naší planetě. A to je to, oč tu běží. A to je to, kde lidé nemohou najít shodné postoje, přesto, že se všichni tváří, že jim jde o to samé. Nejde. Stará moudrost praví – „Člověče věz, nahý jsi na svět přišel a nahý z něj odejdeš.“ Na bráně jednoho hřbitůvku na Vysočině je napsán tento text: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Jsou to jediné spravedlnosti, co věk věkem stojí.
Zvláštní úvahy, že? Zvláštní s ohledem na to, o čem se chci tentokrát ve svém zamyšlení zmínit. Ono mi to totiž nedá, abych povídání o své osobě nezačlenila a „neposadila“ do kontextu současného dění. Do zvláštní doby, jejíž obsah, zvraty, kotrmelce, obraty jsem si ani ve svých snech nedokázala představit. Jsou však věci mezi nebem a zemí, které jedinec neovlivní, i kdyby se na hlavu postavil. Neúprosný čas však běží dál svým neměnným tempem pravidelně, tak, jako se střídá den a noc, jaro s létem a podzim se zimou. Stejně je na tom lidský věk. Ten však pouze s jistotami dvou mezníků – narozením a skonem. A to, co je mezi tím, to je hodno právě té statistiky a následné otázky. Čím jsi, člověče, toto údobí naplnil? Statistiku obecně nemám právě v oblibě. Ale zjistila jsem, že to bez ní prostě nejde. A tak jsem se ohlédla. Každý úsek života by si zasloužil alespoň malé rozvedení do patřičných detailů. Pokusím se o shrnutí zásadních bodů, které by vystihovaly část toho, čím jsem zaplnila plochu ve svém životě pod názvem – umělecká.
Čtenáři LUKu znají moje příspěvky, články, ve kterých se dotýkám problematiky dění v naší společnosti, událostí v umění a kultuře, ekologických otázek, i událostí běžného života. Dnes jsem se tedy rozhodla, přiblížit vám svou osobu z trochu jiného úhlu, jak jsem už v samotném úvodu tohoto článku naznačila. Jednoduše mne ta statistika v mých nastávajících „75“ letech dostihla neúprosně. A že jsem v roce 2012 obdržela ocenění Unie českých spisovatelů své tvůrčí práce literární a malířské považuji za velkou čest.
Od té doby uplynulo neskutečných deset let a já ve své práci pokračuji nadále. Maluji, píšu. Ale zpět k té zmiňované statistice. Básní jsem napsala hodně přes tisíc a postupně je vydávala v básnických sbírkách. Vycházejí v edici Poezie všedního dne a je jich v současnosti přes dvacet. Obzvláště si cením sbírky s názvem Literární podoby, k níž napsal úvodní slovo Karel Sýs a kterou jsem doprovodila vlastními ilustracemi. Jsou to básně převážně s nádechem přírodní lyriky, vyjadřující můj obdivný pohled na přírodu, její krásy i drsnost, ale i na vztah k životu obecně. Jsou v nich vysloveny i otázky soužití člověka s přírodou. Ve svém mottu právě ke sbírce Literární podoby jsem uvedla: „Příroda je silná a krásná a jakékoliv přetechnizované dění se bez sounáležitosti s ní, nebude konat.“ A za tím si celý svůj život stojím.
Jsem neustále okouzlena děním v přírodě, opakujícími se ročními cykly, střídáním dne a noci, kupícími se mračny v bouřkových a vichrných poryvech větrů, jarní loukou, letním žárem spalující mez s mateřídouškou, podzimem hýřícím barvami a kaskádou padajících listů. Stejně tak pro mne zima není jen nepříjemnou plískanicí a chladem, ale jiskřícím sněhem v závěji s filigrány ojíněných pavučin na drátěných plotech, stopy srnek po lesních pěšinkách i dusající psí tlapky na zápraží chalup. Rovněž tak, jak miluji přírodu, se stejnou hloubkou citu se kloním k lidskému konání, vztahům mezi lidmi, v jejich radostech, strastech, žalu i zoufalství, zbytečnostem, uštědřovaných si bolestí, ale i věčnému idealismu a víře, že člověk jednou pochopí, proč žije na této krásné planetě a jak zbytečné a směšné jsou jeho věčné spory a boje. V tomto duchu plynou a vrší se náměty mé poezie.
Všechny uvedené sbírky jsou doprovázeny mými ilustracemi, většinou akvarely. Mé básně ale neleží jen tak ladem v uvedených sbírkách. Žijí si životem v pravdě reálném. Přes patnáct let je uvádím, krom doprovodných textů, ve svých „recitálech“. Jsou to literární pořady, doprovázené překrásnými hudebními vstupy mých mladých přátel (housle a kytara), s výběrem z klasického ale i populárního repertoáru. Nedílnou součástí těchto pořadů je i výstava mých vždy nových prací, obrazů, které dotvářejí celou atmosféru, de facto tvoří scénu celého pořadu. Nedílnou součástí mé práce literární a malířské je tvorba pro děti. V nespočetném množství akvarelů se odráží moje romantické představy světa pohádkových bytostí, skřítků, víl, rusalek, oživlých houbiček a nádherného světa rostlinné říše, která je i v tomto případě nepřebernou studnicí inspirace. Verše pro nejmenší, doprovázené ilustracemi. Jednak jsou na volných akvarelech a vznikla i knížka Houbařské putování, kde jsem zúročila svou houbařskou vášeň a přibližuji v ní pro děti poznávání těch nejznámějších lesních hub, s návodem, jak se v lese chovat a co a koho tam, při dětské dávce fantazie také potkat. Knížka Kamarádi nás zavede úplně jinam – na dvorek, kde se kamarádi, pes a kocourek, seznamují s obyvateli venkovského dvorku. A tak bych ve výčtu svého působení mohla pokračovat, třeba o ilustracích básnických sbírek svých přátel, ilustracích veršů pro děti v knížce Od jara do zimy autora Zdeňka Hejného a tak dále. S prezentací mé tvorby literární se čtenáři Luku a časopisu Lípa seznamují v průběhu let, a to jak prozaické, tak i básnické. V internetové podobě jsem ilustrovala pohádky Marie Kubátové. Když se nyní zaměřím na tvorbu ryze výtvarnou, tak jsem za dobu svého působení v tomto ohledu absolvovala řadu výstav. Jak už jsem uvedla, v docela hojném zastoupení se jednalo o výstavy, spojené s mými recitály – uváděné v mnoha místech naší republiky. Samostatné byly výstavy určené dětským divákům. Jednalo se o výstavy kolekcí akvarelů s dětskou tématikou a samozřejmě s doplněním veršů k jednotlivým akvarelům. Tak, jako je pro mne jednou ze stěžejních prací psaní poezie, druhou a neodmyslitelnou částí mých tvůrčích činností je práce malířská. Od svých malířských počátků, ještě v Českých Budějovicích (jsem rodačka z Českých Budějovic) jsem absolvovala řadu výstav, a to jak členských, tak samostatných. Byla jsem členkou SČVU (Svazu československých výtvarných umělců). Po převratu, tedy po roce 1989 jsem přešla do nově vzniklé profesní organizace, která je v podstatě pokračováním SČVU, nyní pod názvem UVUČR (Unie výtvarných umělců České republiky). Figuruji rovněž ve Slovníku Českých a Slovenských výtvarných umělců, se základními hesly o mém výtvarném životě a s reprodukcemi obrazů. Rovněž jsem zastoupena v almanachu Unie českých spisovatelů Na druhém břehu. Po mém odchodu z Českých Budějovic na Vysočinu do Jihlavy jsem absolvovala řadu výstav po celé republice (od Českých Budějovic, Jihlavy, Prahy, Žďáru nad Sázavou, Havlíčkova Brodu, Krucemburku, Polnou až po Šumperk, Krnov či Kyjov a dalších místech). Jednalo se převážně o výstavy samostatné, souborné a retrospektivní. Další výstavy byly svazové, členské, společné s manželem, či s některými výtvarníky – kolegy. Dle mých záznamů bylo výstav celkem 43.
Pestrou etapou v mém životě v kumštu bylo několikaleté působení v divadelním souboru Klicpera v Jihlavě. Krom toho, že jsem v souboru odehrála řadu rolí, ať v klasických inscenacích pro dospělé, tak i v kouzelných pohádkách pro děti, jsem navrhovala scény a současně i kostýmy. Bylo to krásné a inspirující období. Žel, po roce 1989 nastaly problémy, které zaznamenal snad každý soubor, jehož do té doby finančně zastřešovaly Domy kultury. A to se nevyhnulo ani našemu souboru.
Psané slovo pro mne není pouze formou básnickou. Jsou situace, události, prostě problémy okolo nás, které mne nenechávají jen tak v klidu. V ten moment vznikají fejetony, eseje, podčárníky, které jsou následně zveřejňovány právě na tomto místě, v příloze Haló novin – v LUKu. Jejich počet se již blíží ke stovce. Vznikly i povídky, podle vyprávění zbinožských starousedlíků o kraji, kde trvale žiji.
Když se dnes ohlédnu zpět za svým prožitým životním obdobím, vkrádá se zpod podvědomí konstatování, že se nějakým zvláštním způsobem pomalu chýlí k uzavření jeden kruh. Kruh, elipsa, či spirála? Těžko říct. Narodila jsem se do nelehkého období, dva roky po druhé světové válce. Hrozné válce, kterou jsem sama nezažila. Přeplula jsem životem od dětství, které bylo sice, co do poměrů chudé, ale šťastné. Přes období dospívání, školních let, studia – téměř bezstarostného života, beze strachu a nejistot. Nezamýšlela jsem se tehdy nad významem slova „svoboda“. Protože to nebylo nutné – svobodně jsem se prostě cítila. A uznávání mantinelů pojmů, co je správné, slušné, krásné, pokorné, citlivé, lidské až po odsuzování zloby, násilí, bezpráví, to bylo samozřejmostí a plynulo to ze způsobu existence ve společnosti, ve které jsem vyrůstala. A dnes? Rozevřené nůžky a na jejich špicích obapolné rozdíly, kam se člověk podívá. Propastné rozdíly, neslučitelné s mým pohledem na svět. Ano, dostávám strach. Strach ne o sebe, ale o následný vývoj společenství zvaného lidské. A ještě nás zasáhlo něco, čemu se dá těžko čelit. Proklatý neznámý virus. Nikdo neví, kde se vzal, kdo, nebo co za jeho výskyt a šíření může. Jsou řady konspirací, co jedinec, to jiný názor. Když se do všeho vklíní politika, je žhavý problém na světě. Lidé se přou, hádají, nevěří si už ani pozdrav, natož něco, co by snad bylo všem prospěšné. Jednoduše je to tanec mezi porcelánem lidského soužití. Žel, i můj život je ve své etapě sedmdesáti pěti let tím vším poznamenán. Když se psané řádky pokusím malinko nadlehčit, tak použiju citaci, kterou v nejistých událostech a problémech říkával můj otec:“ děvenko zlatá, ono to nějak dopadne“. A dodal: „nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“. A tak se snažím připomenout si jeho nakažlivý optimismus i v této kostrbaté době a přeji sobě i vám všem, aby skutečně nebylo ještě hůř!