BOHUMILA SARNOVÁ
Civilizace – vyhlídky
Divní lidé
divná doba.
Kolem vládne
zášť a zloba.
Návrat ke kořenům
měl by přijít
zavčas.
Než se všechno zhroutí.
Kam as?
Nebude proč chvátat.
Nebude kam vejít.
Kde se nadechnout
smích najít.
Zbude jen prach
popel a kamení
vhozeno v moře proud
pro hledače znamení.
Věčné otazníky
Krupobití drobných
zpráv.
Která z nich je pravá!
Rozlišuj už konečně
co ti v nich kdo
dává.
Co si strčit za klobouk
má ta hlásná trouba!
Nebo nabrat mírou plnou
z čeho zisk a sláva?
Daleko do jara
Šumí rákosí
jak na šalmaj
hrál by
satyr bájný.
Pár křídel nad hladinou
vzduch čeří
letem ladným.
I nad mým čelem
se mihlo cosi
vzdáleně připomínající
zpěv kosí.
Na mezilidskou notu
Nenávist běhá
mezi lidmi.
Hledá, zkoumá
a shání.
Svým křivým střípkem
pootáčí
kde by byl někdo
k mání.
Do louží vrhá
svoje háčky.
Střeží
kdo v nich se chytí.
Potom zamává
sítí šedou
zatáhne pevnou nití.
Únorová
Řekne se únor.
A co s ním!
Řekne se zima.
Pochopím.
Až třicet pod nulou!
Zbystřím sluch.
Mrazivo ve mně.
Stříbřitý vzduch.
Skomírá plamínek
zima je.
A šíroširé závěje
honosí se svou bělostí
když mráz nám vniká
do kostí.
Jarní očista
Dívejte se pod kořání
pod listí
i do nebe.
Dívejte se na kamení
které v mrazu zazebe.
Dívejte se na oblaka
na svit slunce
nad strání.
Uvidíte skvělý zázrak
bez strachu a strádání.
Uvidíte včelu v letu
uvidíte pelu prach.
Bez bolestí zla a vzdechů
do tváří se vrátí nach.
Nach, jenž stvrdí
pravdy dávné
že jen v lůně přírody
nalezneme perly vzácné
štěstí míru pohody.
Starý a Nový rok
Opět jsi rázně
práskl do bot.
Co zbylo po tvém
bytí!
Postačí
že rok vyplouvá.
Že slunce zase
svítí
do zplihlých vlasů
od deště
do nových grimas
a masek.
Do vlnobití příbojů
do zvláštních snů
i lásek.
K lesu cesta
Nízká oblaka
blízká zem.
Šumění smrků
a větru žeň
když poslední listí
z břízy mizí.
A jako cizí
zdá se cesta
co loukou k lesu
míří.
Mlha odplouvá
neznámo kam
když se zvláštním
pocitem
kmen strážního buku
zelených hvozdů
objímám.
Jsou dny
Jsou dny
kdy slova nespočítáš.
Házíš je lehce
po zemi.
Poskládáš je.
Vzápětí mícháš.
Šustit jak listí
karty slýcháš.
Ležet je necháš
v přízemí.
Zase je zvedneš
a na list bílý
inkoustem zvěčníš
přiznání.
Že není chvilky bez poesie
jíž slova vnuknou
vyznání.
Pomíjivost
Na ostny růží
je neradno sahat.
Na květy shlédnout
a nechat být.
V poryvech věků
lze myšlenky střádat.
Vyslovit je
a odejít.
Tak plyne to
co věčností zveme.
Co kolem nás
jen proletí.
A my nevíme
zda náš čas
již minul
či je to vrtoch
století.
Zpovědnice
Báseň.
Tak to je zpověď srdce.
Všeho
co člověk cítí.
Báseň
je vlnobití duše
když cit
se octne v síti.
Když zdá se
že úniku není
ze zoufalství a bídy.
A báseň?
To je ta zpovědnice
utkaná z rosy slz
i víry.
Náhoda
Klopotná cesta
přes kamení.
Úporná chůze
blátem.
I prašné víry
bez znamení
které obejdeš
s chvatem.
Aby se ani zrnko písku
neoctlo ve tvých
očích.
Aby se slza nezaleskla
s otázkou
co si počít?
Den bez fantazie
S náručí plnou
předsevzetí.
S hlavou
přetěžkou nápady.
Všechno je pouze
mysli hnutí.
Vhozený kámen
do vody.
A memorujeme
proč to nejde.
A proč se cesta
klikatí.
Záklopka představ se
neotevře.
Matné sny s klidem
zatratí.
K prozření
Lidi lidi
kam jdete?
A proč tak pořád
blbnete!
Vždyť jsme přece Slované
v Čechách Slezsku na Hané.
Vězí to v nás
jako v koze.
Je to naše nátura.
Tu povahu holubičí
jen tak někdo nezbourá.
Proč se stydět
že jsme Češi
lidé z krásné kotliny.
Proč jen vzhlížet
na tu stranu
s hávem skryté
vztekliny.
Jak to chodí
Kilogramy černé hlíny
hektolitry vody.
Všechno běží
podle plánů.
Někdo vyřkne soudy
že je asi všechno jinak
to co mysl tíží.
Že ty třpytné
zlata hroudy
jinam si to míří.
Míjí nás
když vzduchem letí
obkreslují kruhy.
Nám zbudou jen
malé mince
a veliké dluhy.
Únorový vítr
Lehoučko lehce
vlní se vzduch
s větrem si
tu svou zpívá.
Volno má v korunách
v únoru.
V stromoví krouží
a kývá.
Do všech stran světových
roznáší
předzvěsti spícího jara.
Ta píseň zimní pomine.
A v dubnu
bude již stará.
Vzkazy
Píšeme si drobné vzkazy
prstem na sklo
do písku.
Ozdobíme kmeny stromů
kliky háky
z notýsku.
Posbíráme slané slzy
cukrované rosou.
S dávnou láskou
proběhneme loukou
nohou bosou.
Na uvítanou
Říkám si po sté
má to smysl
další v sad
stromky sázet?
Říkám si po sté
má to smysl
verše do světa házet?
Postojím dívám se přemýšlím.
Zase se chopím pera.
A v sadě jabloň mladičká
se z jara kvítky bělá.
Zub času odkryl
mnohé v nás.
Někomu dásně, či duši.
A tak tu stojím
tiším hlas
vítám vás
jak se sluší.
Současnost
Rozdmýchané nálady
stupeň plus a mínus.
Rozevřené nůžky dnů
kosinus a sinus.
Rozbouřené slovní půtky
rukavice v ringu.
Nenadálé události
hádky nových singlů.
Zavírání otevírání
vše na suché zipy.
Očních víček zamrkání
na světové klipy.
Věřit všemu
co se mihne
v našem zorném úhlu?
Zavrhněte tento způsob
vhodným pro svět pinglů!