IVO FENCL

Zatímco (ve znamení Panny rozený) básník, divadelník a prozaik Jan Sojka (*13. 9. 1973) pojal svou „koron-knihu“ Rodina a jiné regály co tradiční sbírku, eruptivnější vulkán Karla Rady (*13. 9. 1964) přispěl české literatuře prvním „coro-románem“. Či – minimálně – první rozsáhlejší prózou; a za pomoci aluze na Pelcovo… a bude hůř ji s optimismem bojovníka nazval …a bude líp. (Ilustrovala Daniela Tinková. V edici Současná próza vydalo Nakladatelství Bor, Liberec.)

Ošemetné nebo zavádějící by ale bylo obě díla přespříliš a nějak badatelsky srovnávat.

I když… Jak Sojka, tak Rada jsou sebevědomí, konfliktní a „na ženské“, přičemž ani jejich díla žádné konflikty nelakují a netlumí.

Oba se zvládají světu stavět čelem, u Jana Sojky však přece jsme již po pár stránkách o pár pídí hloub v ornici mikrosvěta, psychologizování. Rada je jiný a jako by s každým krokem a posunem svých dějů skutečně trochu radil, co si počít, jak problémy nezametat jen pod hospodský koberec, nýbrž je napálit. Jistěže nám to vysvětluje spíš jen implicitně a nepřímo, současně se ale jedná o zatroleně přímé výkřiky. Výkřiky po životě.

Po tom životě, který dejme tomu Jan Sojka patrně už „spolykal“, ale i proto píše chladněji. Oba jsou nicméně pábiteli a nedokázali by, ani kdyby chtěli, svá dramata včarovat anebo zaklít do pouhé dobové aktuality „virus je tu“. Nu, a právě „kamzík“ Karel Rada přitom až pudově proniká skalisky života a uhýbá od jakýchkoli mžiknutí oka. Ale nepostupuje kupředu. Vrací se časem – a před pomyslnou válku s VIRY, do VÍRU vzpomínek. Vzpomínek jen dočasně zasutých a nyní vydlabávaných. Do říše evokací, prachu retrospektiv a reminiscencí. Právě s jejich notnou podporou nás jeho vitální alter ego Hynek vede pak životem jednoho literáta, muzikanta… a chlapa, přičemž je úděl jedince alokován daleko před současnou krizi.

A Rada sám? Při psaní zůstává zručným praktikem, méně už básníkem. Dozajista méně než Jan Sojka, i když s nímž až magicky sdílí jak den, tak i měsíc narození!

A výtky?

Registruji Radovo až moc silné ego, když se s vyřvávanou pravdou přestěhovalo i mezi listy. Činí tak ovšem intuitivně a nelze ho neobdivovat: takřka bez přestání promítá energii do svých hrdinů, i když Hynka glorifikuje zbytečně moc.

Omylem by ovšem (a samozřejmě) bylo brát tuto jeho postavu (i s jejími milostnými a dalšími avantýrami a zkušenostmi) jako autora samotného. Tím není, i kdyby text sebevíc sváděl právě k podobnému výkladu, a zkraty podobného typu nepřipusťme a na proluce zjednodušování raději odhalme podstatu. Jaká se vyjeví?

Asi jako při pohledu z mostu do řeky, kam nakonec neskočíme, před sebou máme – v literatuře často se objevující – moment „záchranné opravy prožitého“. Snad každý tvůrce potřebuje podobné chvíle navozovat, a tak i zobrazuje hrdinu dle sebe, nicméně s přidanou hodnotou pestrobarevného koloritu a zvučením dalších sfér. Nebo snad autor není taktéž od toho, aby sumářem příhod napravil nějaký ten životní omyl; není snad ryzí psaní i k tomu?

Úvodem zmíněná Sojkova kniha ještě bude patrně doceněna, je ovšem podstatně intimnější. Ta Radova se místy stává blasfemií a dozajista konfesí. Konfesí urputného bohéma. Jan Sojka se navíc drží Plzeňska, kde možná účinně, ale mnohdy „jen obchází činžovní blok“ (když to přeženu), zatímco Karel Rada, ten je „rozlítaný“. I vandruje. A nejen do ženských. Posvátnou poutní knížku má za jednu z podstat dýchání, a právě četná putování, do kterých bývá jeho Hynek až fatálně vtlačován, svádějí k tomu, abychom autora zkratkovitě nazvali českým Kerouacem, jak už to přede mnou (takřka) učinil bohemista Vladimír Novotný, jinak autor doslovu k Radově novince.

Mínil to jistě vážně, ale ani jemu neuniklo, že je ústřední figura v románu Na cestě poněkud MĚKČÍ než Hynek, a že Jackem Kerouacem líčená přátelství mají kapku jiné odéry. A tamní hrdina by taky jen sotva polopaticky vyřkl: „Jsem hrozně na ženské.“ To se u Rady ovšem děje, snad až zbytečně, a výraznějším přínosem pro jeho vyprávění jsou tak četné další perspektivy, ze kterých registrujeme jeho „něžného chlapáka“ taky hledáčkem některé vzrušující jej dámy; ať už chotě, anebo milenky.

Jindy kamaráda, spolupracovníka, dokonce i bratra. Kdovíproč věc politizující Pavel Janoušek se ve Tvaru 1/2021 pozastavil nad tím, že Hynek bývá až překvapivě chválen; a proč prý občas není i setřen. Odpověď? Protože autorovi nijak nevadí, že už po staletí bydlíme v kotlině, kde je děsivou tradicí shazovat se, ba líčit se v nejhorších barvách. A jelikož mu naopak vadí, že existuje ve státě, kde třeba Michal Viewegh u mnohých tkví na černé listině jen proto, že komerčně uspěl.

A chomutovský rodák a Severočech Karel Rada?

Kdysi se prosazoval po boku vícera začátečníků u redaktora a spisovatele Jiřího Navrátila v pražském nakladatelství Hynek, což ovlivnilo i jméno jeho alter ega. Na FAMU absolvoval mj. scenáristiku a na kontě má víc filmů: například Doupovský underground anebo Zklidnění básníka Szpuka. Zvládl i vícero hudebních projektů, což mu ovšem bralo čas na psaní, a jeho kapela Haj hou byla založena již roku 1987. Onen leitmotiv haj hou se inspiroval jedním z nejnutkavěji se vracejících výroků Kurta Vonneguta, z undergroundu vzešlého klasika, a fatální otázkou již zůstane, není-li právě absence hutného leitmotivu i nedostatkem Radových umně maskovaných vzpomínek. A virus? Ten tady zůstává jen čímsi, od čeho se tvůrce odrazil. Čímsi, co ho „vytočilo“, ba odpálilo k procesu psaní. S tím choroboplodným začátkem ale dál pracuje ztlumeně, což nemusel. A výsledná konfese by jinak třeba byla ještě lepší, kdyby se zdárně pracovalo s opakovanými refrény; asi tak nějak, jako by s nimi hrál Rada jako textař nějakého svého rockového shitu, chci říci hitu.

I když textařem zůstává, v próze a „ve velkém“ leitmotiv a refrény moc neužívá a místo nich to na čtenáře „valí“. Nepopírejme však, že taky atak vozové hradby „od Malešova“ má něco do sebe, a zvlášť lze obdivovat práci s erotickými motivy, kdy není překročena jistá míra. Autor ale snad ani nemá vědomé zásluhy na té hranici, kdy ví, zač už ne (aby to nebyla pornografie), a patrně byl už takto uhněten. S kuchařskou samozřejmostí je mu pak zřejmé, kolik dá kam příměsí, a přece chválím i prvky plynoucí zcela mimo jeho vnímání. A leitmotiv-neleitmotiv, ta kniha táhne na bránu, i když brilantními fotbalovými kličkami; a aniž by to odkudkoli trčelo, urodila se „z nasrání“, kavárensky řečeno „z vnitřní potřeby“, a „všechny křivdy světa“, jež autor cítí, klidně mohly být jen jeho utkvělou sugescí, a přece to je ve výsledku lhostejné.

Karel Rada sepsal už takřka desítku kratších i delších próz, anebo sestavil jejich koncipované soubory, a vydány mu postupně byly publikace Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste?(2011), Promiskuitní večírek (2015), Kunderion (2017) a Chvějící se jehličky příští zimy (2019). Teď přichází s určitým zastřešením té životní éry a taky s tlustou čarou za výše zmíněnými díly i některými omyly, mezi které ale neřaďme, že také vedl výtečný časopis Iniciály a že je živel, s kterým přepad našich těl a duší chřipkovou krizí pohnul tím správným směrem. I díky tomu přepadení se tak dokázalo, že Rada patří mezi lepší české prozaiky, anebo přinejmenším ve své generaci. Nebude nikdy pštrosem, který si ve strachu z nového viru všroubuje hlavu do pískoviště, a chápe, že se ryzím tvůrcem nestane ani ten, s nímž podobný atak nepohne o coul. Obé je chyba, ani jedno ale naštěstí není temperamentu Karla Rady vlastní. Nesedá proto s miniaturní dušičkou až někde nahoře v krku na WC, nicméně ani laxně nepřežvykuje námořnický tabák v přívalu všech deprimujících zpráv a při pohledu na těkající, neschopnou a trapně populistickou vládu. A neprchá ani do smírných, skepse prostých krajů pohádek, aby sepisoval fantasmagorická dobrodružství, sám ukryt před životem za španělskou stěnou.

Ani Rada, ani (třeba) Sorokin a ani Pelc takoví nebyli a nejsou, ale zachycují realitu i na malé ploše a vždycky sdělí dost, i kdyby vědomě ani nechtěli. Vše je prudí – a i ten Hrabal si s nimi dávno někudy ruku podal.