STANISLAV KÁBELE

Nostalgie

Brouzdám řečištěm dějů, jež zkoumá historie,

věda, která stejně jako lepá děva, mocným po vůli je.

Zakopávám o výplody vyčpělých teorii,

o kameny mudrců, jež mnohé pravdy účelově kryjí.

S chmurným úžasem, vnímám odmítání Marxe,

ptám se, je snad možný pokrok, bez revoluční praxe?

V bajkách z pera liberálů o lidské budoucnosti,

v rozpacích žasnu, nad jejích až osudovou jalovosti.

„Civilizaci bez idejí a tvůrčí jednoty v díle,

do zániku zbývá pouze chvíle.“

Hymnická dumka o historii Čechů

O krásné zemi je v ní řeč,

o slavných předcích,

kteří za ni, neváhali umírat,

ani tasit meč.

O hrdinných činech,

králů, učenců i prostých lidí plémě,

bez nichž by Česká země,

byla než cizácký pelech.

O útrpné smrti mistra Jana Husa,

Janu Žižkovi, i Pánech v rukách kata,

jenž z lidí trhal kusy masa,

a mostní věže, změnil na umrlčí vrata.

O díle Jana Ámose, F. Palackého, K. Havlíčka,

kdo byli národní buditelé,

i o tom jak vznikla Zlatá kaplička,

jak tužili se vlastenečtí učitelé.

O mužích Října, slávě Masaryka,

jak zrodila se naše republika,

zrazená spojenci v Mnichově,

o statečnosti lidí při její obnově.

O hrdinství občanů v době okupace,

vojáků ve světové válce.

O socialistickém budování,

o puči, jak znovu vrátili se Páni.

O tom všem, o životě v republice,

lyricko- epický hymnus vece.

Dějiny země nenech zavát prachem,

kdo cítíš se, ještě býti Čechem.

Varovné podotýkání

Až lidská sebestřednost,

zbaví Zemi gravitačních pout,

a rozpolcená civilizace promrhá budoucnost,

modrá planeta ukončí svou pouť.

Až vesmírné těleso ve spárech slunečního žáru,

ztratí svou podobu, faunu i floru,

pak dobrotivé slunce, naši rodnou planetu,

slupne jako bagetu.

Na rampě světa se zaskví obdivný relikt,

lidská fosilie - smutná to věků ctnost.

Mrazivá stopa po zaniklé společnosti,

jež sebe sama odsoudila na věčnost.

Pod tíhou těch nejsmutnějších vizí,

proboha lidi, zachraňte rozum,

bojujme za vše, co ještě je,

než to s konečností zmizí.