MILAN BLAHYNKA
Nevím, jak jinde, ale naše veřejnoprávní Česká televize na svém velmi sledovaném druhém kanále nabízí divákům neuvěřitelné množství pořadů prezentovaných jako dokumentární. Namátkou např. na pondělí 13. září 2021 (podle Televizního programu na celý týden v Magazínu Práva z 11/9) hned devět je v anotaci vybaveno podtitulem, v němž dominuje dokument: Francouzský dokumentární cyklus; pak jiný Francouzský dokumentární cyklus; potom Dokumentární film; dále Francouzský dokument; Britský dokument; Mezinárodní dokumentární cyklus; Kanadský cyklus dokumentárních rekonstrukcí; Americký dokumentární cyklus; Německý dokumentární cyklus. Navíc další pořady jsou svou podstatou dokumenty: Svědkové času II: Památky Angkoru; Československý filmový týdeník 1971; Defilé 2004; Industrie-Před zrodem továrny.
Nic proti tomu, vždyť vlastně vše, co bylo napsáno, natočeno, jakkoli zaznamenáno se stává dokumentem a navždy jím je, pokud ho čas, hlodavý hlad myší anebo někdo v zájmu svých záměrů nesprovodí ze světa, což je stále v důsledku technického pokroku paradoxně současně snadnější i obtížnější; snadnější: u toho, co je konzervováno jen elektronicky, stačí kliknutí na klávesu delete; obtížnější: než se tak u elektricky uchovávaného stane, leckdo si dokument stáhl, vytiskl ap. U toho, co je konzervováno na papíře, je sprovodění ze světa téměř nemožné: nelze přece prohledat všechny půdy, sáhnout za trámy nestačí, jsou úkryty velmi rafinované, nestačí při pátrání vlámat se do zdí jen podezřelých. Jinak než u textů a záznamů výkonů a tvorby na papíře i v elektronické verzi, není tomu ani u primárně hmotných dokumentů doby. Ještě po jejich fyzickém zničení trvají přece v plánech, snímcích a jsou obnovitelné jako sochy, architektonické, urbanistické aj. skvosty, dokládající ráz, povahu, vyspělost domněle navždy zaniklé kultury a civilizace.
Slovo dokument je z latinského substantiva documentum, odvozeného od slovesa doceo, tedy 1) učit, vyučovat, 2) vykládat, dokazovat, ukazovat.
Documentum podle Novotného Latinsko-českého slovníku (1948) byl v antice obecně „prostředek poučování, naučení, poučení“ ve dvou základních významech: 1) „příklad, vzor, ukázka,“ „spec. výstraha“ (k tomu citován Tacitus), 2) „doklad, důkaz, svědectví“ (k tomu citován Livius), „documentum dare, podávat svědectví“.
Klaretův Glosář (1359-1364) má pro documentum český ekvivalent naučka, tedy nauka. Cestou sémantické redukce se do století dvacátého stal z latinského documenta „písemný doklad, svědectví, průkaz“, jak české slovo dokument definuje první díl devítisvazkového akademického Příručního slovníku jazyka českého (1935-1937), který uvádí už třináct jeho derivátů: dokumentace, dokumentační, dokumentarista, dokumentárně, dokumentární a dokumentárný, dokumentárnost, dokumentně, dokumentní, dokumentovaně, dokumentovanost, dokumentovati, dokumentový, většinou s doklady z krásné a naučné literatury konce 19. a první třetiny 20. století. Některá z těch slov se nyní významově liší od jejich výkladu z druhé poloviny třicátých let minulého století; tak dokumentaristou (výraz označený tehdy jako „málo užívaný“) rozuměl F. X. Šalda Balzaca, zatímco Rejmanův Slovník cizích slov (2. vyd. 1966) toto slovo vůbec neuvádí a Akademický slovník cizích slov (1995) zná už dva významy: 1) tvůrce dokumentárních filmů n. fotografií, 2) dokumentátor (to slovo PSJČ neregistruje). Citovaný ASCS pouze čtvrt století starý rozeznává dva základní významy slova dokument: 1) důležitá (úřední) listina, právní doklad, osvědčení; průkaz totožnosti (cestovní pas, legitimace ap.); 2) doklad svědčící o urč. skutečnosti n. sloužící jako pramen informací (kniha, článek, archivní materiály, obrazy, filmy ap.). Pod heslem dokumentace se uvádí ještě 3) souhrn podkladů k provedení projektu stavby…
Jak je vidět už z letmé probírky jazykových příruček, dokumenty všeho druhu jsou už víc než století důležitým elementem každodenního života, prokazujeme se jimi, pídíme se po nich, stavíme podle nich a na nich. V posledních desetiletích se dokumenty staly jedním ze základních pojmů pro práci s počítači; přímo v nich (a ovšem kdysi na disketách, pak na fleškách atd.) se to, s čím se právě nepracuje, ukládá do Dokumentů.
Žijeme v dokudobě.
Žijeme v čase přemíry informací, v nichž není snadné se vyznat, rozlišit je, vyhmátnout podstatné, rozeznat pravdivé od falešných, podvrhovaných a matoucích. Stejně jako platidla i dokumenty jsou pravé i padělky.
Přestože černé kroniky a zpravodajství zužované na posla pekelných zpráv se přímo hemží padělanými pasy, průkazy, bankovkami, životopisy, daňovými přiznáními, křivými svědectvími, jako by už žádné poctivosti v této a na této zemi už nebylo, jako by se už na žádný ani nepodezřelý úřední nebo obchodní průkaz nedalo spolehnout, takže se pravost jistí pinem a ještě víc, slovo dokument a většina jeho odvozenin si kupodivu podržuje pověst solidnosti, budí důvěru, funguje jako záruka.
Jak je pocitová teplota lišící se od fyzikální, pocitová svoboda, snad u každého jedince a každé society odlišná, existuje i pocitová důvěra ve slovní skupinu dokument nejrůznějšího stupně od absolutní (většina české obrozenecké inteligence včetně geniálních tvůrců dlouho věřila v pravost Hankových a Lindových rukopisných padělků) až k nule (k níž jako první dospěl Josef Dobrovský).
V podstatě reklamní označování různých typů pořadů za dokumentární připomíná praktiky podnikavců, kteří nabízejí slavičí-bůvolí paštiku v poměru 1 : 1, jeden slavík, jeden bůvol. Za dokumentární se vydávají pořady, filmy, celé cykly reportáží, vzpomínkových montáží, rekapitulací dějinných událostí, v nichž se citují autentické dokumenty, jejichž zařazení samozřejmě nezaručuje ani náhodou pravdivost celku. O jeho úrovni a hodnověrnosti rozhoduje selekce nabízejících se dokumentů, jejich sestřih, průvodní slovo, což degraduje uváděné dokumenty na pouhé pozlátko.
Aby lidé uvěřili, že to, co se jim předkládá, je pravda pravdoucí, už nestačí, že to bylo „černé na bílém“ v tisku, že „to bylo v rozhlase či v televizi“. To už i absolventi pomocných škol vědí, že informace v médiích jsou pečlivě cezené, i když cenzura je slavnostně zrušena, a dopřávají sluchu už jen výjimečně slibům těch, kteří se chtějí udržet u moci nebo se k ní derou.
Všichni se vzpíráme byť jen náznakům manipulace, byť sebedokonaleji skrývané a mávající pochodní svobody. Její praktiky jsou odhaleny a podrobně analyzovány v celé řadě filmů i odborných knih.
Prohlédl jsem dvě z nich: Kathllen E. Taylor: Brainwashing, manipulace s myšlením (Oxford 2004, česky v NLdN 2006, 411 s.), a Dominic Streatfeild: Brainwash, The secret History of Mind control, „tajnou historii ovládání mysli“ (London 2006, česky MF 2008, 423 s.). Ani v jedné z nich jsem nenašel zamyšlení nad tím, jak se manipulaci osvědčuje vydávání čehokoli za dokument; jak manipulátoři objevili čarovnou moc prohlašování svých výtvorů za dokumentární v zájmu dodání jim na důvěryhodnosti. V knize Brainwashing je rejstřík; pojem dokument v něm hledám marně.
Prohlašování výtvorů všech možných žánrů za dokument je poslední výkřik manipulačních praktik.
Jako mnoho jiného, co bylo původně objevem cesty k hlubšímu poznání a co bylo pak parazity na vynálezech a objevech až děsivě zneužito, má možná i devalvaci hodnoty slova dokument na svědomí nechtíc literatura nejen takzvaná krásná; krásná skutečně. Právě ona rozpoznala účinnost napřed skutečných dokumentů, které začleněny do příběhu dodávají mu na přesvědčivosti, pak i dokumentů smyšlených. Pro příklady netřeba chodit do světa, domácí písemnictví jimi přímo oplývá.
Jaromír John psal za první světové svému synovi dopisy, jež jsou jedinečnými dokumenty doby, ale také dokumentem, dokladem, jak z bystrého pozorovatele lidí a událostí i všedních vyrůstal poutavý vypravěč. Tyto své dopisy ještě během války, už v roce 1917, John prezentoval (nezáleží přitom na tom, nakolik pietně, zda naopak upravovaně a zda už původní dopisy domů ze středního Srbska a Albánie koncipoval jako povídky) jako literární dílo. To je nyní dokumentem vypovídajícím o poměrech v životě za Velké války u nás, v Bělehradě, na frontě, v Novopazarsku, v Makedonii, v „tureckém“ domě a zase v Praze 1916, i o tom, jak na ně uměla odpovědět česká literatura.
K zážitkům z Velké války se John vracel do konce života. Roku 1931 napsal v Liboci ve vile Tereza novelu Zbloudilý syn (knižně s kresbami zemřelého Alfréda Justitze, 1934), která je celá vlastně smyšlený dokument s citáty z dopisů zbloudilého syna Milana, zuřivého antisemity, který „po zhroucení italské fronty a převratu v rakouských zemích“ jel k matce do Záhřebu: „Když přijel, shromáždil se před jejich domem na Trgu Franje Josipa zástup lidí, který volal, aby jim byl vydán ten krvavý pes, kterého znali z fronty.“ Zbloudilý syn s matkou unikl do Vídně, „byl bolševickým vůdcem XVI. okresu na Ottaringu, živil se u policie a jako agent pojišťovny (…)“ a nakonec zakotvil v Mozartstrasse v Linci, kde si pořídil malý krámek s galanterním zbožím a školními potřebami, „nad jehož vchodem je nápis: KLINIKA LOUTEK. Pan Milan Kieferstein je dnes zestárlý zešedivělý muž zamračeného pohledu, místopředseda místní organizace hackenkreuzlerů“. Jeho a jeho matku, která vyšívá pro linecké dámy monogramy, mají „sousedé rádi, třeba se s nimi takořka ani neznají“, a to „snad proto“, že pan Kieferstein „tak dobře a lacino“ spravuje jejich dětem divadélka a figurky a na děvčátka se usměje, činí-li nákup písanek atd. více než šilink. Jeho mimikry je dokonalé. Jaromíru Johnovi se podařilo na základě dokumentu, byť smyšleného, vysledovat, z jakých kořenů a jak nenápadně se utvářela základna pro bezmála celonárodní německý a rakouský souhlas s nacistickým holocaustem.
Jak si tu nepřipomenout „speciální význam“ slova dokument, doložený už u Tacita, význam „výstraha“. Žel, ani nejkulturnější společnost na varování, jehož se jí dostává od literatury, příliš nedává.
John nebyl sám, kde prostřednictvím fiktivního dokumentu varoval před druhou světovou válkou. Přesvědčivost Čapkovy Války s mloky (dopsané v září 1935, publikované nejprve v Lidových novinách a už v únoru 1936 knižně) zvyšuje velké množství „reprodukce“ fiktivních dokumentů od navštívenky Captaina J. van Tocha, Surabaya, Naval Club přes fotografie (Záchranné mužstvo Mloků), mnohé citáty z tisku, dokonce i z pornografické brožurky, „která prý byla otištěna z policejních raportů v B***. Údaje tohoto ‚soukromého výtisku, vydaného za účelem vědeckým‘ nelze ve slušné knize citovat. Uvádíme jen některé podrobnosti. / Templ salamandřího kultu…“ (jak je vidět, Karel Čapek s velkým předstihem parodoval metodu a způsoby pana Jana Nováka 2020) až po záznam z konference ve Vaduzu, kde vynikající evropští právníci nabízejí stále agresivnějším Mlokům jednu čínskou provincii za druhou: „Otázka dále je, co dají interesované státy našim klientům za odklízení Číny.“ Daleko dalekozorný Karel Čapek.
Rudolf Skřeček se ve své úžasně precizní edici Války s Mloky (ve Spisech Karla Čapka, 1981) nezmiňuje o tom, kdo pořídil, případně nakreslil reprodukce fiktivních dokumentů (např. v 8. kapitole kresbu kostry mloka); jistě a právem předpokládal, že to nebyl nikdo než Čapek sám.
O hodnocení užití pravých i fiktivních dokumentů platí stará právnická zásada cui bono, komu či čemu to prospívá. V citovaných příkladech z klasické už české moderní prózy nemůže být pochyb, že dokumentární stylizace sloužila pěstování a obraně lidskosti. Stejně nelze zapochybovat, že německý film o Terezíně jako městě, které „Vůdce věnoval židům“, byl dokument jen hraný, veskrze lživý, natočený (české „nafilmovat“ má i pejorativní význam) k oklamání světové neutrální veřejnosti – ale je ovšem přece pravdivým dokumentem: pravdivě nevypovídá o živoření Židů v Terezíně, zato pravdivě dokumentuje perfidnost jeho strůjců.
Obojakost dokumentu není věc jen extrémů v práci s nimi. Každý dokument přece vypovídá koneckonců o době, ale je vždy otázka, o které době pravdivěji. Nejvážnější nebezpečí signalizuje už – v podstatě nestydatě drzý – název žánru „hraný dokument“. Hraný dokument přímo přiznává, že nahrazuje dokument autentický, který by ani důmyslnou selekcí a sestřihem neuspokojoval přání úspěšně vnutit čtenářům/posluchačům/divákům momentálně žádoucí korekturu minulosti a událostí. Kdo zkrátka uvěří hranému dokumentu, bývá často nahraný.
Mezi dokumentem, ať pravým, ať fiktivním, který je nástrojem hlubšího poznání, a každým dokumentem, sloužícím manipulaci, vymývání mozků, je množství dokumentů třeba jen nechtěně ošidných.
Dokumentární pořad přesvědčující, že Karel Havlíček Borovský v Brixenu vlastně nijak zvlášť netrpěl, že to bylo vyhnanství ve skutečnosti splendidní, a že tedy bachovský absolutismus nebyl tak hrozný, jak se víc než staletí dokládalo, může u „dokumentaristů“ mladšího věku vyplývat buď z neznalosti doby a někdejších hodnotových norem, což je trestuhodná nedovzdělanost, anebo je prostě diktováno odlišnou generační mentalitou. Tím se sice „dokumentární“ portrét, anachronicky posuzující dobové poměry a osobnost básníka, nedobírá pravdivějšího poznání o básníkovi, jehož si každá vládnoucí garnitura chce přivlastnit tak, že ho vzývá, řeční o něm a cituje, berouc si z něho jen to, co se jí hodí, ale jeho myslícímu adresátovi nabízí nedocenitelné poznání, že jde o dokument pádně dokládající úsilí o účelovou revizi dějin.
Zábavu zjišťovat, který ze záplavy dnešních „dokumentů“ a jak svědčí o minulosti, kterou chce „konečně“ (nejenom po dlouhém čase údajných mýtů, ale v iluzi, že už navždy, definitivně) lépe pochopit, anebo spíše vypovídá jen o dnešku, to rád přenechávám svým odvážnějším současníkům i budoucímu pokolení.