PAVEL JANSA

Nechci vás zklamat, a tak musím předeslat aspoň tolik, že Robert Weiner, o němž se chystám vyprávět, opravdu není žádný hrdina v pravém slova smyslu. Je to jako my všichni člověk chybující a hříšný, ale – přijmete-li můj úhel pohledu – snad nikoli úplně nesympatický.

Kdykoliv se on sám v poslední době nad sebou zamýšlel, vždycky dospěl k závěru, že udělal dobře. O co šlo? Po odchodu do důchodu, navíc když zůstal sám, naznal, že nemá smysl, aby dál platil za velký a logicky tedy drahý byt v centru Brna. K čemu tolik místností, říkal si. A samotné Brno mu – bez ohledu na spoustu tam strávených let – zase až tak k srdci nepřirostlo. Poslechl tedy své jediné dítě, dceru Zuzanu, a přistěhoval se k ní.

Byla už dlouho vdaná za Oldřicha Sýkoru, notáře v maloměstě kousek od Prahy, kde si s manželem brzy po svatbě postavili domek. A i když vychovávali dva kluky, nebyl problém vyšetřit jeden pokoj pro jejich dědečka. Že se pak Weiner mohl s vnuky vídat denně, si moc pochvaloval. Udržovalo ho to v mentální kondici, aspoň to tedy tvrdil. Protože jinak v celém městečku neznal živou duši.

Kluci se měli k světu. Ale zatímco mámin mazel Lukáš bojoval teprve v páté třídě, starší Roman, úspěšný plavec v kategorii žáků, se už chystal na čtyřleté gymnázium. Weiner se snažil být oběma dědečkem laskavým a tolerantním, jen občas tomu staršímu připomínal, aby ve škole žádný předmět nepodceňoval, že u přijímaček se mu bude do průměru hodit každá jednička.

„Musíš být aktivní, to mají kantoři rádi. Kdykoliv víš o něčem něco navíc – viděls to třeba v televizi, nebo jsi o tom někde četl – tak to řekni.“

Za pár dní se Roman připlížil do dědova pokoje s nešťastným výrazem na tváři.

„Nefunguje to,“ prohlásil znechuceně. „Aspoň teda u té baby.“

„U jaké baby?“

„U té šílené úči, co nás má na děják. Jmenuje se Kavanová.“

„Co ti provedla?“

„Když vykládala o knížeti Václavovi, jak ho dal Boleslav zákeřně zavraždit, přihlásil jsem se, že existuje knížka, kde je to jinak. Že legendu o hodném a zlém bratrovi vymysleli, až když už nežil žádný pamětník, ale že nejspíš Václav žádného bratra neměl. Protože u starých Slovanů znamenalo viece slávy i bóleje slávy totéž – více slávy – může být Věnceslav neboli Václav a Boleslav jedna osoba.“

„Zapamatoval sis to dobře, Romíku,“ pochválil ho Weiner. „A co na to vaše šílená úča?“

„Prý kde beru takové bludy. Je to kráva.“

„Romíku, to se o dámě neříká, i když…“

„I když je kráva?“ uchechtl se.

„I když je třeba tak trošku šílená, jak říkáš a nemá tak docela úplné informace.“

„Asi je to tím, že je už tak stará. A prej je i rozvedená,“ analyzoval pedagožku Roman. „Je fakt šílená. A chodí pořád taková… moc načančaná.“

„Načančanost u holek většinou nevadí,“ poučil Weiner vnuka.

„Hlavně je stará,“ trval na svém tvrdém hodnocení Roman.

„Starý jsem třeba já, tvoji učitelé, myslím, tak staří nejsou.“

„Ale ona je stará,“ opakoval vnuk. „Asi jako máma.“

„Tak to může být,“ pousmál se Weiner. Zuzaně bylo nedávno čtyřicet.

„Utahuje si ze mě. Když jsme opakovali o Cyrilu a Metodějovi, řekla, že předem všechny upozorňuje, že ti byli opravdu dva. Aby ji zase někdo nepřesvědčoval, že věrozvěst byl jeden. Všichni se mi smáli.“

Weiner si pomyslel, že Roman má asi pravdu. Úča Kavanová zřejmě je opravdu kráva. Rozhodl se jí napsat.

Vážená paní učitelko,

vědomost, kterou můj vnuk Roman uplatnil ve Vaší hodině, pochází ode mne. Když jednou zmínil legendu o hodném Václavovi a zlém Boleslavovi, vyprávěl jsem mu pro zajímavost o teorii historika Kalandry, který se ve studii vydané brzy po 2. světové válce klonil k názoru, že Václav a Boleslav byli vlastně jedna a táž osoba. (Byl to ten Záviš Kalandra, který se pak stal obětí politického procesu.) Vnuka to velice zaujalo a jak je vidět, zapamatoval si to. Výuku v duchu názorového mainstreamu tedy nenarušil Roman, ale já.

S díky za porozumění a s pozdravem

Romanův prarodič

Za dva dny Roman přinesl lístek se sjetinou z počítače.

Vážený pane,

děkuji za vysvětlení, na Kalandru jsem asi ve škole chyběla. Nikdo není dokonalý. Romanovi se mezi čtyřma očima ve vhodnou chvíli omluvím. Snad se ho moje legrácky moc nedotkly. Je to šikovný kluk.

S pozdravem

Věra Kavanová

Weiner se zasmál a pustil úču Kavanovou z hlavy i s Kalandrou. Tím víc ho pak překvapil další lístek, který mu Roman doručil koncem listopadu.

Vážený pane,

nechci udělat stejnou chybu dvakrát, tak sama mlčím, ale Vás prosím o spolupráci. Je to v Romanově zájmu. Když jsme si připomínali výročí sametové revoluce, pohovořila jsem o lidech, kteří se zasloužili o svržení komunistické totality, hlavně o statečných disidentech a o studentech, kteří byli na Národní třídě tak surově zbiti.

Váš Roman se při výkladu uculoval a pak začal, že komunisti měli vyzbrojenou armádu i policii, a že u nás byla i spousta vojáků Sovětské armády, tudíž že k pádu režimu a předání moci nedošlo kvůli hraní divadelních her a přednášení nějakých přednášek, ale že to muselo být domluvené někde vejš, jak doslova řekl.

O mě nejde, já snesu všechno, ale nebylo by dobré, kdyby se s takovými názory předvedl u přijímaček, které ho čekají. Věřím, že se Vám podaří Vašeho jinak bystrého a nadaného vnuka trošku usměrnit.

Zdraví

V. Kavanová

Weiner nechtěl šlapat do pomyslných fekálií a rozmazávat je, tak už s Romanem o ničem nemluvil. Byl si jistý, že tak jako on sám kdysi dávno vycítil, kdy smí říkat, co si myslí a kdy raději ne, nebyl by ani Roman tak netaktický, aby v cizím prostředí zlehčoval to, co do nich ve škole hustili vrchem spodem. Ale nakonec neodolal a šílené úče odpověděl.

Vážená a milá paní učitelko,

děkuji za upozornění. Bedlivě sleduji pokrok, který po třiceti letech zaznamenala naše svoboda a demokracie. Zejména obdivuji, jak se – po epochálním vítězství pravdy a lásky – všude respektuje základní lidské právo na svobodu projevu.

Tudíž jsem zcela klidný, neboť vím, že ani můj vnuk nemůže být u přijímací zkoušky znevýhodněn, i kdyby hned plácl něco, co není v souladu… Vlastně s čím? Aha, už to mám – s jediným možným pravdivým názorem, ke kterému se po zmíněných třiceti letech dopracovala rovněž již zmíněná svoboda a demokracie.

Obdivuji Vás. Kdybych měl já dítkům školou povinným vysvětlovat, jak funguje svět a držet se přitom osnov (nebo jak tomu dnes říkáte), asi bych skončil jako notorik. Ale já si už naštěstí můžu dovolit říkat, co chci. Učit nikoho nemusím a ani žádné přijímačky mě už nečekají… Leda ty u nebeské brány a tam o mně určitě už dávno nemají iluze.

A ještě maličkost, paní učitelko. Pokud jde o Velký Listopad, dovolím si akorát ocitovat vzkaz, který poslal z Prahy – ještě předtím, než čas oponou trhnul – manželce do Bratislavy jistý generál Lorenc: Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem. Mám veľa roboty. Nevím, jak Vám, mně to stačí.

Ještě jednou Vám děkuji za starost, nebojte, vnuk nikde nic neřekne.

S pozdravem

Romanův stále víc se bavící děda

Na to už stará, rozvedená a moc načančaná úča nereagovala…

Weiner si uvědomil, že žije se Zuzčinou rodinou už déle než půl roku. Děda v domě přestal být pro kluky atrakcí, využívali ho už zcela pragmaticky. Jednak jako mocenskou protiváhu přílišnému výchovnému tlaku rodičů a jednak jako konzultanta přes všechny předměty. Byli ještě na základce, tak se zatím Weiner na konzultace pořád ještě cítil.

Neměl však v městečku absolutně žádné známé, ani jedinou duši aspoň trochu spřízněných zájmů. Napřed se vrhl na detektivky, které si nosil z místní knihovny, ale byly na jedno kopyto, pak se dal na staré filmy, kterými ho zásoboval Olda, ale i videotéky známých měly své limity. A tak se Weiner – i když o tom nemluvil – cítil v rodinné izolaci už trošku nesvůj.

Tak hluboko ovšem neklesl, aby podlehl dámě z krajního domu v ulici, která ho pokaždé, když šel kolem, lákala do klubu důchodců, kde je prý prima parta a tudíž srandy kopec. Když ji pak Zuzce vylíčil jako zchátralou, příšernou, rukama stále šermující a bez ustání něco drmolící vrásčitou stařenu, rozesmála se, až lapala po dechu.

„Tati, paní Králová je o několik roků mladší než ty!“

I tak se ale Weiner hyperaktivní důchodkyni i nadále vyhýbal obloukem. To jen na vysvětlenou, že nebylo celkem divu, když jednou – už se pomalu blížily Vánoce – Zuzce i Oldovi ochotně slíbil, že za ně zaskočí. Nemusí domluvenou akci v Praze rušit, on nemá co dělat a taková nějaká třídní schůzka je pro něho přece brnkačka.

Zuzka mu vysvětlila, že by se ve škole pochopitelně mohli omluvit, ale Romanova třídní je prý na kordy s ředitelem, který proti ní vytahuje každou pitomost, i účast rodičů na jejích schůzkách. Tak jí Zuzka slíbila, že za Sýkorovic rodinu někdo určitě dorazí. Ptát se tam Weinera nikdo na nic nebude, s Romanem nejsou problémy kázeňské, ani prospěchové a koneckonců kluk letos na škole končí.

„Třídní se jmenuje Havránková a třídu má Romík ve druhém patře hned naproti schodišti,“ instruovala Weinera dcera těsně předtím, než přisedla do auta k manželovi.

Weiner poslání splnil na jedničku, zvěčnil se do prezenčky a hned po příchodu sdělil paní učitelce Havránkové, koho zastupuje. Ani ne hodinovou schůzku pak zvládl přímo brilantně, protože – jsa zocelen léty nekonečných schůzí a porad na fakultě – uměl usnout vsedě tak, že si toho jen málokdo všiml.

Když se po schůzce rodiče rozeběhli spoře osvětlenými chodbami za učiteli, s nimiž chtěli řešit prospěch svých ratolestí, chtěl se dát nejkratší cestou ke schodům. Už se viděl doma. Zůstal ale zaraženě stát. Lidé od divadla by řekli, že Weiner zůstal štronzo.

Uviděl totiž v šeru chodby zjevení. Bylo o dvacet roků starší, než když je viděl naposledy, ale pořád oplývalo bujnými vnadami a pořád mělo špinavě blonďaté vlasy stažené do už dávno nemoderního drdolu. A pořád vypadalo zatraceně dobře. Kupodivu i zjevení zíralo stejně upřeně na Weinera.

„Věrko,“ vypravil ze sebe konečně.

„Robine,“ šeptlo zjevení, aby se hned trošku rozpačitým tónem opravilo: „Teda pardon… pane profesore…“

„Prosím tě, Věrko, opovaž se blbnout s panem profesorem… Prožili jsme toho snad spolu dost.“

„Vzpomínám si, jaks mi tenkrát řekl, co nikdy nezapomenu. Mně bylo jednadvacet, tobě čtyřicet. Tvoje slova – to byl ten největší kompliment, kterého se mi kdy dostalo.“

„Přeháníš.“

„Kdepak. A pamatuju si to slovo od slova. Když jsem si pochvalovala, že tu naši ilegalitu už celkem zvládáme, řekls: Kulový zvládáme, srdéčko. Denně balancujeme na pokraji průseru. Ale – ať se stane cokoliv – nelituju ani jediné minuty. Ty ses narodila pro mě. Bohužel trošku pozdě.“

Oba se rozesmáli. Ona byla dnes už o šest roků starší než on tehdy a jemu bylo letos už pětašedesát… Zatím ani jeden z nich nechápal. jak je možné, že se po tolika letech potkávají právě tady. Co vlastně zde dělá ten druhý.

„Byl jsem na třídní schůzce, prarodič v zastoupení rodičů. V béčku u učitelky Havránkové.“

„Tam já učím češtinu a dějepis,“ řekla Věra.

„Dějepis? Ten přece mého vnuka učí nějaká Kavanová.“ Už pochopitelně nedodal, že šílená, rozvedená, stará a moc načančaná.

„To jsem já, akorát Kavan se v mém životě už nekoná. Ale tvého vnuka ve třídě nemám. Žádný Weiner tam není.“

„Weiner ne, Zuzana je provdaná Sýkorová.“

Vykulila oči: „Takže ty a Roman Sýkora? Já jsem si psala s tebou?“

Neodpověděl. Jenom rozevřel náruč a Věra do ní vklouzla jako před lety. Bylo jim úplně jedno, kdo všechno na ně zírá.

„Pojď,“ vzala ho za ruku. „Bydlím za rohem.“

Weiner zmáčkl předvolbu mobilu staršího vnuka: „Romíku, třídní schůzky skončily, ale ještě něco mám. Zvládnete s bráškou vzít si k večeři něco z ledničky? Ale určitě! Ať mi máma potom nevynadá, že jsem se nepostaral.“

A emeritní profesor PhDr. Robert Weiner na svůj věk nebývale svižně vykročil po boku své někdejší studentky, dnes Věry Kavanové, učitelky češtiny a dějepisu. Měl pocit, že v jeho životě začíná po dlouhé době něco krásného. To nezažil už strašně dlouho.

Ale bylo mu už dost let na to, aby věděl, že nic v lidském životě – ba ani ten život sám – nám není dáno na věky. I když svému kardiologovi tvrdil, že je úplně v pořádku, akorát že mu občas srdce poskočí radostí, pravý stav věcí dobře tušil. Mohl zde pobýt ještě dlouho, ale sám by za to ruku do ohně nedal.

Když se ohlížel za svým životem, moc si toho nevyčítal. Musel se smířit s tím, že štěstí jednoho je pro druhého pravým opakem. Bez ohledu na dnešní erupci vulkánu citů si byl jistý, že jednal správně, když se tenkrát s Věrou rozešel. Věděl, že to sám nakonec s pomocí destilátů nějak zvládne a o dvacet roků mladší holka že se dříve nebo později utěší, zatímco malou Zuzku by mohl rozpad domova s oběma rodiči těžce poznamenat.

Co ještě dodat? Že se náš nehrdinský hrdina nechal jako omámený vést svojí dávnou láskou? Že opravdu bydlela v sousední ulici? Jako bych je viděl… Weiner teďprávě vchází do bytu, na jehož dveřích je vizitka se jménem Mgr. Věra Kavanová… Usmívá se…

Lidé ale – naštěstí pro ně – mají málokdy věštecké schopnosti. Netuší, co je čeká. A pokud chcete rozesmát Boha, svěřte se mu se svými plány. Aspoň u Židů to tak prý funguje. A lidské štěstí už teprve netrvá věčně, zpravidla ani chvíli, spíš to bývá jenom prchavý okamžik. Ani Weinerovi toho budoucnost už moc nenabídne. A proto ho opustíme právě teď.

Usmívá se, a jeho úsměv je šťastný… Ponechejte si ho, prosím, v paměti s tímto úsměvem. Že jste ty poslední dvě věty už někde četli? Že jsem je doslova opsal od pana Kundery? A co? Nabízí se snad na úplný závěr něco vhodnějšího, než jsou slova, která nenapsal nikdo menší, než guru směšnosti lásek?